Princ políbil prince a žili spolu šťastně až do smrti. Jsou LGBT pohádky hrozbou pro naše děti?
Když Česká televize loni na jaře zařadila do dětského vysílání na Déčku díl norského seriálu, ve kterém se malí hrdinové ocitnou na pochodu Pride, spustila se lavina stížností. Padala slova jako indoktrinace, propaganda, ohrožení dětí. Rada ČT i Rada pro rozhlasové a televizní vysílání řešily, zda veřejnoprávní médium nepřekročilo hranici. V očích části veřejnosti se z obyčejné epizody pro předškoláky stala kulturní hrozba.
Ve stejném duchu se v minulých letech mluvilo o dětské knize Princ a princ, kde se pohádkový hrdina zamiluje do jiného prince. I tady zaznívaly obavy, že „tohle už dětem cpát nesmíme“, že jde o „převýchovu“, že se „bere dětem nevinnost“. Jako by jediná věta – „a žili spolu šťastně až do smrti“ – přestala být přijatelná ve chvíli, kdy se v ní neobjeví princ a princezna, ale dva princové.
Tyhle reakce ale neříkají nic o dětech. Říkají hodně o dospělých. O jejich strachu, že svět přestává odpovídat obrazu, na který byli zvyklí. O potřebě udržet pohádky jako poslední bezpečnou zónu, kde všechno zůstane při starém. Jenže pohádky nikdy nebyly muzeem. Vždycky byly nástrojem, jak dětem vyprávět, jak svět funguje. A odjakživa dětem říkají, jak svět funguje. Kdo je dobrý a kdo zlý. Jak vypadá hrdina. Co je odměnou za odvahu. Jak má vypadat láska. A jak má vypadat „šťastný konec“.
Ten konec má v klasickém podání velmi konkrétní podobu – princ zachrání princeznu, vezmou se a žijí šťastně až do smrti. Láska je automaticky heterosexuální. Rodina má jednu podobu. Krása je ctností. Dívky čekají, chlapci konají. To všechno jsou sdělení, která děti vstřebávají dávno předtím, než umí pojmenovat pojmy jako „gender“ nebo „orientace“.
Nikdo přitom nemluví o ideologii. Nikdo neříká, že pohádky „ovlivňují děti“, když jim po sté zopakují, že štěstí má podobu svatby muže a ženy. To je přece „normální“.
Jakmile se ale v tomhle obrazu objeví jiný typ vztahu, začne se mluvit o nebezpečí.
„Budete z nich dělat gaye“
Jedním z nejčastějších argumentů odpůrců je obava, že LGBT postavy budou děti „ovlivňovat“. Že z nich udělají gaye. Že je „zmate“ a „přetvoří“. Jenže tenhle strach naráží na realitu každého queer člověka – většina z nás vyrůstala výhradně na heterosexuálních pohádkách, filmech a příbězích. A přesto jsme queer.
Pokud by platilo, že orientaci formuje obsah, který dítě sleduje, museli by dnes být všichni gayové heterosexuální. A naopak by v prostředí, kde se objevují LGBT postavy, přestali vznikat heterosexuální lidé. Což se – kupodivu – neděje.
Děti nejsou prázdné nádoby, které lze přepsat jedním příběhem. Neučí se orientaci z pohádek. Učí se z nich něco jiného – jak se chovat k druhým. Jaké emoce jsou legitimní. Kdo má právo na lásku. Kdo má právo být hrdinou.
Když dítě uvidí dvě maminky, nezačne „pochybovat o sobě“. Jen si uloží informaci, že i taková rodina existuje. Že svět je širší, než jak ho možná zná z domova. A že jinakost není automaticky hrozbou.
Pro koho jsou tyto pohádky skutečně důležité
Zatímco pro většinu dětí je LGBT postava jen jednou z mnoha, pro queer děti může znamenat něco zásadního, tedy první okamžik rozpoznání. Poprvé v životě se mohou vidět v někom, kdo není karikaturou, terčem vtipu nebo vedlejší figurkou. V hrdinovi, který prožívá dobrodružství, bojuje se strachem, hledá lásku.
Pro mnoho queer lidí bylo dětství bez jediného pozitivního obrazu někoho „jako já“. Vnitřní pocit jinakosti tak často získával podobu samoty, studu nebo přesvědčení, že se světem něco není v pořádku – ale ne se světem, nýbrž se mnou.
Pohádka sama o sobě nikoho „neudělá“ gayem. Ale může někomu pomoct nebýt zlomený ještě dřív, než vůbec pochopí, kdo je.
„Děti na to nejsou připravené“
Další často opakovaná věta zní, že děti „na taková témata nejsou připravené“. Jenže děti jsou denně vystavovány emocím, které jsou mnohem náročnější než informace o tom, že existují i jiné podoby lásky. Učí se, že někdo může zemřít. Že rodiče se mohou rozvést. Že svět není spravedlivý. Že někdo může být zlý.
Pohádky běžně pracují se ztrátou, strachem, opuštěním, smrtí i násilím. V tomhle kontextu je existence dvou princů, kteří se mají rádi, téměř banální.
Ve skutečnosti nejde o to, zda jsou děti připravené. Jde o to, zda jsou na změnu připraveni dospělí. Zda jsou schopni připustit, že svět, ve kterém vyrůstali oni, nebyl jediný možný – a pro mnohé ani bezpečný.
Nebereme, jen přidáváme
LGBT postavy v pohádkách nikomu neberou jeho příběh. Neškrtají princezny. Nezakazují heterosexuální lásku. Jen rozšiřují paletu možností. Přidávají další kapitoly.
Strach z nich není strachem o děti. Je to strach o jeden konkrétní obraz světa. Takový, který vyhovuje těm, kdo v něm vyrostli a nikdy v něm nemuseli hledat své místo.
Jenže pohádky mají být právě o tom hledání. O cestě. O tom, že svět je složitý, ale že v něm může být místo pro každého. I pro toho, kdo se nevejde do staré šablony.
Pohádka, která dokáže pojmout víc než jednu verzi štěstí, není hrozbou, ale důkazem, že společnost dospívá. A že dokáže dětem nabídnout něco cennějšího než iluzi jednotného světa. Pocit, že i ony – ať jsou jakékoli – do něj patří.
