„Ženy už přece mohou všechno.“ Jsme si skutečně rovni, nebo je feminismus potřeba víc, než si připouštíme?
„O jakou rovnost ještě bojujete? Vždyť ženy už mohou všechno.“ Podobnou větu dnes člověk slýchá poměrně často. Na první pohled dává smysl. Ženy mohou získat vysokoškolský titul, chodit do práce, spravovat vlastní majetek, rozvést se, rozhodovat o svém životě a zastávat prakticky jakoukoli profesi. Alespoň zákon jim v tom většinou nebrání.
Jenže možnost napsaná v zákoně ještě automaticky neznamená možnost skutečně využitelnou v každodenním životě. Člověk může mít teoreticky otevřené dveře, a přesto před nimi narazit na schodiště, které musí zdolat s podstatně těžším batohem než ostatní.
Právě v tomto rozdílu mezi formální rovností a rovností skutečných příležitostí se odehrává velká část dnešní feministické debaty.
Česko má k rovnosti stále daleko
Pocit, že problém už byl vyřešen, nepotvrzují ani dostupná data. Podle Gender Equality Indexu Evropského institutu pro rovnost žen a mužů získalo Česko v roce 2025 pouze 53,2 bodu ze sta. Mezi státy Evropské unie skončilo na 25. místě – hůře dopadly už jen Maďarsko a Kypr. Evropský průměr přitom činil 63,4 bodu.
Nejde přitom o žebříček založený na tom, zda země používá dostatečně progresivní slovník. Index sleduje rozdíly v práci, příjmech, vzdělávání, zdraví, péči, trávení času a zastoupení v rozhodovacích pozicích. Právě v oblasti moci dosáhlo Česko podle EIGE pouze 21,7 bodu ze sta, což jej řadí mezi nejhůře hodnocené státy Unie.
Výrazným příkladem je odměňování. Podle aktuálních dat Eurostatu o rozdílech ve výdělcích dosahoval v roce 2024 takzvaný neočištěný rozdíl v průměrných hodinových výdělcích žen a mužů v Česku 18,5 procenta. Průměr Evropské unie byl 11,1 procenta a Česko mělo po Estonsku druhý nejvyšší rozdíl v celé Unii.
To samozřejmě neznamená, že každá žena dostává za naprosto totožnou práci automaticky téměř o pětinu méně než muž. Neočištěný ukazatel zachycuje celkový rozdíl mezi průměrnými hodinovými výdělky. Promítá se do něj segregace pracovního trhu, rozdílné zastoupení ve vedoucích funkcích, přerušování kariéry, práce na částečné úvazky i rozdělení péče o rodinu.
Rozdíl tedy nevzniká pouze u stolu, kde někdo rozhoduje o konkrétní výplatě. Vytváří se už mnohem dříve – při volbě školy, při rozdělení péče o děti, při hodnocení „vhodnosti“ zaměstnance nebo při očekávání, že právě žena bude tou, která v případě rodinných komplikací ustoupí ze své kariéry.
Druhá směna, za kterou nepřijde výplata
Jednou z nejméně viditelných podob nerovnosti je neplacená práce. Vaření, praní, úklid, objednávání dětí k lékaři, nákup dárků pro příbuzné, péče o nemocné rodiče nebo prosté hlídání toho, co je doma potřeba zařídit.
Nejde jen o jednotlivé úkony, ale také o takzvanou mentální zátěž. Někdo musí vědět, že dochází zubní pasta, dítě potřebuje nové boty, babička má příští týden kontrolu a ve školce se má ve čtvrtek odevzdat potvrzení. Tato organizační práce často není vidět, dokud ji někdo nepřestane vykonávat.
Podle šetření Evropského institutu pro rovnost žen a mužů zaměřeného na péči v Česku jsou ženy častěji než muži intenzivně zapojeny jak do péče o děti, tak do dlouhodobé péče o blízké. Domácí práce zůstávají rozdělené nerovnoměrně, ženy je vykonávají pravidelněji a muži zároveň uvádějí více volného času a menší obtíže při slaďování jednotlivých povinností.
Rozdíl v péči ovlivňuje pracovní možnosti, příjmy, množství volného času i budoucí důchody. Člověk, který kvůli rodině častěji omezuje práci nebo na několik let opustí pracovní trh, přichází nejen o momentální výdělek, ale také o praxi, kariérní postup a část budoucího sociálního zabezpečení.
