„Šperk přestává být elitářský. Sám si prsten za tisíce nemůžu dovolit,“ říká o trendech šperkař, jenž prodává přes pouťový automat
Ondřeji, do jaké míry sledujete trendy ve šperkařském odvětví? Třeba co se nových technologií týče?
Vím, že dnes už existuje 3D modelace ve šperku, 3D tisk, navíc tu máme AI… Ale pro mě jsou technologie trochu zrádné – cítím, že když se jich dotknu, automaticky ztrácím kontakt s tou hmotnou stránkou tvorby. Jsem zvyklý šperky designovat tak, že je v ruce reálně sochám. Vůbec nepoužívám skici, vždy si sednu k bloku materiálu a věci mě napadají během práce – šperk si vizualizuju jen v hlavě. A klidně se mi tam kultivuje čtvrt roku.
Proto jsem míval strašné problémy ve škole, kdykoli jsem měl sdílet svůj tvůrčí proces. Jakmile jsem objekt „hodil“ na papír, vypadal jinak – ty fáze vizualizace jsou pro mě skličující. Reálně nosím v hlavě objekt, který se začne postupně rýsovat. Někde má otazníky, někde mi koncepčně nesedí – a takhle se neustále morfuje. Občas se mi o špercích i zdá. Nebo vidím nějaký film, najednou mi něco v hlavě „přecvakne“ – a začnu modelovat.
Způsob, jakým technologie dokážou interpretovat lidské myšlenky, nicméně, bude tématem mé nové kolekce. Kompletně ji chci prezentovat na podzim, ale mám v plánu ji postupně odhalovat celý rok, kus po kusu. Nemám rád ten velký boom, kdy člověk něco strašně dlouho připravuje, a pak je v nervu, jak na to lidi budou reagovat.
K vašim šperkům neodmyslitelně patří gamifikace – pro zákazníky jste v minulosti chystal třeba interaktivní bojovky po Praze nebo žetony, za které mohli vyhrát prsten v pouťovém automatu na lízátka. Máte dojem, že lidé jsou z online nakupování už otrávení – a že ocení, když se samotný nákup dá pokládat za dobrodružství?
Ke gamifikaci jsem se dostal v roce 2020, kdy jsem dělal Obchůdek pro radost. Že bych mohl využít lízátkový automat, mě napadlo přirozeně, protože to celé stálo na kýči, skoro až dětském. A tehdy jsem poprvé zjistil, co to s lidmi dělá. Bylo to úplně bláznivé! Spoustě lidí šlo hlavně o ten automat. Navíc mě bavilo, že lépe nasáli „vibe“ celé kolekce.
A další věc? Bude znít hodně pragmaticky, ale dřív mě stresovalo, že jsem do nové kolekce pustil veškeré svoje peníze – to pak nad ní stojíte a snažíte se tvářit, že vám vůbec nejde o to, abyste ji prodali. Něco jako: „Jsem mega v pohodě a tenhle šperk si kupte, jestli ho potřebujete.“ Snažíte se nehnout brvou, nepřiznat, že vám na účtu zbyla nula a že nevíte, z čeho zaplatíte nájem … A podle mě ten stres lidé vycítí.
Takže když jsem poprvé přišel s automatem, neúmyslně jsem lidi „donutil“, aby si koupili jeho obsah. Reálně je tím neobírám o peníze – uvnitř jsou šperky v hodnotě, jakou vyberu na žetonech. Ale mně to dává určitou jistotu příjmu, která mě uklidní, zákazníci z toho mají zážitek – a třeba ten prsten i vyhrají lidi, co na něj nemají peníze.
Včera mi jedna klientka řekla, že se jí ode mě líbilo deset prstenů a že se nebyla schopná se rozhodnout, který si koupit. A najednou vyhrála prsten, u kterého má pocit, že „vesmír rozhodl, který je pro ni ten správný“ – a ona ten šperk miluje o to víc. Z těch prstenů se pak stávají talismany, suvenýry.
V roce 2019 jste na Radiu Wave řekl, že macho šperky mizí a že muži nosí šperky s citovou hodnotou. Jak to vnímáte dnes?
