Od odborného termínu k nepříteli číslo jedna. Proč se právě slovo „gender“ stalo nástrojem politického boje napříč Evropou?
Ještě před pár lety byl „gender“ slovo, které se objevovalo hlavně ve výzkumech, na univerzitách nebo v dokumentech Evropské unie. Znělo suše, skoro technicky. Gender byla kategorie, pomocí níž sociologové vysvětlovali rozdíly mezi pohlavím a společenskými rolemi. Nic, co by hýbalo ulicemi.
Dnes je to ale jedno z nejpolitizovanějších slov současnosti, a v některých zemích z něj dokonce udělali synonymum ohrožení tradiční rodiny, národa i celé západní civilizace. Jak se to stalo? A proč právě gender?
Původně nudný výraz, který nikomu nepřekážel
Samotný pojem gender není nic tajemného. V 50. letech ho zavedli psychologové a lékaři, kteří hledali způsob, jak rozlišit mezi biologickým pohlavím a tím, jak sebe člověk vnímá nebo jaké role mu společnost přisuzuje. Nebyla to ideologie, ale odborný termín, který pomáhal vysvětlit složitost lidské identity.
V 70. a 80. letech ho postupně převzaly feministické teorie, protože umožňoval popsat, proč ženy a muži zažívají odlišné sociální podmínky – ne kvůli biologii, ale kvůli očekáváním, která od nich společnost má. Tím se gender dostal i do politiky rovnosti, do dokumentů OSN a později i do legislativy Evropské unie.
Až do konce nultých let si málokdo stěžoval, že by mu slovo vadilo. Gender byl běžnou součástí veřejné debaty, ale nikdy nestál v jejím středu. Nepředstavoval hrozbu, spíš jeden z mnoha analytických pojmů, které pomáhaly popsat svět.
Moment zlomu: když se objevil „nepřítel“
Zlom nastal ve chvíli, kdy se pojem začal používat mimo odborný kontext. Na přelomu tisíciletí začali někteří konzervativní aktéři vymezovat gender jako pojem, který údajně skrývá snahu rozbourat tradiční rodinné struktury. Nejprve to byla katolická církev – někteří její představitelé kritizovali mezinárodní konference OSN, kde se diskutovala reprodukční práva nebo vzdělávání o sexuálním zdraví.
Namísto toho, aby vedli věcnou debatu, začali mluvit o „genderové ideologii“, tedy o jakémsi spiknutí, které má přinést chaos a relativizaci všeho „přirozeného“. Pojem se postupně šířil do církevních publikací, více se objevoval v kázáních a brzy přešel i do politiky.
A zrodila se nová podoba sporu: už ne o konkrétní opatření, ale o „gender“ jako symbol zla. Tak vágní, že ho mohl každý použít k čemukoli, a tak emotivní, že dokázal vzbuzovat strach i tam, kde žádný důvod nebyl.
„Gender“ jako ideální strašák
Proč se právě genderu podařilo stát se politickým strašákem? Jednoduše proto, že je to pojem, který mnoho lidí přirozeně nemá detailně osvojeno. Znají ho, ale nerozumí mu. To je pro populisty ideální terén.
„Gender“ se tak stal prázdnou nádobou, do níž si může každý politik nalít obavy svého publika. Někdo ho spojuje s údajnými útoky na tradiční rodinu, jiný ho používá jako synonymum pro nevyžádané evropské směrnice, někdo v něm vidí hrozbu pro školy a děti.
Co je ale pro všechny tyto narativy společné? Že mají málo společného s realitou. Gender se stal fantomem, tedy něčím, co lze snadno démonizovat, protože většina lidí si pod tím neumí představit konkrétní věc. A politická komunikace miluje podobně pružné symboly. Jsou účinné, emocionální a dá se s nimi hrát.
Když strach supluje jiné problémy
Je těžké nevšimnout si, že anti-gender retorika se objevuje především v obdobích napětí.
