Jsou stovky nových sexualit „import ze Západu“? Vůbec ne. Jen jsme konečně začali mít slova pro to, co tu bylo vždycky
Každá doba má svůj oblíbený povzdech. Dnes zní zhruba takto: „Za nás byly jen dvě pohlaví a normální vztahy, dnes má každý nějakou sexualitu.“ Jenže tahle věta ve skutečnosti nepopisuje minulost. Popisuje spíš to, co bylo v minulosti společensky dovoleno říkat nahlas.
Lidé, kteří nebyli heterosexuální, samozřejmě existovali i před Netflixem, Pridem, Instagramem a univerzitními kurzy genderových studií. Existovali ve vesnicích, v maloměstech, v aristokratických salonech, v armádě, v klášterech, ve fabrice i v rodinách, kde se o nich „vědělo“, ale nemluvilo. Často se jim neříkalo gay, bisexuál, nebinární člověk nebo asexuál. Říkalo se jim podivín, starý mládenec, zvláštní ženská, citlivý kluk, výstřední teta, kamarádka, která nikdy neměla muže, nebo prostě někdo, o kom se raději mlčelo.
To, že pro něco nemáme běžné veřejné slovo, ještě neznamená, že to neexistuje. Znamená to jen, že společnost daný jev neuměla, nechtěla nebo nesměla pojmenovat. A právě v tom je jádro celé debaty: současná pestrost identit často nepřináší nové „druhy lidí“, ale novou možnost mluvit přesněji o zkušenostech, které byly dříve schované pod mlčením, studem nebo nucenou normalitou.
Odborné instituce dnes navíc rozlišují mezi sexuální orientací, genderovou identitou, genderovým projevem a sexuálním chováním. Nejde tedy o jednu hromadu libovolných nálepek, ale o různé vrstvy lidské zkušenosti – koho přitahujeme, jak se vnímáme, jak se projevujeme a jak žijeme vztahy. Americká psychologická asociace i Světová zdravotnická organizace zdůrazňují, že sexualita a genderová rozmanitost nejsou totéž, i když se v běžné debatě často házejí do jednoho pytle.
Slov je víc, protože realita nikdy nebyla tak jednoduchá
Představa, že existují jen dvě možnosti – heterosexuál a homosexuál – se tváří přehledně. Jenže lidská touha se takhle poslušně do dvou šuplíků nevejde. Už Kinseyho výzkumy z poloviny 20. století pomohly popularizovat myšlenku, že sexualita se často pohybuje na škále, nikoli v systému „buď, anebo“. Kinseyho škála byla sice z dnešního pohledu omezená a nepostihovala všechny nuance, ale už tehdy narušovala představu, že lidé se dají jednoduše rozdělit na „normální“ heterosexuály a „ty ostatní“.
Když dnes někdo řekne, že je pansexuální, demisexuální, asexuální nebo queer, nemusí tím nutně „vymýšlet novou sexualitu“. Často jen hledá slovo, které lépe vystihuje jeho zkušenost než tradiční kategorie. Bisexualita například dlouho narážela na nepochopení z obou stran: pro heterosexuální okolí byla příliš queer, pro část queer prostředí zase někdy „málo vyhraněná“. Pansexualita může pro někoho lépe vyjádřit přitažlivost nezávislou na genderu. Asexualita zase pojmenovává zkušenost lidí, kteří necítí sexuální přitažlivost vůbec nebo ji cítí jinak, než společnost očekává.
To neznamená, že každý musí znát všechny pojmy, používat je nebo se jimi řídit v běžném životě. Někdy se z jazyka identit opravdu stává internetový labyrint, ve kterém se ztratí i člověk s dobrou vůlí. Ale existence složitějšího slovníku není sama o sobě důkazem úpadku. Je to spíš důkaz toho, že se lidé snaží popsat jemnější odstíny reality, kterou starý slovník příliš hrubě osekával.
