Sexuální orientace pod lupou: Co o jejím původu říká věda

Homosexualita patří k nejčastěji diskutovaným tématům na pomezí biologie, psychologie a kultury. Ve veřejném prostoru se přitom stále potkávají dvě touhy: mít jedno jediné vysvětlení – a mít jistotu. Současná věda nabízí něco méně pohodlného, ale upřímnějšího: orientace nevzniká jedním „spínačem“. Je to komplexní výsledek mnoha malých vlivů, z nichž část je vrozená a část formuje, jak člověk své prožívání v průběhu života chápe a pojmenovává. A ano, už desítky let také víme, že nejde o nemoc a není co „léčit“.

Orientace, chování, identita. Nejprve si srovnat pojmy

Když se ptáme „jak vzniká homosexualita“, často si mimoděk mícháme tři vrstvy. Sexuální orientace je vnitřní, dlouhodobá přitažlivost k lidem určitého pohlaví/pohlaví. Sexuální chování je to, co děláme – může, ale nemusí odrážet orientaci (vlivy prostředí, bezpečí, stigma). Identita je, jak se člověk označuje – kulturně podmíněná, proměnlivější napříč životem, obzvlášť u žen. Tyto tři vrstvy se často překrývají, ale nejsou totožné. 

Co říká genetika: žádný „gay gen“, ale mnoho drobných vlivů

Velké genomové studie poslední dekády potvrdily, že neexistuje jediný gen, který by určoval homosexuální orientaci. Místo toho vidíme polygeničnost – spoustu drobných genetických odchylek, z nichž každá má malý efekt. Dohromady zvyšují pravděpodobnost určitého vzorce přitažlivosti, ale neurčují osud. Geny tedy není možné použít ke „screeningu“ orientace a podobné nápady stojí mimo vědecký i etický rámec.

Praktický závěr pro čtenáře: genetika vysvětluje část variability (u různých studií se odhady liší), ale sama o sobě nedává jednoduché „proto jsi gay/lesba“. Je to jeden dílek mozaiky.

Prenatální faktory: hormony a fascinující role mateřského imunitního systému

Druhý relevantní dílek leží v prenatálním období. Sexuální diferenciace mozku probíhá za hormonálního „scóre“ v děloze. U části lidí může atypické prenatální působení androgenů jemně ovlivnit pozdější vzorce přitažlivosti. Důkazy tu jsou, ale efekty bývají malé a měření nepřímé (proto věda opatrně brzdí senzace typu „poměr prstů odhalí orientaci“).

Jedna z nejlépe replikovaných souvislostí je tzv. fraternal birth order efekt: pravděpodobnost, že bude muž gay, roste s počtem jeho starších biologických bratrů. Jedno z vysvětlení, maternal immune hypothesis, říká, že imunitní systém některých matek si při předchozích těhotenstvích vytvoří protilátky proti specifickým proteinům souvisejícím s vývojem mužského plodu. Ty pak u dalšího těhotenství nepatrně ovlivní neurovývoj. Nejde o pravidlo pro jednotlivce, ale o statistický efekt viditelný v populaci.

Co z toho plyne: některé biologické „tahy štětcem“ se dějí ještě před narozením. Nejsou to však tahy, které by samy malovaly celý obraz.

Více v Galerii

Zdroje: Adobe Stock/ Se svolením

Mozek: korelace ano, determinismus ne

Od 90. let se objevují studie, že určité mozkové struktury či způsoby funkční aktivity se u gay mužů a lesbických žen průměrně liší od heterosexuálních vrstevníků. Moderní neurozobrazování takové korelace občas potvrzuje. Důležité je, že korelace ≠ příčina. Rozdíly mohou být stopou raných biologických vlivů, ale také dlouhodobé zkušenosti a učení (mozek je plastický). Zkrátka: mozek lidí s různou orientací může v průměru vypadat trochu jinak. Neznamená to ale „mozkový test“ orientace – a ani to není potřeba.

Co s prostředím? Rodina orientaci „nevychovává“, kultura ovlivňuje prožívání

Žádná kvalitní data nepodporují mýtus, že by výchova „způsobovala“ homosexualitu nebo že by šlo o „volbu“. Prostředí ovšem hraje roli v jiném smyslu: bezpečí, stigma, přijetí ovlivňují, kdy a jak člověk svou orientaci rozpozná, jak o ní mluví a zda ji žije otevřeně. Kulturní kontext tak zásadně formuje wellbeing, nikoli však samotnou přitažlivost. Proto se v čase a mezi zeměmi liší podíl lidí, kteří se otevřeně identifikují jako gay/lesba/bi – ne proto, že by se „rodilo“ víc gayů, ale proto, že je bezpečnější o sobě pravdivě mluvit.

Evoluce a „přirozenost“: příroda zná širší repertoár, než si myslíme

Pozorování živočichů napříč druhy ukazují, že chování se stejným pohlavím není nic výjimečného. Evoluční biologie nabízí několik hypotéz, proč se takové chování a orientace v populacích udržují: od příbuzenské selekce (jedinci bez vlastních potomků mohou nepřímo podporovat přežití příbuzných) přes balancující selekci a pleiotropii (stejné genetické varianty mohou mít v jiných kontextech výhodu). Nejde o definitivní odpovědi, ale o rámec, který rozbíjí argument „to v přírodě není“.

Co věda neříká – a co říct nahlas

• Neexistuje test na sexuální orientaci a snahy „diagnostikovat“ ji z krve, lebky nebo prstů patří spíš do historie.

• Konverzní terapie nefungují a škodí. Odborné společnosti je odmítají – nejen z etických, ale i empirických důvodů.

• Fluidita přitažlivosti a identity je pro část lidí reálná a není to „zmatení“. Zvlášť u žen je výzkumně popsaná větší proměnlivost napříč životem.

• Většina efektů je malá a pravděpodobnostní. V populaci je vidíme jasně, u jednotlivce z nich nelze vyčíst „proč zrovna já“.

Co si z toho odnést 

Homosexualitu nelze vysvětlit jedním univerzálním vzorcem. Genetické predispozice k ní přispívají drobnými efekty, prenatální vlivy přidávají další vrstvy, mozek odráží určité stopy, ale nevydává definitivní soud. Prostředí samotnou orientaci neurčuje, ovlivňuje však, jak bezpečně a otevřeně ji může člověk prožívat. Společně tyto faktory vytvářejí komplexní a jedinečnou mozaiku — lidsky rozmanitou a z vědeckého hlediska nesmírně zajímavou. Nejde přitom o hledání viníka, ale o hlubší porozumění.

Poznámka k pramenům: Tento text vychází z konsenzu odborných společností (APA/WHO a další), z velkých genetických studií publikovaných v renomovaných časopisech (např. Science, Nature portfolia), z opakovaně replikovaných zjištění o fraternal birth order efektu a z novějších přehledových článků o neurobiologii a evolučních hypotézách chování se stejným pohlavím.