„Jsem hetero… ale spím s muži.“ Tohle někteří chlapi nikdy nepřiznají. Proč se bojí vlastní touhy?
Když se řekne heterosexuální muž, většina společnosti si pořád představí poměrně jednoduchý obrázek. Přitahují ho ženy, zamilovává se do žen, spí se ženami a v ideálním světě o tom ještě mluví tím správně sebejistým tónem, který nikoho nenechá na pochybách, že tady je vše v pořádku a v normě. Jenže právě tahle až podezřele čistá představa naráží na realitu mnohem častěji, než by si mnozí přáli připustit. Výzkumy i terénní sociologická pozorování ukazují, že mezi identitou, přitažlivostí a chováním nemusí být vždy dokonalá shoda. A že lidská sexualita je v praxi méně disciplinovaná, než jak ji rády vidí kulturní škatulky.
Jinými slovy: ano, existují muži, kteří se označují za heterosexuální, ale současně zažívají přitažlivost k mužům, fantazie o mužích nebo s muži mají sexuální zkušenosti. To samo o sobě ještě neříká, že „jsou ve skutečnosti gayové“ a jen si to nechtějí přiznat. Spíš to zpochybňuje naši potřebu, aby sexualita fungovala jako kolonka ve formuláři. Rozpor mezi identitou, přitažlivostí a chováním objevuje se u části mužů docela konkrétně a nejde o úplně okrajový jev. Takzvaní „heterosexual-identified men who have sex with men“, tedy muži, kteří se považují za heterosexuální, ale mají sex s muži, mohou tvořit přibližně 0,5 až 3,5 procenta heterosexuálních mužů.
To nejzajímavější ale není samotná existence těchto mužů. Mnohem výmluvnější je otázka, proč je pro část z nich tak těžké své pocity vůbec pojmenovat. Proč je někdy snazší něco udělat, než to přiznat. Proč se muž může ocitnout v situaci, kdy sám ví, že ho jiný muž přitahuje, ale v hlavě mu okamžitě bliká výstražná kontrolka: tohle radši neříkej, tohle nikdo nesmí vědět, tohle by tě mohlo připravit o obraz, který o tobě mají druzí i ty sám. A právě tam se z intimní věci stává velké společenské téma.
Identita není totéž co touha
Identita, přitažlivost a sexuální chování nejsou totéž. U mnoha lidí se překrývají a dávají smysl bez většího napětí. Jenže u části lidí se rozcházejí. Muž se může identifikovat jako heterosexuální, dlouhodobě navazovat vztahy se ženami a přesto zažívat erotickou zvědavost, fantazie nebo konkrétní sexuální zkušenosti s muži. Ne proto, že by se spletl, ale protože lidská sexualita zkrátka nefunguje jako dokonale seřízený algoritmus.
Právě to potvrzuje i španělský výzkum založený na souboru 2 900 mladých lidí, kteří se sami označili za heterosexuální. Výsledky ukázaly, že část z nich měla zkušenost se stejnopohlavní přitažlivostí, fantaziemi, touhou nebo záměrem takové zkušenosti vyhledat. U žen byly tyto projevy častější, ale zajímavé je, že pokud šlo o samotný stejnopohlavní pohlavní styk, muži a ženy vykazovali podobnou úroveň zkušenosti.
Problém je, že společnost bývá k tomuto rozporu benevolentní jen do chvíle, kdy se týká žen. U mužů je stále mnohem silnější tlak na jednoznačnost. Heterosexuální muž má být jasný, pevný, čitelný, pokud možno bez vnitřních odboček. A jakmile se v tom obrazu objeví byť jen drobná prasklina, spousta lidí ji začne okamžitě překládat jako selhání mužnosti. Právě tahle kulturní potřeba „jasného chlapa“ pak dělá z běžné lidské zkušenosti cosi téměř nebezpečného.
Mužům společnost odpouští ledacos. Jen ne nejednoznačnost
Na papíře se často tváříme, že žijeme v době otevřenosti. Ve skutečnosti ale zůstává mužská sexualita pod velmi přísným dohledem. Heterosexuální muž může být hlučný, promiskuitní, emočně negramotný i absurdně soutěživý, a pořád mu část společnosti zatleská jako „chlapovi“. Jakmile se ale ukáže, že jeho touha není stoprocentně uspořádaná podle očekávání, hra se mění. Najednou nejde jen o sex nebo sympatii. Najednou je v sázce status.
Výše zmíněná španělská studie je v tomhle směru mimořádně výmluvná. U heterosexuálních mužů se po stejnopohlavních zkušenostech objevovala vyšší míra diskomfortu než u heterosexuálních žen, a to napříč různými typy zkušeností. Nejmenší rozpaky vyvolávalo považovat muže za hezkého; nejvyšší nepohodu pak vyvolávala sexuální zkušenost s mužem a výrazný nepokoj přinášely i erotické sny. Nešlo tedy jen o samotný akt, ale o to, co taková zkušenost symbolicky znamená. Jako by mužský svět pořád vysílal jasný vzkaz – cokoli připomíná odklon od heteronormativní linky, je potenciálně riskantní.