Přiznám se, že už tu kategorizaci nemám moc rád. Aktuálně řeším, že na e-shopu úplně zruším rozdělení na pánský a dámský snubní prsten – prostě jen nabídnu určitou škálu velikostí. A jestli si prsten koupí žena s velikostí 70, nebo muž s velikostí 40, je ve výsledku úplně jedno. Lidé mi často říkají: „Ty děláš pánské prsteny.“ Ale statisticky? V seznamu klientů převažují ženy – myslím, že jsou víc zvyklé nosit „bold“ šperky. Dělám unisex věci.
Když se ještě zastavíme u toho machismu, v prosinci jste vydal vlastní časopis Ringostar – a na vizuály i na plakáty vám zapózoval ex-pornoherec Robert Rosenberg, který v očích spousty lidí ztělesňuje určitý macho ideál. Proč jste si vybral právě jeho?
Původně jsem chtěl Martina Kociána – protože jsme celý ten „launch” měli spojený s devadesátkami. Afterparty se konala v klubu Luneticů, a protože mi přišlo vágní nafotit klasický katalog prstýnků, vznikl hravý magazín plný fotorománů, takové Bravíčko. Když jsem ale zjistil, že na tom Kocián není úplně dobře, nechtěl jsem riskovat, že ho vystavím posměchu. A zrovna jsem na Instagramu viděl, jak Robert trénuje box s autisty – na to, jak jsem ho měl dřív zaškatulkovaného, mi vlastně přišel jako docela „good guy“. I ta spolupráce proběhla hladce. Přijeli jsme k němu do gymu a on mi povídá: „Hele, já se ani nepodíval, co děláš, ale jdeme na to!“ (smích) Zároveň je na jeho sítích vidět, že pochází z té partiarchální doby.
Co byste mi doporučil sledovat, pokud bych ve světě šperku chtěla „držet prst na tepu doby“?
Sám odebírám časopis Current Obsession, to je podle mě nejlepší komunita, jaká se šperkem zabývá. A myslím, že je na magazínu hodně vidět, jak se snaží prolnout svět starších generací s novým, digitálním“světem, kde se objevují „fresh“ myšlenky mladých lidí a nové technologie. Ještě donedávna byl totiž umělecký šperk vnímaný hodně elitářsky – patřil jen do galerií, ke sběratelům. Než přišla doba internetu, bylo to hodně uzavřené.
Do jaké míry vidíte tyto trendy i u nás v Česku?
Je pro mě trochu diskutabilní, nakolik toho jsme tady v Česku schopní. U nás nemáme časopis čistě o šperku, vždy se řeší spíš ta estetická a módní rovina, a ne objekt, který má nějaký přesah. Navíc v ČR nemáme mnoho kurátorů ani teoretiků… Nejsou tu galerie na šperk. V Mnichově jich najdete odhadem tak 350! A když se tam pořádá největší akce – Schmuck – sjede se na ni celý svět. Tam potom vidíte nenositelné šperky, které se jen vystavují v galerii, a vedle nich nějaký kluk otevře vrata garáže a prodává cool rozšklebené prsteny.
A co se týče sledování české scény – trochu se ze mě stává ignorant. Ale nedělám to proto, že bych chtěl ignorovat, fandím každému. Vím, jak je těžké se ve šperku prosadit a celé to finančně ukočírovat. Spíš jsem trochu odtržený, nejsem se scénou v kontaktu, nedělám si rešerši. Ani to nechci, nepřeju si být ovlivněný tím, že uvidím cizí šperky. Vyhovuje mi, když jsem v tom procesu tvorby hodně uzavřený – a způsob, jakým o práci přemýšlím, je vlastně hodně „nešperkový“.
V loňském rozhovoru pro Art Podcast jste řekl, že milujete cetky a nejste elitář. Nedávno jste na svém Instagramu také otevřeně komunikoval, že si spousta lidí – včetně vás – nemůže dovolit stříbrný prsten za více než 5 000 Kč, protože i na tuto částku musí pár měsíců šetřit. Dokonce jste optimalizovat výrobní postupy, aby šperky byly cenově dostupnější, a záměrně neděláte limitované edice. Jak jste k takové prodejní politice došel?
Úplně přirozeně, jsem z rodiny chudých učitelů. (smích) Klienti za mnou chodí i proto, že mají pocit, že moje prsteny nejsou komerční záležitostí, ale součástí pražské subkultury. Netlačím se na velikánské eventy, občas mám na Stories třeba šperky, které ani nejsou na e-shopu, dokonce ani neuvádím cenu – a když o takový prsten někdo projeví zájem, píše si najednou přímo se mnou, a ví, že si k němu našel vlastní cestu. Že je originální, unikátní. Asi jako když v sekáči najdete mega cool kousek – a víte, že ho nikdo jiný nemá, protože jste ho objevila naprosto náhodně.
