„Hypotéka na třicet let mě děsí. Byt si stejně nikdy nekoupím.“ Tři mladí Pražané popisují, jak se naučili žít v nájmu
Ceny nemovitostí i nájemného v Česku v posledních letech výrazně rostou a dostupné bydlení se stává jednou z nejpalčivějších společenských výzev. Podle studie OECD se ceny bytů mezi lety 2008 a 2024 zvýšily o více než 30 procent, což je mírně nad průměrem členských států organizace. Nájemné se za stejné období téměř zdvojnásobilo.
Data společnosti Deloitte ukazují, že koncem loňského roku dosahovala průměrná cena bytu 110 100 korun za metr čtvereční a nájemné činilo 309 korun za metr měsíčně – v prvním čtvrtletí letošního roku už to bylo 316 korun. Nedostatek dostupného bydlení tak stále více dopadá na mladé rodiny, seniory i zranitelné skupiny. Situaci zhoršuje nejen vysoká poptávka a nízká kvalita bytového fondu, ale i fakt, že zhruba 16 procent bytů v Česku zůstává neobydlených. Situace je tradičně nejhorší v Praze.
Pro generaci mladých lidí žijících v hlavním městě se tak představa vlastního bytu stává spíš snem než plánem. Přesto si našli způsoby, jak v drahém městě žít – a často i spokojeně.
„Naučila jsem se cestovat nalehko, i v životě“
Lucie, 27 let, grafička
Lucie přišla do Prahy před pěti lety. Pracuje v malé grafické agentuře a bere zhruba 32 tisíc čistého. V současnosti bydlí ve čtyřpokojovém bytě na Žižkově, kde sdílí domácnost se dvěma cizími lidmi.
„První rok jsem byla přesvědčená, že si našetřím a časem půjdu do vlastního. Ale pak jsem viděla, jak ceny bytů rostou rychleji než moje výplata, a iluze se rozplynula,“ vypráví. Dnes se už ani nesnaží hledat dlouhodobý pronájem sama pro sebe. „Byt pro jednu osobu bych teď v rozumné lokalitě pod dvaceti tisíci nesehnala.“
Lucie se ale naučila vnímat bydlení jinak. „Beru to tak, že pokoj je pro mě místo na přespání. Hodně času trávím venku, v kavárnách nebo coworkingu. Do bytu si tahám jen to nejnutnější, abych se mohla snadno přestěhovat, když se něco změní. Mám pocit svobody,“ říká. Přesto přiznává, že sdílené bydlení má i stinné stránky – ať už se jedná o konflikty v rámci úklidu, nečekané návštěvy spolubydlících, nebo málo soukromí.
„Kdybych mohla, chtěla bych malý byt pro sebe, kde si můžu v klidu pustit hudbu a malovat. Ale už to nevnímám jako selhání, že to teď nemám. V mém okolí to má stejně většina lidí,“ dodává.
„Coliving je můj kompromis“
David, 30 let, UX designer
David pracuje v IT a vydělává nadprůměrně. Přesto říká, že by na hypotéku dosáhl jen s velkým omezením životního stylu. „Představa, že se zadlužím na třicet let, mě děsí. Navíc úroky jsou teď tak vysoké, že by mi na zábavu nezbylo skoro nic,“ popisuje.
Rozhodl se proto pro coliving v Karlíně. Platí 21 tisíc měsíčně, ale v ceně má nejen plně vybavený pokoj, ale i sdílenou pracovnu a posilovnu. „Líbí se mi, že mám kolem sebe lidi – po večerech spolu vaříme, hrajeme deskovky. Není to anonymní bydlení jako v paneláku.“
David přiznává, že si někdy připadá, jako by byl věčně na kolejích. „Je mi třicet a pořád bydlím v něčem, co není moje. Rodiče v mém věku už měli dům. Ale když se na to dívám racionálně, vím, že tohle je nejpohodlnější možnost. Můžu se stěhovat, když chci, a nemusím řešit, jestli mi majitel zvedne nájem.“
„Sdílené bydlení mě naučilo být víc tolerantní“
Eliška, 24 let, studentka medicíny
Eliška přišla do Prahy z menšího města. Pronajímá si pokoj ve třípokojovém bytě na Smíchově spolu se třemi dalšími studentkami. Každá platí kolem 9 tisíc korun. „Z brigád a podpory rodičů to sotva dávám dohromady, ale bydlet dál od centra nechci. Do školy bych pak jezdila hodinu,“ říká.
Sdílený byt pro ni byl nejdřív stresující – musela se naučit přizpůsobit ostatním. „Ze začátku jsme se hádaly kvůli hluku a úklidu. Dnes máme rozpis a funguje to. Zjistila jsem, že se díky tomu učím komunikovat a dělat kompromisy, což mi pomůže i v životě.“
Eliška si uvědomuje, že na vlastní bydlení pravděpodobně nedosáhne ani po škole. „Budoucí plat lékařky mi umožní hypotéku, ale ne v Praze, pokud chci žít normální život. Možná jednou odejdu do menšího města. Teď ale nechci z Prahy pryč – mám tu školu, přátele i příležitosti.“
Generace nájemníků se tak stává novou realitou, nikoli jen dočasným fenoménem. Mladí lidé si zvykají na sdílené domácnosti, flexibilní kontrakty a častější stěhování – a učí se z toho dělat životní styl. Pro město to ale znamená výzvu: pokud chce udržet mladé obyvatele a jejich talent, bude muset hledat způsoby, jak jim nabídnout nejen drahé byty developerů, ale i dostupné alternativy. Jinak se z Prahy může stát město, ve kterém se dobře žije jen těm, kdo už bydlení zdědili.