Když roste ekonomická nejistota, když jsou lidé frustrovaní z dostupnosti bydlení, když se společnost dělí podle vzdělání nebo regionu, vždycky se najde někdo, kdo nabídne jednoduché vysvětlení: „Vaše problémy způsobují oni. Ti, kteří chtějí změnit vaše hodnoty.“
A protože gender je sám o sobě abstraktní – není to zákon, osoba ani instituce –, může sloužit jako ideální projekční plocha. Stává se ventilací frustrace, která nemá s genderem jako vědeckým termínem vůbec nic společného.
Výsledek? Debata se nevede o tom, co trápí lidi v každodenním životě, ale o imaginární hrozbě, která jen těžko může nabídnout řešení, protože realitu sama o sobě nikdy nereprezentovala.
Jak vypadá anti-gender kampaň v praxi
Stačí se podívat do střední Evropy. V Polsku se během několika málo let z akademického pojmu stala politická zbraň. Někteří biskupové a poslanci začali tvrdit, že gender ohrožuje národní identitu, a z pojmu vytvořili téměř démonický symbol „západní infekce“. Následně se stejný jazyk přelil i do volebních kampaní.
Maďarsko šlo ještě dál. Vláda použila anti-gender narativ jako způsob, jak si vytvořit vlastní politickou identitu: „My jsme ti, kdo brání tradiční hodnoty před Bruselem.“ Slovo gender se tam často používá spolu s hesly o migraci, národní hrdosti a ochraně dětí, a tvoří jednotnou linku, která překlápí kulturní otázky do mocenské politiky.
V Česku je situace jiná, tady totiž anti-gender rétorika vyrůstá spíš z nedůvěry, ne z náboženského zápalu. Část společnosti ji vnímá jako symbol elitářství – něco, co „ti nahoře“ používají k moralizování, místo aby řešili praktické věci. A proto tu gender funguje jako „fackovací panák“ pro cokoli, co si lidé spojují s aktivismem, akademickým prostředím nebo neziskovkami.
Hnutí, které spojilo nespojitelné
Působivé je, jak širokou koalici dokázal anti-gender narativ vytvořit.
Na jedné straně stojí konzervativní církevní organizace, na druhé radikální pravice. Mezi nimi se pohybují lidé, kteří pociťují ekonomické obavy, i ti, kteří věří konspiračním teoriím. Co by je jinak spojilo? Pravděpodobně nic.
Ale gender jim poskytl společný emocionální rámec – odpůrce, který je dost abstraktní, aby se stal univerzálním symbolem, a zároveň dost intimní, aby zasahoval témata, která lidem leží na srdci, tedy děti, sexualitu, rodinu.
A protože kolem těchto témat se vede politika snáz než kolem stavebního zákona, anti-gender hnutí se stalo silnou mezinárodní sítí, která hýbe volbami, médii i veřejnou debatou.
A co to znamená pro každodenní život?
Tady se dostáváme k podstatě věci. Anti-gender kampaně se nevyčerpávají jen slovní kritikou. Mají konkrétní dopady. Omezují prostor, v němž lze svobodně mluvit o rovnosti, o ženských právech nebo o životě queer lidí.
V některých zemích vedly k zákonům, které omezují trans lidi, v jiných k útokům na akademická pracoviště, jinde k rušení programů domácího násilí nebo sexuální výchovy. Postup je často nenápadný, ale důsledky mohou být hluboké.
Když se útočí na gender, neútočí se na jeden pojem. Útočí se na celou oblast lidských práv a rovnosti, jen se to schová za snadněji stravitelný příběh.
Co si z toho odnést
Na první pohled by se mohlo zdát, že jde o spor o slova. Ale slova mají moc. A příběh, který dnes někteří dokážou kolem genderu vyprávět, má sílu posouvat společnost směrem, který s realitou nemá mnoho společného.
Gender není hrozba. Není to ideologie. Je to analytický nástroj, který se stal obětí politické manipulace. Stal se symbolem, na který se přilepilo všechno, co část politiků potřebovala označit za nepřítele – od evropských institucí po LGBT+ práva.
A možná se tedy vyplatí položit si jednoduchou otázku: kdykoli někdo tvrdí, že gender ohrožuje společnost, komu tím vlastně slouží – a před čím má tenhle „nepřítel“ odvést pozornost?
