„Řekl, nebo řeklx?“ Čeština se mění a některé to vytáčí doběla. Má jazyk přestat nutit lidi do „on“ a „ona“?
Na první pohled to může působit jako další kulturní válka o slovíčka. Někdo napíše „studenti a studentky“, jiný použije hvězdičku ve slově „student*ka“, další zkusí „přišelx“ a část internetu má okamžitě pocit, že se hroutí civilizace i česká mluvnice zároveň. Jenže za debatou o genderově neutrálním jazyce není jen snaha provokovat, ale velmi praktická otázka: jak v češtině mluvit o lidech, kteří se nevejdou do jednoduchého dělení na „on“ a „ona“?
Čeština je v tomhle neúprosná. Rod máme v podstatných jménech, přídavných jménech, zájmenech i slovesech. Už obyčejná věta „byl jsem unavený“ nebo „byla jsem unavená“ člověka někam zařazuje. V angličtině lze mnoho situací obejít neutrálním „they“, zatímco čeština po nás často chce, abychom se rozhodli. A právě tady začíná problém, který není jen jazykový, ale i osobní.
Ústav pro jazyk český Akademie věd připomíná, že gramatický rod nelze jednoduše ztotožnit s biologickým pohlavím ani genderem. „Osoba“ je například gramaticky ženského rodu, „člověk“ mužského, ale obě slova mohou označovat kohokoliv. Zároveň však platí, že u pojmenování osob rod v češtině běžně vyvolává představu ženskosti nebo mužskosti. A právě tomu se část nebinárních lidí snaží vyhnout.
Proč se vůbec řeší „přišelx“?
Tvar „přišelx“ není návrhem, aby tak od zítřka mluvili všichni. Je to jeden z pokusů, jak v psané češtině naznačit, že nechceme volit mezi „přišel“ a „přišla“. Písmeno x má fungovat jako zástupný znak za rodovou koncovku. Podobně se používá hvězdička ve tvarech typu „přišel*a“, „student*ka“ nebo „autor*ka“. V obou případech jde spíš o vizuální řešení pro psaný text než o hotovou podobu mluveného jazyka.
A právě v tom je jejich síla i slabina. Na papíře nebo na sociálních sítích podobný zápis okamžitě říká: nechceme předpokládat, že všichni jsou muži nebo ženy. Jenže když má člověk text přečíst nahlas, problém se vrací. Jak přesně vyslovit „přišelx“? Má se hvězdička číst jako pauza? Nebo se má věta přeformulovat úplně jinak?
Ústav pro jazyk český zmiňuje hned několik možností, které se v praxi objevují: střední rod, množné číslo, střídání mužských a ženských koncovek, hvězdičku, písmeno x nebo nové sady koncovek. Zároveň ale upozorňuje, že žádné z těchto řešení zatím není natolik rozšířené a ustálené, aby ho bylo možné označit za obecně přijímanou normu.
To je důležitá věta. Debata o genderově neutrální češtině totiž není ve fázi, kdy by někdo z úřadu poslal národu nový manuál a oznámil, že od pondělí se bude psát jinak. Čeština si to teprve zkouší. Místy neohrabaně, místy kreativně, někdy až komicky. Ale jazyk takhle funguje vždycky. Nejdřív něco zní divně. Pak se to opakuje. A po čase si nikdo nevzpomene, že to kdysi někoho rozčilovalo.
Hvězdička, lomítko, x nebo opis: jaké možnosti čeština má?
Nejjednodušší cesta je často ta nejméně nápadná: přeformulovat větu tak, aby se rod vůbec nemusel řešit. Místo „uchazeč musí dodat svůj životopis“ lze napsat „životopis je třeba dodat do…“. Místo „každý účastník dostane potvrzení“ se dá říct „všichni přihlášení dostanou potvrzení“. Místo „lékař rozhodne“ může v některých kontextech fungovat „zdravotnický personál rozhodne“ nebo „o dalším postupu rozhodne ordinace“.
Takový jazyk není křiklavý. Není v něm žádné x ani hvězdička. Přesto je inkluzivnější, protože automaticky nepředpokládá muže jako základní podobu člověka. Právě tady se genderově citlivý jazyk potkává s obyčejně dobrou stylistikou: často nejde o to přidat do textu novotvary, ale napsat ho přesněji.
Pak jsou tu dvojí tvary: „studentky a studenti“, „čtenářky a čtenáři“, „zaměstnankyně a zaměstnanci“. Ty jsou pro češtinu srozumitelné, čitelné a poměrně běžné. Nevýhodou je, že pořád pracují jen se dvěma kategoriemi. Pro texty, které chtějí výslovně zahrnout i nebinární lidi, proto nemusejí stačit.