Nejde o západní výmysl. Rozmanitost sexuality a genderu znaly kultury po celém světě
Argument o „importu ze Západu“ naráží na jeden zásadní problém – historicky i kulturně neobstojí. Různé společnosti po celém světě uznávaly, tolerovaly nebo alespoň zaznamenávaly formy sexuality a genderového projevu, které se nevešly do dnešního západního modelu „muž plus žena, ideálně manželství, ideálně děti“.
V jižní Asii existují hidžry, v Samoe se mluví o fa’afafine a fa’afatama, v některých původních kulturách Severní Ameriky se používá zastřešující pojem Two-Spirit, v Mexiku jsou známí muxe v zapotécké kultuře. Každý z těchto pojmů má vlastní historii, význam a kulturní kontext, a proto je nelze jednoduše překládat jako „trans“, „nebinární“ nebo „gay“. Důležité je ale něco jiného – binární představa, že člověk může být pouze muž nebo žena a toužit pouze po „opačném“ pohlaví, rozhodně není univerzální lidská norma platná od počátku věků.
Stejno-pohlavní přitažlivost a vztahy se zkrátka objevují v dějinách západních i nezápadních společností. Liší se názvy, pravidla, míra přijetí, náboženský rámec i společenská role, ale samotná existence těchto zkušeností není moderní novinkou.
Paradoxní tak je, že když někdo označuje queer lidi za „západní import“, často tím nevědomky opakuje jazyk, který má sám silně koloniální historii. V řadě zemí Asie, Afriky, Karibiku nebo Pacifiku totiž nebyla „dovezena“ queer existence, ale spíše evropské právní a morální systémy, které ji začaly potlačovat. Human Rights Watch ve své zprávě o britských koloniálních zákonech popisuje, že mnohé zákony kriminalizující konsenzuální stejnopohlavní vztahy v Asii a subsaharské Africe byly koloniálními importy, nikoli původními tradicemi daných společností.
Proč tedy dnes sexualit „přibývá“?
Přibývá hlavně lidí, kteří si dovolí nebýt schovaní. A také přibývá slov, komunit a bezpečnějších prostorů, kde lze vlastní zkušenost zkoumat bez okamžitého odsouzení.
To je důležité zejména u mladších generací. Data z USA například ukazují, že podíl lidí, kteří se identifikují jako LGBTQ+, v posledních letech roste, přičemž nejvyšší je u mladších generací. Gallup v roce 2025 uvedl, že se jako LGBTQ+ identifikovalo 9,3 procenta dospělých Američanů, zatímco v roce 2012 to bylo 3,5 procenta. Tento růst neznamená, že by se lidé najednou „nakazili“ sexualitou z internetu. Mnohem pravděpodobněji ukazuje, že mladší lidé mají méně důvodů lhát sobě i okolí.
Podobný posun známe i z jiných oblastí. Když se začalo víc mluvit o leváctví, nezačali se lidé hromadně stávat leváky. Jen je společnost přestala nutit psát pravou rukou. Když se začalo víc diagnostikovat ADHD nebo autismus, neznamenalo to automaticky, že moderní doba tyto lidi vytvořila. Znamenalo to, že jsme si jich začali lépe všímat a přestali jsme všechny tlačit do jediné představy „správného“ fungování.
U sexuality je to podobné. Čím méně je odlišnost trestána, zesměšňována nebo patologizována, tím víc lidí si dovolí říct pravdu. Ne proto, že by jim ji někdo vnutil, ale protože už za ni tolik neriskují.
Internet nevytvořil queer lidi. Jen jim dovolil zjistit, že nejsou sami
Samozřejmě, internet hraje obrovskou roli. Ne proto, že by sexualitu „vyráběl“, ale proto, že ji propojuje. Člověk, který dříve vyrůstal v malém městě a měl pocit, že je jediný široko daleko, dnes může během pár minut najít slovo, příběh nebo komunitu, která mu poprvé v životě dá pocit úlevy: nejsem rozbitý, nejsem jediný, existuje pro to jméno.
To je pro odpůrce rozmanitých identit často nejvíc znepokojivé. Ne samotná existence slov, ale ztráta kontroly nad tím, kdo má právo člověka definovat. Dřív člověka pojmenovávalo okolí: rodina, církev, škola, lékař, psychiatr, sousedé. Dnes si stále více lidí říká: já sám nejlépe vím, co cítím.
