Proč je možné, že žijeme v simulaci?

Realita jako iluze: Co kdyžby všechno bylo jinak, než si myslíme?

Každý z nás každý den věří, že to, co vidí, slyší a cítí, je realita. Ale co kdyby všechno to, co vědomě prožíváme, byl jen obraz vytvořený v našem mozku? Co kdybychom nebyli jen součástí světa, který se jeví pevně a staticky, ale jeho spolutvůrci? Resp. postavy ve hře, která je tak důmyslně navržená, že si to ani neuvědomujeme?

Mozek jako projektor reality

Náš mozek nikdy nepřijde do přímého kontaktu s věcmi kolem nás. Je to uzavřený orgán, který neslyší, necítí, nevidí. Vše, co o světě “ví", mu dodávají smysly ve formě elektrických signálů.

Zrakem přicházejí fotony, sluchem zase vibrace. Chutě a vůně jsou jen molekuly aktivující receptory. Mozek však z těchto dat v reálném čase vytváří (simuluje) model světa, tedy jakousi vnitřní simulaci, u které věříme, že je tou pevnou realitou.

Hmota je prázdná, energie tvoří vše

Podle poznatků kvantové fyziky je hmota z větší části prázdný prostor. Atom tvoří z většiny vakuum a tzv. pevná hmota je jen shluk vibrací energie.

Kvantový svět nicméně funguje podle jiných pravidel než ten makroskopický – částice mohou být na dvou místech zároveň (quantum entanglement), měnit svůj stav podle pozorovatele (experiment s dvojitou štěrbinou) a propojené částice komunikují okamžitě bez ohledu na vzdálenost.

To vše nahrává myšlence, že se nacházíme v programovatelné realitě, kde kód tvoří strukturu bytí.

Platón, Descartes a iluze reality

Platón už ve starověku tvrdil, že smysly nás klamou. V jeho podobenství o jeskyni lidé vidí jen stíny skutečných forem a věří, že je to realita. Jeho teorie idejí hovoří o tom, že vše ve světě existuje nejprve jako neměnný vzor (kód), a my žijeme jen jeho nedokonalou projekci.

Descartes zase ve svých Meditacích o první filozofii pochyboval o všem, co nelze dokázat s jistotou. Dokonce uvažoval o možnosti, že jsme klamáni zlým démonem, který nám vnucuje falešnou realitu.

Věda i filozofie se zde tedy setkávají v jednom bodě: to, co věříme, že je realita, je velmi pravděpodobně jen (počítačová) konstrukce.

Vědomí jako hlavní engine simulace

Jedna z nejradikálnějších, ale zároveň nejpřesvědčivějších teorií tvrdí, že základem všeho je vědomí. Nehmotné, nekonečné, beztvaré, neuchopitelné. Jakýsi prazákladní princip. V tomto konceptu vědomí existuje ve stavu jednoty a neomezenosti. Ale právě v tom je ten "problém" – neomezené vědomí s neomezenými možnostmi nic neprožívá, protože nemá kontrast, nemá k dispozici omezenost. A tak je možné, že si samo pro sebe vytvořilo svět omezený, duální, jakousi “hru”, která právě ten prožitek (= zábavu) umožňuje. Svět, kde existuje bolest a radost, láska a nenávist, tma a světlo, život a smrt. Jen skrze tento kontrast (dualitu) může vzniknout zážitek.

Jako kdyby si Bůh (nebo vědomí) pustil hru The Sims, verze Nekonečno. A my jsme těmi, kdo v ní může být. A hrát. 

Nekonečná řada simulací

Švédský filozof Nick Bostrom přišel s argumentem, že pokud civilizace dosáhne technologické úrovně, kde může vytvořit realistické simulace vědomých bytostí, je vysoce pravděpodobné, že už v nějaké simulaci žijeme.

A jakmile si to tyto bytosti uvědomí, vytvoří další simulaci. Takto vzniká nekonečné množství vrstev reality, simulací v simulaci. Přičemž je velmi nepravděpodobné, že jsme v první verzi simulace. Se současným rozvojem AI, VR a kvantových počítačů tak i my můžeme být velmi blízko tomu, abychom nějakou takovou simulaci brzy vytvořili.

Láska a představivost: jediné "ovladače"

Pokud jsme v simulaci, neznamená to, že bychom měli začít panikařit. Právě naopak. Znamená to, že máme možnost svůj život (program) spolutvořit.

Realita se zdá být plně interaktivní. A to, co ji nejvíc ovlivňuje, není ani tak logika nebo vůle (jak nám bylo a stále je říkáno), ale láska a představivost. Pokud svou mysl zaměříme na obraz světa, jaký chceme žít, simulace (realita) se může přizpůsobit.

Protože všechno je vědomí. A vědomí, zdá se, miluje kreativitu.

A co zvířecí realita?

Jiný příklad: moucha vnímá realitu jinak než člověk. Vícero očí, ultrafialové spektrum. Netopýr slyší v echolokaci. Had vidí infračerveně. Realita tedy vypadá jinak podle toho, jaké tělo a smysly ji snímají.

Dokážeme proto s jistotou říci, co je skutečné? 

Hra, kterou lze hrát vědomě

Možná nejsme oběťmi simulace. Možná jsme také jejími spolutvůrci. Vědomými postavami v dokonalé hře. A možná ta největší svoboda nepřichází tehdy, když "utečeme", ale když si uvědomíme, že žijeme hru. Hru, v níž žádné problémy nejsou tak vážné, a to jednoduše proto, že nejsou skutečné. Prostě neexistují.

A pokud to tak vážně je, pak největší smysl dává láska. Láska jako energie. Protože je to jazyk, který simulaci přepisuje. A také radost z toho, že můžeme tvořit. Že můžeme milovat a vlastně si tu jen tak hrát a užívat si jí. Podobně jako ti Simíci.

Téma simulované reality jsme podrobně a velmi do hloubky probrali v našem speciálu LUI BEYOND REALITY.