Šest mýtů o trans sportovcích. Co skutečně stojí za snahou vyloučit je ze hry?
Trans sportovci se znovu ocitli v centru veřejné debaty. Nejvyšší soud USA v polovině ledna projednával dva případy, které mohou rozhodnout o ústavnosti zákonů zakazujících trans studentům účast na školních sportovních soutěžích. Konkrétně jde o normy přijaté v Idahu a Západní Virginii – a s nimi se znovu vynořila i známá tvrzení o „nespravedlivých výhodách“ trans žen.
Většina těchto argumentů však nestojí na datech, ale na stereotypech a historických mýtech o těle, pohlaví a sportu. Přinášíme přehled nejčastějších z nich – a důvody, proč neobstojí.
1. „Sport je rozdělen podle pohlaví, protože muži jsou lepší než ženy“
Tento argument má hluboké kořeny v misogynním pohledu na ženy jako „přirozeně slabší“. Ve skutečnosti byla segregace sportu podle pohlaví historicky spíše výsledkem snahy ženy ze sportu vytlačit.
Až do 19. století byly ženy z většiny soutěží vyloučeny. Ne proto, že by nebyly schopné výkonu, ale protože byly vnímány jako křehké a nevhodné pro fyzickou aktivitu. Teprve postupně si vybojovaly přístup k některým „přijatelným“ disciplínám, jako byl tenis nebo golf. Na počátku 20. století pak vznikly ženské kategorie – často v reakci na stížnosti, že ženy „narušují mužský prostor“.
Rozdělení sportu podle pohlaví tedy nevzniklo kvůli biologické nadřazenosti mužů, ale jako sociální kompromis, který měl ženám vůbec umožnit účast. Dnes má smysl především jako nástroj rovnosti příležitostí, nikoli jako potvrzení vrozených rozdílů.
2. „Trans ženy berou cis ženám příležitosti“
Tento argument stojí na dvou chybných předpokladech: že trans ženy jsou ve vrcholovém sportu běžné, a že nejsou „skutečnými“ ženami.
Podle dostupných dat se trans ženy prakticky nevyskytují mezi elitními sportovkyněmi. V pěti nejsledovanějších světových sportech – fotbalu, kriketu, hokeji, tenisu a volejbalu – se žádná trans žena nikdy neprosadila na nejvyšší úrovni.
Zároveň platí, že trans ženy jsou ženy. Mají tedy stejný nárok na sportovní účast jako jejich cisgender spoluhráčky. Pokud dnes ženy o příležitosti přicházejí, je to především v důsledku restrikcí sportovních organizací, které trans sportovkyně plošně vylučují.
3. „Vyloučení trans žen není transfobie, je to jen sport“
Právě sport je jednou z oblastí, kde je společensky přijatelné vymezovat se proti trans lidem bez toho, aby to bylo vnímáno jako diskriminace. Podle průzkumu YouGov z roku 2025 si například 74 procent Britů myslí, že trans ženy by měly být z ženských sportů vyloučeny.
Tento postoj vychází z představy, že sport je jen „hra“, která nemá skutečný dopad. Jenže sport je globální průmysl v hodnotě stovek miliard dolarů a významný kulturní fenomén. Ovlivňuje identitu, politiku i mezilidské vztahy. Historie zná případy, kdy sportovní události přispěly k eskalaci reálných konfliktů – včetně krátké války mezi Salvadorem a Hondurasem v roce 1969.
Odepřít někomu přístup ke sportu znamená vyloučit ho z významné části společenského života. Nejde o drobnost, ale o zásah do práva být součástí komunity.
4. „Trans ženy jsou nebezpečné a zraňují ostatní“
Často se zmiňuje jednotlivý případ zranění, aby vznikl dojem, že trans sportovkyně představují obecné riziko. Typickým příkladem je americká středoškolská volejbalistka Payton McNabb, která se po jednom zranění stala hlasitou odpůrkyní účasti trans žen ve sportu.
Statistiky ale ukazují jiný obraz. Jen mezi lety 2012 a 2023 utrpělo ve Spojených státech zranění více než 214 tisíc mladých volejbalistek. Neexistuje žádný důkaz, že by za tato zranění nesly odpovědnost trans osoby – ani že by trans ženy byly obecně nebezpečnější než cis ženy.
5. „Trans sportovců je málo, takže jejich zákaz ničemu nevadí“
Podle dat Národní vysokoškolské atletické asociace bylo v roce 2024 v USA méně než deset otevřeně trans sportovců z více než půl milionu studentů. Právě tento fakt používají zastánci zákazů jako argument, že jde o zanedbatelnou skupinu.
Stejné číslo však lze číst opačně: pokud je trans sportovců tak málo, je nepřiměřené kvůli nim zavádět plošné restrikce. Americká unie pro občanské svobody upozorňuje, že samotná veřejná kontrola a politizace jejich existence představuje větší újmu než jakákoli hypotetická „hrozba“, kterou by mohli představovat.
6. „Trans ženy mají vrozenou a nezrušitelnou výhodu“
Základním pilířem většiny zákazů je tvrzení, že trans ženy mají díky pohlaví přiřazenému při narození trvalou výhodu. Pokud by to byla pravda, musely by trans sportovkyně systematicky dominovat ženským soutěžím. To se ale neděje.
Naopak: studie z roku 2024 podpořená Mezinárodním olympijským výborem ukazuje, že hormonální terapie může trans ženy v některých ohledech znevýhodňovat. Endokrinolog Joshua D. Safer dlouhodobě upozorňuje, že pohlavní chromozomy nejsou spolehlivým ukazatelem sportovního výkonu.
Absurdnost argumentu se navíc ukazuje ve chvíli, kdy jsou trans ženy vylučovány i z nefyzických disciplín, jako jsou šachy či snooker. Zde už nejde o svaly ani rychlost, ale o představy o „jinak zapojeném mozku“ – tedy o staré stereotypy převlečené za biologii.