Jistě, na internetu vznikají i přehnané debaty, módní mikroštítky a občasná potřeba za každou emoci najít novou identitu. Ale to je vedlejší efekt každého prostředí, kde se lidé snaží porozumět sami sobě. Puberta, hledání vztahů i objevování sexuality byly vždycky chaotické. Jen dnes tento chaos není zavřený v deníčku pod polštářem, ale často probíhá veřejně, algoritmicky a s komentáři cizích lidí.
„Nálepky“ mohou omezovat. Ale mohou také zachraňovat
Častá námitka zní: proč se dnes musí všechno škatulkovat? Proč člověk prostě nemůže být člověk?
Na první pohled to zní hezky. Jenže ve světě, kde se dlouho předpokládalo, že „člověk“ automaticky znamená heterosexuální cisgender člověk, může být konkrétní pojmenování osvobozující. Slovo gay, lesba, bi, trans, nebinární, ace nebo queer není pro mnoho lidí módní cedulka. Je to zkratka pro zkušenost, kterou dříve neuměli vysvětlit ani sami sobě.
Nálepka může být klec, pokud ji někdo člověku vnutí. Ale může být také dveřmi, pokud si ji člověk vybere sám. Rozdíl je zásadní. Pro někoho je identita pevný bod. Pro jiného jen dočasná pomůcka. Někdo potřebuje přesné slovo, jiný žádné. Obojí je v pořádku.
Problém nezačíná ve chvíli, kdy někdo používá jiný pojem pro svou sexualitu. Problém začíná ve chvíli, kdy okolí považuje jeho sebepojmenování za útok na vlastní život. Přitom to, že někdo o sobě řekne „jsem pansexuální“ nebo „jsem asexuální“, nikomu nebere heterosexualitu, manželství, rodinu ani právo žít po svém.
Strach z nových slov je často strachem ze ztráty starého pořádku
Debata o „stovkách sexualit“ ve skutečnosti málokdy bývá jen debatou o slovníku. Často je to debata o moci. Kdo určuje, co je normální? Kdo smí pojmenovat lidskou touhu? Kdo má právo říct, že něčí zkušenost je skutečná, a jiná už je „moc“?
Starý pořádek byl jednoduchý hlavně pro ty, kteří se do něj vešli. Muž měl být mužný, žena ženská, vztah heterosexuální, sex součástí romantického vztahu, manželství ideální cíl a odlišnost něco, co se buď napraví, zesměšní, nebo zamete pod koberec. Kdo do toho nezapadal, často se musel přizpůsobit za cenu vlastního psychického bezpečí.
Nový jazyk sexuality tenhle pořádek nenahradil jinou totalitou. Jen do něj vpustil otázky. Co když muž nemusí toužit po ženách? Co když žena nemusí toužit po mužích? Co když někdo touží po obou, po nikom, po člověku bez ohledu na gender, nebo jen za určitých emocionálních okolností? Co když sexualita není pevná visačka nalepená jednou provždy, ale u některých lidí se v čase proměňuje?
To nejsou otázky, které by ničily společnost. Jsou to otázky, které ji nutí přiznat, že lidský život je složitější než normativní brožura z minulého století.
Ne každé slovo přežije. Ale to není důkaz, že je všechno nesmysl
Je pravděpodobné, že část dnešních pojmů časem zmizí, promění se nebo splyne s jinými. Tak funguje jazyk vždycky. Některá slova se uchytí, jiná zůstanou generační značkou, další budou za pár let působit zastarale. To ale neznamená, že zkušenosti lidí, kteří je používali, byly falešné.
I slovo homosexuál má svou historii. Slovo gay také. Queer bylo kdysi urážkou, později se stalo sebevědomým označením. Pojmy, které dnes působí samozřejmě, kdysi také někomu připadaly nové, cizí, směšné nebo nebezpečné.
Jazyk se mění, protože se mění společnost. A společnost se mění i proto, že lidé, kteří dřív mlčeli, začali mluvit.
