„Když vidím, kam se svět řítí, připadá mi nefér přivádět na něj další bytost.“ Stále více lidí se rozhoduje pro život bez dětí i kvůli klimatické úzkosti
Počet lidí, kteří se vědomě rozhodují pro život bez dětí (tzv. childfree by choice), celosvětově roste. Podle rozsáhlého průzkumu Pew Research Center z roku 2024 uvádí 57 procent Američanů mladších 50 let, kteří pravděpodobně nikdy nebudou chtít děti, jako hlavní důvod jednoduše to, že je rodičovství neláká. Významnou roli však sehrávají i další faktory: 44 procent respondentů chce více prostoru pro kariéru nebo osobní zájmy, 38 procent má obavy o celkový stav světa a 26 procent zmiňuje konkrétně klimatickou krizi.
Ani Česká republika se neubírá jiným směrem. V roce 2024 se u nás narodilo pouze 84 311 dětí. Meziroční pokles činil 6,8 tisíce, tedy přibližně 8 procent. „Počet živě narozených dětí v roce 2024 výrazně poklesl již potřetí za sebou. Roční součet 84 311 představuje nové historické minimum, které překonalo dosavadní rekord z roku 1999, kdy se narodilo 89 471 dětí,“ uvedla Michaela Němečková z oddělení demografické statistiky ČSÚ.
Meziročně ubylo jak prvorozených dětí (o 9 %), tak druhorozených (o 7 %) i těch, které se narodily jako třetí a další v pořadí (o 5 %). Podle předběžných údajů připadalo v roce 2024 na jednu ženu v průměru 1,37 dítěte, což je o 0,1 méně než v roce 2023.
Nikola, 25 let: Svoboda bez pocitu viny
Nikola pracuje jako umělecká maskérka na volné noze a nedá dopustit na svůj dynamický rozvrh. Jeden den je na place s filmaři, další den dělá make-up tanečníkům v divadle. „Miluju tu volnost. Někdy vstávám v pět, jindy začínám odpoledne. Vím, že dítě bych do toho vklínit nedokázala – a ani nechci. Ne proto, že bych byla sobecká. Ale protože vím, že bych nebyla šťastná, a to dítě by tím pádem nebylo šťastné taky.“
Sama sebe vnímá jako pečující osobnost. „Pomáhám kamarádkám s dětmi, učím mladé vizážisty, zapojuju se do komunitních projektů. Ale tuhle péči dávám jinde. Ne každá ženská energie se musí realizovat v mateřství.“
Nikola se navíc otevřeně přiznává, že ji trápí klimatická krize. „Když vidím, kam se svět řítí, připadá mi nefér přivádět na něj další bytost. Už teď cítím úzkost z budoucnosti – a představa, že bych ji měla znásobit o budoucnost svého dítěte, je pro mě neúnosná.“
Tomáš, 30 let: Nechci žít život podle scénáře, který mi někdo napsal
Tomáš pracuje v brněnském knihkupectví, ve volném čase čte, cestuje, chodí do divadel a miluje noční debaty s přáteli u vína. „Nikdy jsem necítil vnitřní touhu být rodičem. Ne že bych děti neměl rád – ale nikdy jsem si nedokázal představit, že to bude moje životní cesta,“ říká klidně a s nadhledem.
V pětadvaceti byl ve vážném vztahu. Jeho tehdejší přítelkyně si ale dítě přála. „Rozešli jsme se v dobrém. Ale až tehdy mi to došlo naplno – že tohle není fáze, kterou časem přejdu. Že to, že nechci děti, je hluboce zakořeněná součást mojí identity.“
Když mluví o své bezdětnosti, nepoužívá slova jako „odmítám“ nebo „bojím se závazku“. Spíš mluví o volbě, kterou považuje za přirozenou a stejně legitimní jako tu opačnou. „Nechci žít život podle scénáře, který mi někdo napsal. Těším se z každé volby, kterou dělám sám za sebe – a tohle je jedna z nich.“
Rodinné oslavy ale často znamenají mikroboj. „Moje máma se mě každý rok ptá, kdy konečně budou vnoučata. Snažím se to brát s nadhledem, ale unavuje mě to. Jako by nestačilo, že žiju naplněný a zodpovědný život.“
Tereza, 33 let: Nepotřebuju se naplnit mateřstvím, abych byla celistvá
Tereza žije s partnerem v malém domku na Vysočině, kde si pěstují vlastní zeleninu, pečují o psa a píšou – ona články a překlady, on scénáře. Na první pohled život jako vystřižený z katalogu „slow living“, jen bez jednoho prvku, který si mnozí myslí, že by tam měl být – dětí.
„Dlouho jsem předpokládala, že děti jednou mít budu. Ani ne proto, že bych po nich toužila, ale spíš proto, že to tak dělali všichni kolem. Pak jsem se jednou zastavila a zeptala se sama sebe: Proč vlastně? A zjistila jsem, že žádný skutečný důvod nemám,“ vypráví otevřeně.
S partnerem se o tématu bavili roky. Nejdřív oba odpovídali „možná časem“. Ale ten čas nikdy nepřišel – a postupně se to „možná“ přetavilo v jasné „ne“. „Dnes vím, že mě moje rozhodnutí neochuzuje. Naopak – umožňuje mi naplno prožít to, co už mám. Cestujeme, staráme se o neteř a synovce, máme kolem sebe úžasné přátele. Nepotřebuju se naplnit mateřstvím, abych byla celistvá.“
Přesto si všímají, že jejich bezdětnost okolí často „řeší“ víc, než by čekali. „Lidé říkají, že mě to přejde, že budu litovat, že tikají hodiny. Ale málokdo se zeptá, jak se opravdu cítím. Jako by bezdětnost byla nedorozumění, které je třeba opravit.“
Každý život má svou vlastní osu
Rozhodnutí nemít děti by mělo přestat být považováno za chybu, rozmar nebo nedostatek empatie. Pro mnohé je to naopak výsledek hluboké sebereflexe – zhodnocení vlastních tužeb, hodnot i toho, jakou stopu chtějí na světě zanechat. Ve společnosti, kde se čím dál víc mluví o mentálním zdraví, rovnováze mezi prací a osobním životem, klimatické krizi i redefinici tradičních rolí, je čas začít chápat bezdětnost jako plnohodnotnou a legitimní volbu.
Neznamená to, že by tito lidé postrádali vztah k dětem, lásku nebo smysl pro odpovědnost. Znamená to jen, že se rozhodli péči, čas a energii nasměrovat jinam – k partnerům, přátelům, komunitám, tvořivé práci, sobě samým. A právě v této rozmanitosti životních voleb spočívá síla svobodné společnosti.
Ať už se někdo rozhodne být rodičem, nebo ne, obě cesty si zaslouží respekt. Důležité je, aby to bylo rozhodnutí svobodné, a ne vynucené tlakem okolí, očekáváním rodiny nebo stereotypy o „naplněném životě“. Protože žádný model není univerzální. A štěstí nevzniká podle šablony – ale tam, kde je člověku dobře.