Další možností jsou zástupné zápisy: „student*ka“, „student/ka“, „student_ka“ nebo „studentstvo“. Hvězdička či podtržítko mají symbolicky otevírat prostor i pro identity mimo binární dělení. V praxi se s nimi setkáme hlavně v aktivistických, akademických nebo komunitních textech.
A pak je tu „x“: „přišelx“, „bylx“, „unavenx“. Je to možná nejviditelnější a pro část lidí nejprovokativnější varianta, protože zasahuje do samotného slovesa. Zároveň ale dobře ukazuje, proč je čeština pro nebinární lidi tak složitá. Nestačí změnit jedno zájmeno. Rod se vrací pořád dokola, často tam, kde si ho většinová společnost ani neuvědomuje.
„Oni“, „one“, „onu“: hledání českého they/them
Když se mluví o nebinárním jazyce, často se automaticky vytáhne angličtina. Tam se pro mnoho nebinárních lidí používá „they/them“. V češtině se nabízí „oni“, ale není to tak jednoduché. Jednak čeština u množného čísla stále řeší rodové koncovky: „oni byli“, „ony byly“. Jednak může množné číslo u jedné osoby v běžné komunikaci působit nezvykle.
Přesto se množné číslo používá. Někteří lidé ho preferují, protože se nejvíc blíží anglickému modelu a zároveň má v češtině určitou oporu ve vykání. Češi ostatně běžně říkají „Vy jste přišel?“ nebo „Vy jste přišla?“ jedné osobě. Jenže i tady se rod úplně neztratí.
Vedle toho se objevují nová zájmena jako „one“, „onu“ nebo jiné experimentální tvary. Část lidí sahá po středním rodě, tedy „ono“, „přišlo“, „bylo“. To ale může být citlivé, protože střední rod v češtině často působí odosobněně nebo zraňujícím dojmem. Ústav pro jazyk český sám upozorňuje, že střední rod může u lidí vyvolávat dehonestující až dehumanizující efekt.
Žádná varianta tedy není dokonalá. A možná právě proto je nejdůležitější nehádat se abstraktně o tom, co je „správně“, ale zeptat se konkrétního člověka, co mu vyhovuje. U někoho to bude „on“, u někoho „ona“, u někoho střídání rodů, u někoho množné číslo a u někoho úplně jiný způsob vyjadřování.
Nejde jen o nebinární lidi. Genderově citlivý jazyk řeší i ženy
Když se řekne genderově neutrální jazyk, mnoho lidí si představí hlavně nebinární osoby. Jenže širší debata o genderově citlivé češtině se týká i toho, jak jazyk zviditelňuje nebo naopak zneviditelňuje ženy.
Čeština dlouho fungovala s generickým maskulinem: „studenti“ jako označení celé skupiny, i když v ní byly ženy; „lékaři“ jako obecná profese; „voliči“ jako všichni lidé, kteří volí. Jazykově je to tradiční a většinově srozumitelné. Společensky to ale může mít důsledky. Když se pořád mluví o politicích, vědcích, investorech, ředitelích nebo odbornících v mužském rodě, ženy z těchto obrazů snadno mizí.
Proto dnes řada institucí, univerzit i firem řeší genderově citlivou komunikaci. Pedagogická fakulta Masarykovy univerzity například v lednu 2026 informovala o aktualizaci svého průvodce genderově citlivou komunikací, který nově zahrnuje i praktická doporučení pro komunikaci s trans a nebinárními lidmi, včetně respektování jmen a zájmen či používání neutrálního jazyka tam, kde je to vhodné.
To ukazuje, že nejde jen o internetový trend. Téma se postupně přesouvá do škol, pracovního prostředí, HR, marketingu i úřední komunikace. A firmy, které chtějí mluvit k mladší generaci nebo k diverznímu publiku, si začínají uvědomovat, že jazyk není detail. Je to signál, koho berou vážně.
Proč to tolik lidí dráždí?
Genderově neutrální jazyk vyvolává odpor i proto, že sahá na něco velmi intimního: na pocit domova v mateřštině. Čeština není jen nástroj. Je to jazyk dětství, školních diktátů, rodinných hlášek, prvních zpráv, hádek i vyznání lásky. Když do ní někdo vloží hvězdičku nebo x, část lidí nemá pocit, že vidí stylistickou pomůcku. Má pocit, že jim někdo bere jazyk, který znají.
Jenže jazyk nikdy nebyl nehybný skanzen. Slova, která dnes působí samozřejmě, kdysi také musela znít nově. Femininizované názvy profesí jsou dobrým příkladem. Dnes nikoho nepřekvapí „ministryně“, „ředitelka“ nebo „chiruržka“, přesto se i o těchto tvarech v minulosti vedly spory. Podobně se dnes část společnosti brání neutrálním nebo nebinárním formám, protože je zatím nemá naposlouchané.
