Zapomeňte na manželství aneb Čeho se bojí moderní „vztahofobové“

Dvě kamarádky, jedna z generace Z a druhá mileniálka, se mi nedávno svěřily s velmi podobnými příběhy o svých vztazích. První, které budu říkat Eva, chodila se zajímavým mladým mužem – říkejme mu Erik. Po několika měsících společných schůzek si objednali první dovolenou. Než odjeli, řekli si vzájemně, že se milují.

Tento pár strávil kouzelný prodloužený víkend po evropských kostelech a muzeích a domů se vrátil zamilovanější než kdy dřív. Přesto nikdy, ani jednou, nepadlo slovo přítel či přítelkyně.

Druhá kamarádka, říkejme jí Mel, začala chodit s mužem o deset let starším. Věci mezi nimi rychle nabraly na vážnosti – scházeli se několikrát týdně, trávili romantické noci mimo domov a plánovali seznámení s rodinami. Přesto byli „pár“ v podstatě jen v očích ostatních. Když se Mel svého partnera zeptala, zda ho může označit za svého přítele, začal se vykrucovat. Věci se podle něj vyvíjely „příliš rychle“ a nebyl si jistý, zda je připravený postoupit na „další úroveň“.

Zdá se, že označení naznačující jakýkoliv závazek dnes vzbuzuje v lidech odpor. Ještě před deseti lety bylo rozhodnutí žít spolu, vzít se nebo mít děti vážnou citovou investicí. Udělat vztah „oficiálním“ ale nebylo nic velkého – šlo o nezávazný krok vpřed od prostého randění, který následoval po několika týdnech či měsících, pokud vše fungovalo. Nyní je žádost o to, abyste někoho nazývali svým přítelem či přítelkyní, přirovnávána k žádosti o ruku.

„Tituly přítel a přítelkyně nejsou v dnešní době tak neformální jako dříve,“ potvrzuje Marian O’Connor, párová psychoterapeutka z organizace Tavistock Relationships. „Lidé často vedou konverzaci o exkluzivitě vztahu a říkají si, že opouští randicí aplikace, jako by to bylo vyznání lásky!“

Randicí koučka Kate Mansfield potvrzuje, že tento posun sleduje u svých klientů posledních deset let. „Mileniálové mají sklon k tradičnějším škatulkám a chtějí mít vztahy jasně definované, protože vyrůstali s konvenčnějšími názory na vztahy,“ říká. „Generace Z je však proměnlivější a experimentuje. Tito mladí lidé často považují termíny jako přítel a přítelkyně za velký závazek, který jim přináší určitý tlak.“

Fobie ze závazků samozřejmě není novým fenoménem. Mluví se o ní desítky let, zejména v souvislosti s muži. „Pracuji v této oblasti už 25 let a vždy panoval názor, že muži mají větší fobii ze závazků než ženy,“ říká psycholožka Wendy Dignan. Kate Mansfield však dodává, že tato fobie se rozhodně neomezuje jen na muže.

Obavy ze závazků mohou pramenit z různých příčin, často spojených s dětstvím. „Pro některé lidi je velmi těžké se vázat, což může být zdrojem úzkostí. Ve freudovském smyslu se muži snaží ‚utéct před matkou‘ – mohou mít pocit, že romantický vztah je příliš klaustrofobický, v závislosti na tom, jaký vztah měli s matkou,“ dodává Marian O’Connor.

Přirozené obavy při navazování vztahu jsou normální – nikdo si nemůže být jistý, zda našel toho pravého. Fobie ze závazků je ale jiná. „Hluboký, často nevědomý strach brání jedinci v navázání a udržení vážného vztahu,“ vysvětluje Mansfield. Příčinou může být trauma z minulosti nebo obavy plynoucí z rozvodu rodičů.

Označení partnera/partnerky za přítele/přítelkyni se rozvíjí ruku v ruce s fenoménem tzv. situačních vztahů. Tyto vztahy s mlhavým statusem jsou buď plně osvobozující, nebo naprosto frustrující. Vše záleží na vašem přístupu k pevným hranicím ve vztazích.

Někteří lidé odmítají vztahové nálepky, protože si neustále nechávají otevřenou možnost, že přijde někdo lepší. Tato mentalita typu „tráva je někde zelenější“ se výrazně rozrostla díky nespočtu aplikací, které nabízejí nekonečné možnosti seznámení. „Lidé se mohou stát závislými na hledání spíše než na konečném uspokojení z nalezení vztahu,“ upozorňuje O’Connor. 

Z širšího pohledu může odmítání závazků odrážet rostoucí preference svobodných vztahů. Tradiční znaky dospělosti – svatba a děti – se odkládají nebo zcela mizí. Statisticky se lidé berou a zakládají rodiny později než kdy dříve. Tento posun je částečně způsoben finanční nejistotou nebo proměnami genderových rolí.

„S přibývajícím věkem je mnohem obtížnější navázat pevný vztah, protože jsem už zvyklý na nějaký životní styl,“ říká O’Connor. „Ve dvaceti letech je budování společného života s partnerem tvůrčí akt. Po třicítce však už máte svůj život nastavený a je těžké se ho vzdát.“

Jak už bylo řečeno, tento trend se neomezuje pouze na muže. Stále více žen, zvláště těch, které jsou finančně nezávislé, váhá s vázáním se na konkrétního partnera. „Ženy si více cení svobody a rovnoprávnosti, což často vede k odporu vůči vztahovým nálepkám,“ uzavírá Mansfield.

Potřebujeme tedy v dnešní době škatulky? Možná bychom měli nechat vztahy růst organicky, bez tlaku spojeného s jakoukoliv terminologií. Nejdůležitější je zjistit, co kdo potřebuje, a o svých pocitech otevřeně mluvit. Pokud měl Shakespeare pravdu a růže by voněla stejně sladce pod jiným jménem, pak by vztah bez označení mohl být stejně krásný.