Autor bezpohlavní olympijské kolekce Jan Černý se stal Grand designérem roku 2024. Provokace, nebo výhra svobodného umění?
Umění, tady je svět ještě v pořádku
Nejprve si velmi stručně shrňme, co se stalo. Letošním absolutním vítězem soutěže Czech Grand Design 2024 se stal módní designér Jan Černý, jehož jistě překvapivá a odvážná kolekce pro český olympijský a paralympijský tým oslovila nejen odbornou porotu, ale hlavně samotné sportovce. Do Síně slávy českého designu byla uvedena fotografka Libuše Jarcovjáková za svůj celoživotní přínos a tvůrčí svobodu.
Vedle nich uspěli další šikovní tvůrci, ale zmíním jen některé, neboť nejsou předmětem tohoto komentáře. Jsou jimi například Kateřina Handlová, která získala Cenu Ministerstva kultury pro Designérku roku za kolekci váz Unreality pro sklárnu Rückl a za návrh medailí pro hokejový šampionát, objevem roku se stala Natálie Navrátilová za návrh nerezových příborů a kolekci kancelářských potřeb, výrobcem roku pak byla vyhlášena značka Master & Master za inovativní přístup k designu nábytku.
Já se chci ale zaměřit hlavně na dvě již v úvodu zmíněné osobnosti – Jana Černého a Libuši Jarcovjákovou.
V kontextu současného (politického) dění působí vítězství Jana Černého skoro až jako záměrná provokace. Jeho sportovní kolekce vyvolala řádné kontroverze ne snad kvůli tomu, jak vypadá, byť i tomu se mnozí posmívali, ale kvůli tomu, že není závislá na pohlaví. Statisíce lidí se náhle proměnilo v experty na svobodu vyjadřování v módní oblasti, na to, co by se mělo a co ne. A většině už pak bylo úplně jedno, že Jan Černý byl vybrán samotnými sportovci, že jeho předchozí práci všichni znali a dalo se lehce předpokládat, jakým směrem se budou jeho návrhy ubírat.
Neviděl bych v tom však žádnou provokaci. Taky bych si uměl na první příčce představit jiné lidi, ale na druhé straně je Jan skvělá volba, která dává slovy našeho premiéra „jasné signály“, že vsadit na mladou, svobodomyslnou krev, jež dodává mladým lidem seběvědomí a odvahu být sami sebou, je krok správným směrem.
Libuše Jarcovjáková úplně stejně svojí prací dlouhodobě ukazuje, že absolutní svoboda uměleckého vyjádření má smysl. Ať už fotografovala noční život v gay barech v 80. letech, nebo dokumentovala úplně obyčejný život okolo sebe, její práce vždy byla a je autentická, syrová a nesvázaná jakýmikoliv pravidly.
Nádherně její práci shrnuje nedávný dokument „Ještě nejsem, kým chci být“, jenž se stal nejlepším dokumentem za minulý rok v soutěži Ceny české filmové kritiky. A dokonce si zde můžete přečíst i náš krátký rozhovor s Libuší z října.
České umělecké protředí tak stále dokazuje, že navzdory všem aktuálním absurditám a ostrakizaci progresivního smýšlení dokáže zůstat silné, originální a nespoutané konzervativními pravidly. Někdy proti vkusu většiny, jindy proti silným politickým tlakům, ale vždy s nadhledem a drzou českou kreativitou. Což je něco, co bychom měli chránit za jakoukoliv „cenu“.
