Je každý desátý člověk gay? Kde se vzalo číslo z Kinseyho výzkumu a proč neodpovídá realitě
Když americký sexuolog Alfred Kinsey ve 40. a 50. letech publikoval své přelomové studie známé jako Kinsey Reports, způsobil malou revoluci. V době, kdy byla sexualita tabuizovaným tématem, přinesl do veřejného prostoru data, která naznačovala, že lidské chování je mnohem pestřejší, než si společnost připouštěla.
Jedním z nejcitovanějších závěrů bylo, že přibližně deset procent mužů bylo po určitou část života „více méně výhradně homosexuálních“. V kontextu tehdejší doby šlo o šokující číslo. Nejen proto, že bylo relativně vysoké, ale i proto, že naznačovalo, že homosexualita není okrajovým jevem, nýbrž součástí širší lidské zkušenosti.
Jenže už v samotných Kinseyho datech se skrývá nuance, která se v následujících dekádách téměř vytratila. Výzkum totiž nepracoval s identitou, jak ji chápeme dnes, ale především s chováním. Kinsey sledoval, co lidé dělají, jaké mají zkušenosti a jak se jejich sexualita vyvíjí v čase. Ve stejné studii například uváděl, že až 37 procent mužů mělo někdy v životě homosexuální zkušenost.
Jak se ze složitého výzkumu stal jednoduchý slogan
Samotný Alfred Kinsey nikdy netvrdil, že deset procent populace je gay. Přesto se právě tato formulace stala jednou z nejznámějších „pravd“ o sexualitě.
Zlom nastal v 70. letech, kdy se queer komunita začala výrazněji organizovat a bojovat za svá práva. Organizace jako National Gay Task Force potřebovaly silná, srozumitelná sdělení, která by dokázala oslovit veřejnost i politiky. A tak se komplexní Kinseyho data proměnila v jednoduchou větu – každý desátý člověk je gay.
Jak upozorňuje například The Guardian, právě toto zjednodušení stálo u zrodu jednoho z nejtrvalejších mýtů moderní historie sexuality. Číslo bylo natolik silné, že začalo žít vlastním životem – objevovalo se v médiích, politických debatách i běžných rozhovorech, často bez jakéhokoli kontextu.
Revoluce, která měla své limity
Kinseyho práce byla bezesporu průkopnická. Otevřela dveře moderní sexuologii a pomohla narušit rigidní představy o tom, co je „normální“. Z dnešního pohledu ale naráží na zásadní metodologické limity.
Jedním z nejčastěji zmiňovaných problémů je složení vzorku. Kinsey pracoval s tisíci respondentů, což na první pohled působí impozantně. Jenže značná část z nich pocházela ze specifických skupin, například z vězeňského prostředí nebo z okruhu lidí, kteří byli ochotni o své sexualitě otevřeně mluvit. To mohlo výsledky výrazně zkreslit.
Dalším faktorem byla absence náhodného výběru, který je dnes standardem sociologických výzkumů. Respondenti se do studie často zapojovali dobrovolně, což znamená, že šlo o tzv. „self-selection bias“ – lidé s neobvyklými nebo intenzivnějšími zkušenostmi měli větší motivaci se zapojit.
Roli mohl hrát i samotný způsob sběru dat. Rozhovory probíhaly osobně a byly velmi detailní, což mohlo ovlivnit jak ochotu respondentů odpovídat, tak jejich otevřenost. Kinseyho závěry tak nelze jednoduše zobecnit na celou populaci, což se ale v následujících dekádách stalo.
Kolik lidí je LGBT+ dnes
Současné výzkumy pracují s jinými nástroji i jinou optikou. Místo osobních rozhovorů využívají anonymní dotazníky, reprezentativní vzorky a jasně definované kategorie identity. Výsledky jsou proto přesnější, ale zároveň méně „efektní“ než ikonické číslo deset procent.
Ve vyspělých zemích se dnes k LGBT identitě hlásí přibližně 7 až 10 procent dospělé populace. U samotných gayů a leseb se ale většina odhadů drží kolem 2 až 4 procent. Výrazné rozdíly se objevují mezi generacemi. Mladší lidé se k jiné než heterosexuální orientaci hlásí častěji než jejich rodiče či prarodiče. Část odborníků to vysvětluje větší otevřeností a jazykem, který dnes existuje pro popis identity. To, co dříve zůstávalo beze jména nebo bylo potlačeno, dnes může být vysloveno.
Tento nárůst však neznamená, že by se lidská sexualita dramaticky změnila. Spíše odráží proměnu společnosti. S rostoucí otevřeností a menším stigmatem mají lidé větší prostor svou identitu pojmenovat a sdílet.
Co vlastně měříme
Jedním z důvodů, proč se čísla tak liší, je samotná definice. Zatímco Kinsey pracoval s chováním a zkušeností, současné studie se soustředí na identitu. To jsou dvě odlišné roviny, které se sice mohou překrývat, ale nelze je zaměňovat.
Někdo může mít homosexuální zkušenost, aniž by se identifikoval jako gay nebo bisexuální. Jiný naopak může svou identitu vnímat jinak, než odpovídá jeho minulým zkušenostem. Sexualita tak není statická kategorie, ale proměnlivý proces, který se vyvíjí v čase.
Právě tato komplexita je důvodem, proč jednoduchá čísla často selhávají. Přesto po nich společnost stále sahá – možná proto, že poskytují iluzi jasnosti v oblasti, která je ze své podstaty mnohovrstevnatá.
