„Second handy planetě nepomáhají. Je to podvod,“ tvrdí expert na udržitelnou módu. Kdo doopravdy nosí tzv. „oblečení mrtvých bílých mužů“?

Móda „mrtvých bílých mužů“

„Prostě přestaňte. Na světě je zkrátka příliš mnoho oblečení. Prostě to ku*va zastavte,“ rozohňuje se ghanská návrhářka Chloe Asaam v novém dokumentárním filmu „Kup teď: Konspirace v košíku“ od společnosti Netflix, přičemž v jejím hlase slyšíme tak hmatatelný vztek a zoufalství, že to na diváka působí jako rána do břicha.

Ghana se stala odkladištěm nepotřebného oblečení z druhé ruky, které pochází z globálního Severu – tomu odvětví se říká „oblečení mrtvých bílých mužů“. Kontejnery naplněné darovaným oblečením nebo přebytečnými zásobami vlastních značek nenápadně kupují podnikatelé, kteří doufají, že to, co je uvnitř, prodají se ziskem. Odhaduje se však, že 40 % toho, co do Ghany dorazí, je považováno za bezcenné, a okamžitě putuje na skládku.

Pláž jako secondhandová skládka

Ve filmu „Kup teď“ jsou na výmluvných záběrech zachyceny tamější pláže plné hromad vyřazeného oblečení od značek H&M, Zara, George by Asda nebo Gap. „V Ghaně žije 30 milionů lidí a každý týden se k nám dostane 15 milionů kusů,“ říká bez obalu Asaam.

To je důvod, proč prosperující trh se secondhandovou módou, jehož popularita v posledním desetiletí raketově vzrostla, zkrátka není kouzelným řešením, které by naši závislost na nakupování učinilo udržitelnou. Ve skutečnosti může způsobit pravý opak.

„Veškeré ‚recyklace‘ a second handy jen otevřely nové trhy pro ještě větší spotřebu,“ vysvětluje Tom Crisp, vedoucí magisterského kurzu udržitelné módy na Falmouth University. „Lidé nakupují více, protože je to levnější, a považují to za variantu lepší pro planetu. Je to obrovský podvod, zástěrka.“

Charity plné fast fashion

Stránky, jako je Vinted, a charitativní obchody byly zaplaveny nekvalitním zbožím rychloobrátkových značek, často ještě s visačkami. Prodejci nebo dárci mají pocit, že „přispívají k dobré věci“, a zároveň uvolňují místo ve skříni, aby si mohli koupit ještě více nového oblečení; kupující mají pocit, že „přispívají k dobré věci“, když si místo nového oblečení koupí to použité, a zároveň nevědomky přispívají ke stále se rozšiřujícímu komerčnímu trychtýři rychlé módy.

„Je dobré nakupovat z druhé ruky a je dobře, že tento trh existuje, ale rozhodně ho musíme prozkoumat,“ říká Sara Arnold, aktivistka a spoluzakladatelka nerůstové kampaně Fashion Act Now. „Obávám se, že to jen zvyšuje kapacitu systému. Pokud zvýšíte efektivitu v rámci systému založeného na růstu, pak prostě systém roste. Skutečně kupujeme méně nových věcí, protože nakupujeme z druhé ruky? Nebo jen přidáváme navíc všechny ty věci, o kterých si myslíme, že nemají žádný dopad? A nebereme náhodou v potaz i to, že se můžeme věci zbavit, protože takový trh existuje?“

Zdroj: Giphy

Udržitelná cesta, nebo jen greenwashing?

Velké značky pro řešení tohoto problému nedělají téměř nic. Přestože se módní průmysl podílí na celosvětových emisích uhlíku přibližně 10 % a na celosvětovém znečištění čisté vody 20 %, podle Minney mají pouze 3 % módních značek zavedený řádný akční plán pro ochranu klimatu. Většina značek se dopouští určité formy greenwashingu, ať už jde o uvedení „udržitelné“ řady, přičemž drtivá většina zisků stejně pochází z neudržitelných postupů, nebo o nabízení služby „recyklace“ oděvů, při níž jsou věci jednoduše předávány méně bohatým zemím, aby se s nimi vypořádaly.

V reakci na to někteří v tomto odvětví volají po „nerůstu“ a předkládají vizi, která počítá s razantním snížením výroby a spotřeby. Jeden z často citovaných údajů Kate Fletcher a Mathildy Tham, které přišly s modelem systémové změny pro módní průmysl nazvaným Earth Logic, uvádí, že pokud se má móda stát udržitelnou, potřebujeme naplánovat snížení o 60 až 95 %.