Často se přitom říká, že si partneři mají rozdělení domácnosti jednoduše vyřešit mezi sebou. Jenže soukromá rozhodnutí nevznikají ve vzduchoprázdnu. Ovlivňuje je dostupnost školek, délka a nastavení rodičovské, možnosti flexibilní práce, rozdíly v platech i společenská představa, že matka, která se brzy vrátí do zaměstnání, něco zanedbává – zatímco otec, který zůstává dlouho v práci, pouze zodpovědně živí rodinu.
Rovnost se pozná také podle toho, kdo rozhoduje
Česká Poslanecká sněmovna po volbách v roce 2025 zaznamenala historicky nejvyšší zastoupení žen. Podle dat Meziparlamentní unie získaly ženy 67 z celkových 200 poslaneckých mandátů, tedy 33,5 procenta. Oproti předchozím 25 procentům jde o výrazný posun, stále však ženy obsazují jen přibližně třetinu křesel v instituci, která rozhoduje o pravidlech pro celou společnost.
Podobné rozdíly lze nalézt ve vedení firem, institucí nebo politických stran. Samotná převaha mužů samozřejmě nedokazuje, že každá jednotlivá žena byla diskriminována. Pokud se ale stejný vzorec opakuje napříč desítkami oborů a po několik generací, je rozumné ptát se, zda výsledek skutečně vzniká pouze svobodnou volbou jednotlivců.
Ženy navíc v mocenských pozicích často čelí dvojímu hodnocení. Přílišná rozhodnost může být označena za chlad nebo aroganci, zatímco opatrnější vystupování za nedostatek autority. Od političek a manažerek se zároveň očekává profesionální úspěch, upravený vzhled, příjemné vystupování i bezchybný rodinný život.
Muž může být jednoduše ambiciózní. Žena často musí dokazovat, že její ambice neznamenají, že je současně špatnou matkou, partnerkou nebo ženou.
„Svobodná volba“ není vždy tak svobodná
Jedním z nejsilnějších argumentů proti feminismu bývá tvrzení, že rozdíly mezi ženami a muži vycházejí z jejich osobních rozhodnutí. Ženy si prý samy vybírají jiné obory, méně náročné pozice nebo delší rodičovskou dovolenou.
To může být pravda. Feminismus však nemusí tvrdit, že všechny ženy mají žít stejným způsobem nebo že péče o rodinu představuje něco méně hodnotného než kariéra. Podstatná je jiná otázka: Za jakých okolností tato rozhodnutí vznikají?
Je volba skutečně svobodná, když jeden z partnerů vydělává podstatně více, a ekonomicky tedy dává smysl, aby doma zůstal ten druhý? Je svobodná, když okolí od dívky od dětství očekává pečlivost a ohleduplnost, zatímco chlapce podporuje v soutěživosti a sebeprosazení? A je svobodná, když se žena při pracovním pohovoru obává, že otázka na plánování rodiny ovlivní její šanci na přijetí?
Společenské normy většinou nefungují jako přímé zákazy. Nikdo nemusí ženě říct, že nesmí být technickou ředitelkou, nebo muži, že nesmí zůstat doma s dítětem. Často stačí tisíce drobných signálů, které lidem od dětství ukazují, jaká cesta je pro ně považována za přirozenou – a za kterou budou muset zaplatit vyšší společenskou cenu.
Feminismus není válka proti mužům
Pro část veřejnosti se feminismus stal téměř nadávkou. Někteří si pod ním představují přesvědčení, že ženy jsou lepší než muži, nebo snahu muže umlčet, potrestat a připravit o jejich postavení.
Takové postoje se mohou v jednotlivých internetových debatách skutečně objevit. Nevystihují však základní smysl feminismu, kterým je odstraňování nerovností a omezení založených na pohlaví a genderových očekáváních.
Právě tato očekávání ostatně poškozují také muže. Tradiční představa muže jako hlavního živitele může na první pohled působit jako výsada. Současně ale vytváří tlak, podle něhož se hodnota muže měří jeho příjmem, kariérou a schopností zabezpečit ostatní.