Odpor navíc často vzniká z představy, že někdo bude všechny nutit psát výhradně „přišelx“ a přepsat celou češtinu. Realita je mnohem méně dramatická. I odborné instituce spíš popisují existující praxi, než aby vyhlašovaly novou normu. Ústav pro jazyk český výslovně uvádí, že v této oblasti zatím nemůže dát jednoznačné doporučení, protože žádné řešení není obecně ustálené.
V praxi tedy nejde o zákaz slov „muž“ a „žena“. Nejde ani o konec češtiny. Jde o rozšíření možností tam, kde tradiční dvojice nestačí.
Jak by mohl genderově citlivý jazyk vypadat v běžném článku?
V médiích je situace obzvlášť citlivá. Novinářský text musí být čitelný, plynulý a srozumitelný. Zároveň by neměl zbytečně zraňovat lidi, o kterých píše. Právě proto není vždy nejlepší nasypat do článku co nejvíc hvězdiček. Někdy je citlivější a stylisticky elegantnější větu prostě přepsat.
Místo „odborníci tvrdí“ lze napsat „podle odborné veřejnosti“. Místo „každý návštěvník si může vybrat“ může být „návštěvníci a návštěvnice si mohou vybrat“, případně „vstupenku si lze vybrat podle…“. Místo „čtenář by měl vědět“ funguje „je dobré vědět“. Místo „zaměstnanec má nárok“ lze napsat „pracující mají nárok“ nebo „nárok vzniká lidem, kteří…“.
V článku o konkrétní nebinární osobě je ale nejčistší zeptat se přímo jí. Jaké jméno používá? Jaká zájmena? Jak chce, aby se o ní psalo v minulém čase? Má raději opis, střídání rodů, množné číslo, x, hvězdičku, nebo něco jiného? To není přehnaná politická korektnost. To je stejná novinářská přesnost jako správně napsat jméno, funkci nebo citaci.
Čeština si nezvykne přes noc. Ale už se mění
Je pravděpodobné, že „přišelx“ se nestane běžnou součástí každodenní mluvy. Možná zůstane hlavně psaným komunitním znakem. Možná ho nahradí jiné tvary. Možná se v běžné komunikaci víc uchytí opisy, hromadná označení nebo nové podoby zájmen. V tuto chvíli to nikdo neví.
Právě to je na celé debatě fascinující. Sledujeme jazyk ve chvíli, kdy ještě nemá hotovou odpověď. Není to učebnicový příklad, který se dá uzavřít pravidlem. Je to živý proces. A v něm se potkává gramatika, identita, politika, empatie i obyčejná praktičnost.
Institut úzkosti například publikoval Manual of Czech Language Queering, tedy soubor textů věnovaných genderově inkluzivní češtině, jejím podobám a problémům v každodenní komunikaci, překladu i různých jazykových registrech. Cílem projektu bylo nejen navrhovat nové formy nebinární češtiny, ale také mapovat ty, které už existují.
To je možná nejpřesnější popis současného stavu – nejde o hotovou reformu, ale o mapování terénu. Některé cesty povedou do slepé uličky, jiné se časem prošlapou.
Co s tím má dělat běžný člověk?
Možná méně, než se zdá. Nemusí okamžitě předělávat celý svůj slovník. Nemusí používat každý novotvar, který se objeví na sociálních sítích. Nemusí se bát, že když jednou řekne „přišel“ místo „přišlx“, stane se z něj jazykový nepřítel lidstva.
Stačí začít u citlivosti. Nepředpokládat automaticky, že mužský rod zahrnuje všechny. Když píšeme veřejný text, přemýšlet, jestli by nešel formulovat otevřeněji. Když mluvíme s konkrétní osobou, respektovat její jméno a způsob oslovení. Když si nejsme jistí, zeptat se slušně. A když uděláme chybu, opravit se bez zbytečného dramatu.
Genderově neutrální jazyk není test morální čistoty. Je to pokus, jak v jazyce udělat víc místa pro lidi, kteří v něm dlouho slyšeli hlavně ticho nebo špatnou škatulku. A ano, někdy to bude znít nezvykle. Někdy trochu kostrbatě. Někdy možná i ošklivě. Ale skoro každá jazyková změna nejdřív drhne.
Otázka tedy nezní, jestli má „přišel“ plošně nahradit „přišelx“. Spíš zní: dokážeme připustit, že pro někoho může být i obyčejná koncovka místem, kde se necítí viděn? A dokážeme s češtinou zacházet tak, aby zůstala krásná, živá a zároveň o něco prostornější?
Možná se nakonec nebudeme všichni učit nový jazyk. Možná se jen naučíme v tom starém méně automaticky předpokládat, kdo je „norma“ a kdo už se do věty nevejde.