„Holistický“ přístup k módnímu odvětví

Jak tedy návrháři a značky vyrábějící nové zboží zapadají do modelu nerůstu? Podle Sary Arnold tím, že budou tvořit pomalu a cílevědomě, což nevyhnutelně znamená, že pracovníkům zajistí řádné zacházení i řádnou výplatu, budou pečlivě zvažovat zdroje materiálů, převezmou plnou kontrolu nad dodavatelským řetězcem a budou „holisticky“ přemýšlet nad každým krokem výrobního procesu. Toho lze dosáhnout pouze při výrobě v relativně malém měřítku a na lokální úrovni.

Jednou z takových značek je Lora Gene, bulharská návrhářka, která vyrábí vysoce kvalitní oděvy v bulharských továrnách, kde se respektuje řemeslo textilních dělníků – a všichni jsou řádně odměňováni. Oděvy se zde kompletně vyrábějí z přírodních vláken, jako je vlna a hedvábí, aby se zajistila jejich biologická rozložitelnost. Valentina Karellas je další návrhářka, která se zavázala tvořit bez vykořisťování. Všechny své vlněné výrobky sama ručně vyrábí z příze, která by jinak přišla vniveč, a celý proces má pod kontrolou.

Provozuje také známou opravárenskou službu, která dodává oděvům nový život a charakter, když se roztrhnou nebo poškodí. I tato myšlenka – milovat své oblečení a opravovat ho, abychom prodloužili jeho životnost, místo toho, abychom ho považovali za jednorázové – je klíčem k pěstování udržitelnějšího přístupu k módě.

Záplatování jako radost

Lisa Matzi poprvé objevila radost z opravování, když si zašila díru v milovaném svetru. Založila vlastní firmu Rebel Patch, která prodává na zakázku vyrobené nažehlovací záplaty na opravu děr v oblečení, a začala učit ostatní, jak opravovat – nakonec se pustila i do pořádání workshopů, které působí komunitním dojmem, protože si lidé při šití povídají a navazují kontakty.

„Možná to zní trochu jako klišé, ale když si něco opravíte sami, váš vztah se okamžitě změní,“ popisuje. „Strávili jste nad oděvem trochu času. Vložili jste do něj péči. Pak jste tomu dodali svou osobní pečeť – a automaticky máte k tomu kousku oblečení mnohem hlubší vztah.“

Pro spotřebitele tedy existuje jen jediná skutečně „udržitelná“ módní volba – zcela změnit nezdravý mindset, který jsme si vytvořili v kontextu toho, co nosíme. Musíme své oblečení milovat, starat se o něj, opravovat ho a nechat si ho, co nejdéle to půjde. Musíme nakupovat s rozmyslem a vyhledávat menší výrobce, kteří se skutečně zaměřují na tvorbu oděvů správným způsobem. Tam, kde to jde, musíme odpovědně najít oblečení nový domov a zapojovat se do akcí, jako jsou komunitní swapy oděvů.

Je novost opravdu tak důležitá?

Ale nedá se nic dělat: nakonec bychom všichni měli být více jako Konnie Huq, která si už dvě dekády nekoupila nic na sebe. Protože v konečném důsledku je nejnaléhavějším cílem masivně snížit naši spotřebu. „Jsme v opravdu, ale opravdu kritické situaci,“ říká Safia Minney. „Musíme zpomalit.“ Je autorkou jedné zprávy, v níž navrhuje, abychom omezili nákupy na tři položky ročně; Crisp radí, abychom si dali za úkol vydržet šest měsíců bez nákupu oblečení a vypěstovali si tak udržitelné návyky.

„Musíme přestat klást takový důraz na nové,“ souhlasí Rivera. „A musíme být k sobě upřímní – pokud to, co děláme, škodí planetě nebo ostatním, proč to děláme?“

The Independent a Falmouth University se spojily, aby společně uspořádaly jedinečnou akci s názvem „Naše současnost klimatu“ – poutavý den plný přednášek a workshopů, které se zabývaly významem udržitelné módy a řešeními. Akce se uskutečnila ve čtvrtek 5. prosince u příležitosti Světového dne klimatu (8. prosince) v Muzeu módy a textilu v Londýně.

© Independent Digital News & Media Ltd

Pro Independent připravila Helen Coffey.