Muž, který vydělává méně než partnerka, chce pracovat na částečný úvazek nebo zůstat doma s dítětem, může být vnímán jako slabý či neschopný. Stejný systém mužům naznačuje, že nemají plakat, žádat o pomoc, projevovat strach nebo otevřeně mluvit o psychických problémech.
Feminismus tedy nemusí mužům něco brát. Může jim naopak pomoci vystoupit z role, v níž smějí být silní, úspěšní a výkonní, ale jen obtížně zranitelní.
Proč je feminismus blízký také queer lidem
Pro LGBT+ komunitu by principy feminismu neměly být cizí. Homofobie, transfobie i misogynie totiž často vyrůstají ze stejné potřeby hlídat, co má dělat „správný“ muž a „správná“ žena.
Gay muži bývají zesměšňováni za údajnou zženštilost. Lesbické ženy mohou být napadány proto, že jejich život neodpovídá představě ženy orientované na mužské potřeby. Trans a nebinární lidé samotnou existencí zpochybňují přesvědčení, že každého člověka lze bez výjimky uzavřít do jedné ze dvou předem připravených životních rolí.
Pohrdání ženskostí proto nikdy nedopadá pouze na ženy. Dopadá také na muže, kteří nejsou považováni za dostatečně maskulinní, na lidi, kteří odmítnou tradiční rodinný model, i na každého, kdo svou identitou, vzhledem nebo chováním překročí očekávanou hranici.
Moderní feminismus proto stále častěji pracuje s myšlenkou, že nerovnost nelze vysvětlovat pouze jednou charakteristikou. Jinou zkušenost má majetná žena ve vedení firmy, jinou samoživitelka, romská žena, žena se zdravotním postižením nebo transgender žena. Pohlaví se v životě člověka propojuje s ekonomickou situací, původem, věkem, sexualitou i zdravotním stavem.
Když pokrok vytváří iluzi dokončené práce
Paradoxem společenského pokroku je, že může oslabovat ochotu pokračovat. Jakmile zmizí nejviditelnější zákazy, zbývající nerovnosti začnou vypadat jako drobnosti, individuální selhání nebo přirozené rozdíly.
První feministické generace bojovaly za právo studovat, volit nebo samostatně nakládat s majetkem. Dnešní problémy jsou často méně dramatické. Odehrávají se v tom, kdo po narození dítěte omezí práci, komu se při poradě skáče do řeči, čí autorita je automaticky přijímána a kdo musí svou kompetenci opakovaně dokazovat.
To neznamená, že se postavení žen nezlepšilo. Naopak – proměna je obrovská a stojí za ní právě lidé, kteří odmítli tvrzení, že tehdejší uspořádání společnosti je přirozené a neměnné.
Přiznat pokračující nerovnost proto neznamená popírat dosažený pokrok. Znamená to brát ho vážně a nenechat jej zamrznout v polovině cesty.
Rovnost neznamená, že jsme všichni stejní
Feminismus nemusí požadovat svět, v němž neexistují žádné rozdíly mezi ženami a muži. Nemusí ženám předepisovat kariéru ani mužům přikazovat rodičovskou dovolenou. Rovnost znamená především to, že pohlaví člověku předem neurčuje jeho hodnotu, možnosti a společenskou roli.
Žena může chtít vést firmu, ale také pečovat o děti. Muž může toužit po vrcholné kariéře, ale také po životě, v němž nebude hlavním měřítkem úspěchu výše výplaty. Podstatné je, aby žádná z těchto voleb nebyla automaticky považována za méně hodnotnou, směšnou nebo nepřirozenou pouze kvůli tomu, kdo ji udělal.
Věta „ženy už mohou všechno“ tedy není úplně nepravdivá. Jen vynechává druhou polovinu příběhu. Ženy mohou téměř všechno – ale za některé volby stále platí vyšší cenu než muži. A muži zase platí za každé vybočení z tradiční maskulinity.
Feminismus proto není potřebný navzdory tomu, že se společnost změnila. Je potřebný právě proto, aby změna neskončila u práva vstoupit do místnosti, ale pokračovala až k možnosti být v ní slyšen, respektován a posuzován podle svých schopností. Ne podle toho, co se od člověka očekávalo ještě předtím, než vůbec dostal příležitost promluvit.