Sám bych si prsten za sedm tisíc nemohl dovolit koupit. Když to řeknu blbě: cokoli nad pět tisíc už je hodně levná dovolená (smích). Poslední rok je pro mě extrémně úspěšný, co se zájmu týče, ale neznamená to, že jsem bohatý. Pořád sám sobě posílám výplatu po kousíčkách – ještě se nestalo ani jednou, že bych ji dostal celou. Vždycky upřednostňuju poslat výplatu holkám z týmu. A když se začalo dařit, veškerý přebytek jsem „narval“ do showroomu.
Showroom jste otevřel loni v prosinci v pražském Podolí. Proč jste ho pojmenoval Flagship Store?
Obvykle to evokuje, že jde o nějaký dceřiný obchod, co bude mít pod sebou milion poboček. Ale je možné, že já už nikdy žádný jiný showroom mít nebudu mít. Původně jsem se chtěl na půl roku odstěhovat do Barcelony nebo do Porta – a udělat novou kolekci. Ale ozvali se mi z domu, že se uvolňuje prostor deset metrů od mojí dílny, a já věděl, že ho potřebuju.
Jsme v týmu čtyři a dřív lidé chodili na schůzky do dílny – sice bylo hezké, že jsme jim ukázali, jak šperk vzniká, ale vrčely tam frézy, musel se utírat prach… Lidi si tam dodnes šperky vyzvedávají, takže dílnu vidí, ale zároveň máme i showroom, kde je čisto, jsou tam připravené šperky na prodej... A já mám najednou pocit klidu a zastavení se, protože nevidím všude rozdělanou práci, jen ten výsledek. Dřív to bylo naopak.
Do jaké míry se ještě věnujete zakázkovému šperku?
Už dva a půl roku ne. Mám stopku, a co se tvorby týče, bylo to nejlepší rozhodnutí v mém životě. Zakázkové šperky se se těžko naceňují, a když se nacení správně, jsou strašně drahé. Já jsem velký perfekcionista, nedokážu jen tak něco pustit. A když pak vymýšlím úplně nový prototyp od A do Z, je to stejné, jako bych vytvářel novou kolekci, jejíž výstupem je ale jeden šperk pro jednoho člověka. Ten by potom musel stát 200 000 Kč, což nikdo nezaplatí – a člověku je i hloupé si o takovou částku říct.
Když se mi teď někdo ozve, že chce něco na zakázku, udělám modifikaci svého designu, ale nevymýšlím nový prototyp. A když mi v pět skončí směna, už nemám v hlavě práci, což je skvělé. Sice se mi někde v hlavě vynořuje ten objekt, ale to je z vlastní iniciativy – bez stresu, že něco musím do týdne vymyslet, protože jsem to slíbil.
Na vašich prstenech jsou často různé texty. Řekl byste, že děláte šperky s názorem? Že tak trochu něco křičí do světa?
Nemyslím si, že bych dělal politické šperky, že bych byl agitační, a dával tam názor, který křičí. Neříkám lidem: „Hej, buďte všichni empatičtí feministi“! Nebo „Buďte všichni levičáci.“ Ani šperk, na kterém je napsané Car Tier s vyrytým prstýnkem, nic nekřičí – ale když se mě někdo zeptá proč, řeknu, že je to Cartier pro chudé. Protože to byl první prstýnek, co jsem upatlal z plastelíny, se kterou jsem pracoval někdy před třinácti lety, a protože mě baví přemýšlet nad dětským pojetím dospěláckého štěstí.
Každá věc, kterou udělám, má svůj hlubší význam a historii. Do každého šperku se propíše pot a krev, co jsem tomu dal, než jsem to vymyslel a byl jsem s tím spokojený. Ta autorská rovina je tam vždycky. Ohromně mě baví vzít si pokaždé úplně odlišné téma oproti předchozímu, nastudovat si ho – a nějak na něj odpovědět. Baví mě, že tou tvorbou hodím sám sebe do oceánu, snažím se v něm plavat – a vymyslet si nějaká křidélka.
