Cítíte se sami? Řada lidí nezná ani své sousedy. Jak s osamělostí, tak s výdaji může pomoci stylové komunitní bydlení
„Člověk je tvor společenský.“ Tento citát je přisuzován řeckému filozofovi Aristotelovi. Ten i přesto, že se narodil (a zemřel) ještě dřív než Ježíš, už tehdy věděl, že na vztazích něco je. Není tedy žádnou novinkou uvědomovat si, jak jsou naši přátelé, rodina a známí důležití. Během covidu jsme byli nuceni držet se zpátky, a dokonce omezit i návštěvy těch nejdůležitějších v našich životech. A to bolelo.
Pouze robustní síť sociálních kontaktů je lékem na tuto bolest, zábranou před spádnou spirálou – to jako své motto uvedla studie, která se v loňském roce rozhodla zmapovat právě pocity osamělosti. Médii proletěla informace, která mnohé nepřekvapila, avšak přesto zasáhla: senioři v zařízeních sociálních služeb se trápí tím, že nevidí své blízké – natolik, že chřadnou. A není se čemu divit. Nemocní lidé často tráví čas na velmi omezeném prostoru, s omezenou možností pohybu, a ještě omezenějšími zdroji zábavy a rozptýlení. Návštěvy mohou být nejsvětlejším bodem dne. A řada mladších ročníků si v poslední době přiznala totéž: přestože nežijí v žádném podobném zařízení a s trochou štěstí před sebou mají ještě hodně let života, ubíjí je nedostatek kontaktů.
Myslíte si, že pocity osamělosti jsou jen dočasná nepříjemnost, která nemá následky? Omyl. Přestože je těžké měřit úroveň těchto pocitů, obecně se dá shrnout, že především lidé starší padesáti let, které trápí samota, jsou o to více náchylní i k chorobám, které jsou jinak podporovány třeba i nezdravým životním stylem jiného druhu. U starších osob se o polovinu zvyšuje šance rozvoje demence, o 29 % je vyšší šance „získat“ srdeční chorobu a o 32 % pravědpodobněji z takové situace odejdeme s mrtvicí. Děsivé, že?
Zajímavý (ve smutném slova smyslu) je závěr, ke kterému došlo zkoumání z roku 2021, tedy že osamělostí spojenou s pandemií jsou nejvíce ohroženi nikoli senioři, ale mladí dospělí. Respondenti ve věku 18-25 let uvedli ze všech věkových kategorií nejčastěji, že se cítí sami „často“, anebo dokonce „skoro pořád“. Na pomoc může přijít meditace, cvičení, odborník anebo… hádáte správně – čas strávený s někým, s kým je nám dobře. Potřeba někam patřit a mít někoho, na koho se lze obrátit, je totiž jednou z těch absolutně základních.
Lidé žili ve skupinkách odpradávna. Kooperovali. Měli tak větší šanci přežít, pokud se dělili o své zdroje jak sil, tak vědění, bránili se navzájem a formovali rodiny. Proto když budeme hovořit o pospolitém bydlení, můžeme se sice tvářit, že jsme přišli na něco nového, ale opak je pravdou. Spíše se vracíme ke starému, možná částečně zapomenutému. „Výchova dítěte vyžaduje celou ves,“ zní jedno z mouder těch, kteří žijí obklopeni větší skupinou lidí. To si za příklad vzala i opravdová odbornice, antropoložka DePaulo, která došla k závěru, že jednoduše není šťastná a je na čase s tím něco udělat. „Chodila jsem domů s pláčem. Byla jsem prostě tolik osamělá,“ vysvětlila. A tak se přesunula do bydlení s komunitou. A není jediná. Výzkum z roku 2006, tedy ještě před covidem, odhalil, že počet lidí, kteří nemají žádné přátele, se od roku 1985 ztrojnásobil!
Z materiálů Akademie věd (Dráhy bydlení mileniálů, tisková konference) vyplývá, že se více než polovina dotazovaných domnívá, že bydlení pro mladé je výrazně nedostupnější, než tomu bylo v minulosti, a nejčastěji z toho viní investory, kteří zvyšují ceny, a nedostatečnou politickou kontrolu nad situací.
Tyto dvě výše zmíněné informace mohou vést ke spoustě závěrů a jedním z nich může být i volba takového bydlení, kde se snižují některé náklady, otevírá se více (společného) prostoru a vzniká komunita.
Že vás na celém tom konceptu sice něco zaujalo, ale i tak vás intenzivní sdílení spíše děsí? Žít obklopen více lidmi neznamená vždycky sdílení všech prostor anebo narušování soukromí, což by někoho mohlo zcela pochopitelně odrazovat. Ano, jsou takové kolektivy, které se rozhodly žít jako jedna rodina a sdílet všechno. Nicméně existují i lehčí verze…
Cohousing: Pod tímto slovem si lze představit soukromé žití ve smyslu vlastní práce, osobního života a samostatného prostoru, kde se dá zavřít vše, co nechceme sdílet. Na druhou stranu je všem zapojeným k dispozici například zahrada, kterou společně opečovávají. Mohou se dělit třeba o prádelnu, posilovnu, někdy i o kuchyni nebo dílnu či pracovnu. Takové bydlení trochu připomíná studentská léta – jen dospělejší a bez dohledu vychovatelů. Vše je na dohodě a spoléhá se na dodržování úmluv.
A kde že se dá do cohousingu zapojit? Takový typ soužití lze nalézt všude. Může jít o bytový dům ve městě anebo třeba velké stavení v zemědělské oblasti. Některé skupinky sdílejí dokonce i více než jen praktická místa. „Průchoďákem“ se může stát třeba i velký obývací pokoj, herna, bazén nebo střecha upravená jako terasa pro setkávání, grilování a zábavu.
Komunitní bydlení tedy, ať už si jej zvolíme jakkoli „intenzivní“, nemusí znamenat – jak by mohly některé předsudky podsouvat – soužití na konci světa a nulové soukromí. Současně se v některých případech dá těšit i na opravdu stylové interiéry…
…a kouzelné exteriéry.