To je důležitý klíč k tomu, proč někteří muži své pocity raději neutralizují, zesměšňují nebo vytěsňují. Nejde totiž jen o otázku „koho chci“. Jde také o otázku „co to o mně řekne“. A pro spoustu mužů je druhá otázka bohužel silnější než ta první. Vnitřní život se pak nezačíná řídit touhou, ale reputací.
Když je důležitější neztratit tvář než porozumět sobě
Vztah mezi stejnopohlavní přitažlivostí a strachem z ní není jen kulturní otázka. V odborné literatuře se dlouhodobě pracuje s pojmem internalizovaná homofobie, tedy se stavem, kdy člověk do sebe vstřebá negativní společenské postoje vůči homosexualitě a začne je obracet proti sobě. Ve své krajní podobě může vést až k odmítání vlastní orientace. Je popisována jako vnitřní konflikt mezi prožíváním stejnopohlavní náklonnosti nebo touhy a potřebou být heterosexuální.
Na tom je možná nejkrutější, že podobný konflikt často nevypadá dramaticky navenek. Nemusí mít podobu velkého coming outového dramatu ani hollywoodské krize identity. Může to být jen série drobných vnitřních úhybů. Muž, kterého přitahuje kamarád, si řekne, že je to obdiv. Muž, který se opakovaně vrací k fantaziím o mužích, to svede na zvědavost. Muž, který zažije sex s mužem, si namluví, že to „nic neznamená“. A možná to skutečně nemusí znamenat změnu identity. Jenže pokud je hlavní motivací popření a ne porozumění, zůstává po takové racionalizaci pachuť.
Není náhoda, že novější práce o heterosexuálně identifikovaných mužích, kteří mají sex s muži, upozorňují také na vyšší pocity viny a studu, menší schopnost copingových strategií, horší sexuální komunikaci a nižší pocit sociální opory ve srovnání s otevřeně gay nebo bisexuálními muži. Když člověk nemá jazyk pro vlastní zkušenost, těžko o ní může zdravě mluvit. A když o ní nemůže mluvit, těžko ji může začlenit do vlastního života bez úzkosti.
Proč je bisexualita u mužů pořád tak podezřelá
K celé věci se přidává ještě jeden společenský filtr – mužská bisexualita zůstává pro mnoho lidí zvláštně nepřijatelná. Jako by veřejnost uměla snést představu bisexuální ženy, ale bisexuální muž v ní vyvolával zmatek, nedůvěru nebo rovnou odpor. Výzkum Gregoryho Hereka už na začátku tisíciletí ukázal, že heterosexuální dospělí v USA hodnotili bisexuální muže i ženy méně příznivě než většinu ostatních zkoumaných skupin; hůř dopadli už jen uživatelé injekčních drog.
Ten důvod je až nepříjemně průhledný. U části heterosexuálních mužů zjevně funguje obranný mechanismus – bisexuální muž je podezřelý objekt, protože rozbíjí představu, že mužská sexualita musí být pevně vymezená. Negativnější postoje k bisexuálním mužům mohou souviset i s obavou, aby člověk sám nebyl za gay nebo bi považován. Je to vlastně starý známý trik – co mě ohrožuje, to shodím. Co ve mně budí nejistotu, to prohlásím za směšné, nelegitimní nebo nečitelné.
A tak se muž, který by teoreticky mohl najít útočiště v označení „bi“, často ocitá v pasti. Pro část hetero světa je to podezřelé. Pro část queer světa zase nedostatečně důvěryhodné. Vzniká tak prostor, kde je paradoxně jednodušší dál říkat „jsem hetero“ a všechno ostatní vytěsnit, než připustit komplikovanější pravdu. Ne proto, že by komplikovaná pravda neexistovala, ale protože pro ni stále nemáme dost bezpečné společenské prostředí.
Co když problém není v pocitech, ale v pravidlech kolem nich
Možná je čas přestat pokládat otázku, proč někteří heterosexuální muži cítí přitažlivost i k mužům. Mnohem přesnější je ptát se, proč pro ně bývá tak těžké takový pocit bezpečně unést. Dostupná data nenaznačují nějakou senzaci, ale něco mnohem obyčejnějšího a zároveň hlubšího – lidská sexualita je pestřejší, než jak ji rádi popisujeme, a mužská socializace je zároveň užší, než jsme si ochotni přiznat.
To neznamená, že každý heterosexuální muž, který někdy pocítí přitažlivost k muži, musí přepisovat svou identitu. A neznamená to ani, že každá zkušenost automaticky odhaluje nějakou „pravou orientaci“, kterou je třeba slavnostně vyhlásit. Znamená to něco jiného – že mezi tím, co cítíme, a tím, co si dovolíme o sobě říct, často stojí společenský filtr. A u mužů bývá ten filtr pořád mimořádně tvrdý.
