„Letos nekupuju dárky rodině ani přátelům – a vy byste taky neměli,“ apeluje mladá žena. Blízkým daruje něco mnohem cennějšího

Zápasení s balicím papírem

Nikdy jsem neholdovala kupování dárků – ne proto, že bych neměla ráda lidi, které mám ve svém životě, ale proto, že není snadné tuto lásku promítnout do nákupu hmotných věcí. Přesto jsem se s tím v minulosti vždycky smířila: hrála jsem hru a snažila se přijít na skutečně promyšlené (nebo alespoň užitečné) věci. Sháněla jsem je na internetu nebo trávila v nákupním centru Westfield jedny z nejchmurnější hodin svého života. Bojovala jsem s bobtnající úzkostí, že jsem se žalostně netrefila. Trávila jsem neradostná odpoledne zápasením se stužkami či visačkami, abych balení dárků (což je činnost, která mi připadá nesnesitelně nudná asi jako žehlení) nakonec stejně „zprasila“.

Shánět dárky? Horší než horor

Omlouvám se, že zním jako Grinch, ale nic z toho procesu mi nikdy nepřipadalo ani trochu příjemné. A nejsem jediná, kdo si to myslí. Nový výzkum oxfordských akademiků odhalil, že vánoční nákupy mohou být více stresující než sledování hororu nebo skládání zkoušky; například tepová frekvence nakupujících se kvůli stresu z hledání vánočního krocana zvýšila o 44 %, tedy na 115 tepů za minutu.

Letos to ale bude jiné. Letos jsem totiž konečně prozřela.

Konspirace v košíku

Na doporučení kamaráda jsem si pustila „Kup teď: Konspirace v košíku“, dokumentární film společnosti Netflix o nadměrné spotřebě v moderní době. Po devadesáti minutách jsem se radikalizovala prakticky do té míry, že už se mi nechtělo nic kupovat až do konce života.

Zdroj: Giphy

Dokument zkoumá mrazivé psychologické triky, které používají různé společnosti, od Amazonu, přes Apple až po Adidas, aby nás přiměly k dalším nákupům: konstantní „dropy” nových modelů na trh, což je taktika, již zavedly značky rychlé módy, ale nyní se stala normou v celém odvětví; předem naplánovaná „zastarávátka“ zabudovaná do každého gadgetu a technického produktu, což znamená, že spotřebitelé nemají jinou možnost než každých pár let upgradovat telefony, notebooky a sluchátka.

Planeta není nafukovací…

Pomocí umělé inteligence byla vytvořena šokující vizualizace, která ukazuje nesmyslný objem neustále vyráběných věcí: 68 733 telefonů každou hodinu; 2,5 milionu bot každou hodinu; 190 000 oděvů každou minutu. Tyto věci se vylévají z budov a dolů ze schodů, vytvářejí tsunami, které zaplňují ulice a hromadí se do vysokých hor harampádí. Sekvence ukazují fyzickou realitu situace, ve které se nyní nacházíme; množství „vyvrhovaných“ předmětů je už teď obrovské, a ještě rok od roku exponenciálně roste. Kam ale všechny tyto věci putují?

Uvízli jsme na planetě s omezeným prostorem, a přesto neustále zaplňujeme každý její kout. Když uvážíme, že většina toho, co se vyrábí, včetně našeho oblečení, je vyrobena z nějaké formy plastu, zůstane tu ještě celá staletí. I když se tyto věci rozloží, uvolňují mikroplasty, jež končí v našem životním prostředí: v potravinách, pitné vodě, dokonce i v našich mozcích. Mikroplasty, které jsou prokazatelně hrozné pro lidské zdraví, a dokonce jsou dávány do spojitosti s celosvětovým poklesem porodnosti (souvisí totiž s nižším počtem spermií).

Už teď je toho příliš MNOHO, proboha! A Vánoce to všechno jen ženou do ještě závratnějších výšin, aby vše vyústilo v crescendo spotřeby, kdy utrácíme obrovské částky peněz, abychom si dokázali, že nám na sobě záleží, a vyměňujeme si věci, které nepotřebujeme. Zdá se vám, že jsem hysterická? To proto, že jsem!

I společný čas je luxusní dárek

Myšlenka, že se Vánoce staly kooptací firem a proměnily se v divoký komerční podnik, není samozřejmě nijak nová. Ušetřím vás blábolů o „skutečném významu Vánoc“, které se hodí spíš do vánočního filmu, kde je pronáší šišlající americké dítě. Dospěli jsme ale do bodu, kdy už to není jen důvod k cynickému protočení očí. Proto jsem se letos rozhodla z toho vycouvat: prostě odmítám koupit jediný hmotný dárek.

Než mě někdo obviní z lakomství, budu své blízké obdarovávat i nadále – ale budu je obdarovávat společně stráveným časem. Půjdeme na skleničku šampaňského nebo si objednáme nedělní pečeni, vezmu rodinu na představení nebo neteře na výlet (čímž zároveň daruju sestře a švagrovi neocenitelný dárek v podobě volného rodičovského odpoledne). Bude to stoprocentní zážitek, bez balicího papíru, který by se musel trhat a vyhazovat, bez nechtěného zboží, které by skončilo v koši (nebo by si ho někdo nechal a tiše ho nesnášel).

A co secondhandové Vánoce?

Další z mých kamarádek letos plánuje všechny dárky vyrobit nebo upéct, částečně proto, aby ušetřila peníze, ale hlavně proto, že má pocit, že to bude smysluplnější. Jeden můj známý zase chystá secondhandové Vánoce a všechno kupuje v charitativních obchodech (a čtvrtina dospělých Britů uvedla, že plánuje pro své děti vybrat dárky z druhé ruky). Moje maminka už mnoho let přispívá na charitativní organizace jménem našich příbuzných – místo toho, aby jim kupovala dárky. Existují alternativní způsoby, jak můžeme projevit štědré zacházení s našimi penězi nebo s naším časem – způsoby, které nepokračují v zatěžování naší přetížené Země.

Vím, že v této fázi pravděpodobně zním, jako bych měl na sobě obleček z konopí, žila bez elektřiny a pěstovala si vlastní cukety. To rozhodně nedělám – a ani tu nejsem od toho, abych soudila rozhodnutí druhých. Ale když jsem naposledy procházela výše zmíněným, obávaným Westfieldem a prodírala se davy lidí – přestimulovaná jasnými světly, neustálou řinčivou hudbou, „pípáním“ platebních terminálů a panickou naléhavostí tisíců lidí, kteří horečně utrácejí víc a víc, než bude pozdě – něco jsem si uvědomila. Ve skutečnosti to nemusíme dělat. Ne, pokud nechceme. Je to na nás.

Takže, slovy Mariah Carey, jediné, co si k Vánocům přeju, je, abych už nemusela kupovat ani jeden vánoční dárek – nikdy.

© Independent Digital News & Media Ltd

Pro Independent připravila Helen Coffey.