Práce z Bali, oběd ve Španělsku. Digitální nomád Tomáš žije sen generace Z
Ještě před dvěma dekádami šlo o životní styl, který si mohl dovolit jen málokdo. Dnes je digitální nomádství, tedy kombinace práce na dálku a cestování, na prudkém vzestupu. Mění životy jednotlivců, ale i podobu měst, trhů a očekávání spotřebitelů. Zatímco jedni jej oslavují jako ideál svobody, jiní upozorňují na jeho stinné stránky – od gentrifikace po vyčerpávání lokálních zdrojů.
Digitální nomád: Od vize k realitě
Pojem digitální nomád se poprvé objevil v roce 1997 v knize Digital Nomad autorů Tsugia Makimota a Davida Mannerse. Ti už tehdy předpovídali příchod mobilní pracovní síly, která díky technologiím opustí klasické kanceláře. Skutečný rozmach ale nastal až po roce 2010 a zejména s příchodem pandemie, která ukázala, že mnohé profese lze vykonávat odkudkoli na světě.
Podle zprávy společnosti MBO Partners z roku 2024 se k digitálním nomádům jen ve Spojených státech hlásí přes 18,1 milionů lidí – od roku 2019 jich přibylo o 147 procent. Nomádství už navíc není výsadou technologických profesionálů nebo influencerů. Do pohybu se vydávají celé rodiny, jednotlivci z nejrůznějších oborů i senioři.
Příběh z praxe: „Nepotřebuji dům, potřebuju volnost“
Jedním z digitálních nomádů je i třicetiletý Tomáš, původem z Brna. Pracuje jako UX designér na volné noze a už čtvrtým rokem střídá města podle sezony. „Začal jsem v Lisabonu, pak přišla Valencie, dvě zimy jsem byl v Thajsku a letos jsem vyzkoušel Buenos Aires. Vždy si pronajmu malý byt nebo pokoj, potřebuji jen Wi-Fi a trochu klidu,“ říká.
K rozhodnutí opustit stabilní zaměstnání v agentuře ho přivedla pandemie a pocit stagnace. „Měl jsem práci, hypotéku rozjednanou, všechno jak má být. Ale čím víc jsem o tom přemýšlel, tím víc mi to přišlo jako past. Chtěl jsem poznat svět, ne si koupit nový gauč,“ vysvětluje.
Jeho zkušenosti ale nejsou jen idylické. „Není to dovolená. Člověk musí pořád řešit, kde bude bydlet příští měsíc, jestli má pojištění nebo kam si nechat poslat novou kartu. A pak taky samota – i když potkávám spoustu lidí, vztahy jsou složité. Všichni jsou na cestě,“ dodává Tomáš.
Přesto by neměnil. „Nechci být zakotvený. Mám pocit, že svět je pro mě otevřenější než kdy dřív – a to mi za určité nepohodlí stojí.“
Svoboda versus zátěž pro místní
Digitální nomádství je pro mnohé synonymem svobody, dobrodružství a autentických zážitků. Umožňuje cestovat, poznávat nové kultury a přitom vydělávat. Jenže čím více lidí se pro tento styl života rozhodne, tím víc vyvstává otázek – zejména na straně komunit, které nomády hostí.
Zatímco některé země – například Estonsko, Portugalsko nebo Barbados – nabízejí speciální víza a podporu pro tento typ návštěvníků, jiná místa zažívají odpor obyvatel. Na Baleárských ostrovech například meziročně prudce rostou nájmy, v některých čtvrtích Barcelony nebo Lisabonu jsou lokální obyvatelé vytlačováni kvůli růstu cen.
Nomádi tak přinášejí ekonomické příležitosti i rizika – a otázka jejich udržitelného začlenění do místních komunit bude čím dál důležitější.
Konec zakořeněnosti, nástup flexibility
V tradičním světě se životní úspěch měřil stabilitou – stálou prací, vlastním bydlením, hmotným zabezpečením. Dnešní generace, především mileniálové a zástupci generace Z, však čelí realitě, kde tyto mety ztrácejí na dosažitelnosti i přitažlivosti.
Nomádský způsob života představuje alternativu: „fluidní“ model, kde lidé kladou důraz na mobilitu, přístup místo vlastnictví a schopnost rychle se přizpůsobit. Tento přístup proniká i do spotřebitelského chování – roste zájem o sdílenou ekonomiku, pronájmy namísto nákupů a krátkodobé závazky.
