Stranger Things ve finále překvapuje: Willův coming out mění směr celého seriálu
POZOR, SPOILERY: text se vztahuje k 5. sérii
Seriál Stranger Things byl od svého začátku prezentován jako nostalgická popkulturní jízda inspirovaná osmdesátými lety, horory a dobrodružstvím dospívajících outsiderů. V závěrečné, páté sérii se ale ukazuje, že jedním z jeho nejdůležitějších témat se stává něco mnohem osobnějšího a současnějšího: coming out.
Klíčovou roli v tomto posunu hraje Will Byers (Noah Schnapp). Postava, kolem níž se celý seriál původně rozběhl, se v druhém dílu páté série dostává k momentu, na který tvůrci odkazovali už od první epizody. V závěrečné scéně epizody si Will uvědomí, že aby se dokázal bránit Vecnovi – entitě živící se strachem, izolací a potlačenými traumaty – musí se zbavit vlastního vnitřního břemene. A tím je jeho dlouhodobě skrývaná sexualita.
„Pravda je, že jsem jiný. Jen jsem předstíral, že nejsem,“ říká Will svým nejbližším. Explicitní pojmenování homosexuality sice nepadne, ale sdělení je jednoznačné. Pro seriál s globálním dosahem a masovým publikem jde o zásadní moment: jedna z ústředních postav se otevřeně přiznává k tomu, že je queer. Ne jako vedlejší linka, ale jako klíčový prvek finálního konfliktu.
Dlouhá cesta k vyslovení pravdy
Willova jinakost nebyla v seriálu nikdy tajemstvím. Už v první sérii Joyce Byers (Winona Ryder) mluví o tom, že Willův otec ho urážel a označoval homofobními výrazy. Ve třetí sérii zazní od Mikea bolestná věta: „Není moje chyba, že nemáš rád holky.“ A v posledních dvou sériích je stále zřetelnější, že Willovy city k nejlepšímu kamarádovi nejsou jen platonické.
Pátá série tyto náznaky konečně spojuje do otevřeného vyústění. Coming out zde není jen osobním krokem, ale aktem sebeobrany. Vecna Willa napadá skrze jeho nejhlubší obavy – samotu, odmítnutí, strach, že zůstane navždy outsiderem. Přijetím vlastní identity Will bere této hrozbě část moci. Seriál tím pracuje s metaforou, která je v queer vyprávění dobře známá: to, co z nás dělá zranitelnými, se může stát zdrojem síly.
Tuto perspektivu posiluje i postava Robin (Maya Hawke), která je v seriálu otevřeně lesbická a slouží jako jeden z Willových nejbližších spojenců. Její zkušenost s coming outem a schopnost „číst signály“ dává Willovi oporu a jazyk, který sám zatím nemá. Zároveň ale právě zde vzniká určitá narativní slabina – Willův projev totiž až příliš doslovně opakuje Robinina slova z dřívějších epizod. Místo jedinečného hlasu tak jeho přiznání působí spíš jako variace již známého příběhu.
Postava, která se ztratila na okraji vlastního seriálu
Zásadnější problém ale neleží v samotném coming outu, nýbrž v tom, jak Stranger Things s Willem Byersem zacházelo v průběhu let. Zatímco první dvě série stavěly jeho postavu do centra dění – jako dítě, jehož zmizení i návrat formovaly celé vyprávění – od třetí série byl Will postupně odsouván do pozadí.
Ve třetí sérii neměl přímé napojení na hlavní nadpřirozenou hrozbu a jeho linka se smrskla na frustraci z dospívajících přátel a ztraceného dětství. Čtvrtá série mu sice dala více prostoru v otázce sexuality, ale často jen v roli tichého pozorovatele nebo „detektoru zla“, který opakuje variace na větu „On je tady“.
To vše má dopad i na herecký výkon Noaha Schnappa. Zatímco v raných sériích dokázal s mimořádnou citlivostí ztvárnit trauma, strach i křehkou odvahu, v páté sérii působí jeho projev plošeji. Není jasné, zda je to důsledek scénáře, režijního vedení, nebo přirozeného přechodu z dětského herectví do dospělé polohy. Jisté ale je, že Willova emocionální hloubka už není tím, čím bývala.
Queer reprezentace jako téma finále
Navzdory těmto výhradám nelze přehlédnout význam toho, že Stranger Things staví queer identitu do samotného jádra svého závěru. Seriál, který sledují miliony mladých diváků po celém světě, vysílá jasný signál: odlišnost není slabost a přijetí sebe sama může být klíčem k přežití – doslova i metaforicky.
Zároveň ale platí, že tato myšlenka přichází pozdě a je podaná v rámci vyprávění, které se za poslední roky proměnilo. Stranger Things je dnes velkolepější, temnější a akčnější, ale také méně intimní. Jemné momenty, které kdysi definovaly vztah diváků k postavám, se ztrácejí mezi dlouhými sekvencemi apokalyptického chaosu.
Will Byers se tak v páté sérii vrací do centra dění, ale už ne s tou silou, jakou měl dřív. Jeho coming out je důležitý, symbolický a bezpochyby pro mnoho queer diváků významný. Zároveň ale připomíná, že seriál, který kdysi stál na empatii k jednomu zranitelnému chlapci, se mezitím posunul někam jinam.
Stranger Things zůstává zábavným a emocionálně funkčním fenoménem. Jen už není tím seriálem, který dokázal z ticha, strachu a jinakosti vytěžit největší sílu. A Will Byers, přestože konečně smí říct pravdu o sobě, to nese na svých bedrech víc než kdokoli jiný.
