„Už 20 let jsem si nekoupila žádné oblečení. Jsem tak spokojenější,“ chlubí se spisovatelka. Proč bychom si z ní všichni měli vzít příklad?
Jak rychlá je fast fashion?
Pokud jde o rychlou módu – a teď už jsme se dostali do bodu, kdy je téměř veškerá móda rychlá, protože se od sezónních kolekcí přešlo k neustálému uvádění nových kousků na trh – jednomu se zatočí hlava už z čísel samotných. Odhaduje se, že H&M vyprodukuje 25 000 nových modelů ročně, Zara 36 000, a lídr v oboru Shein dokonce závratných 1,3 milionu, přičemž podle jednoho průzkumu přidá na své webové stránky 2 000 až 10 000 nových modelů denně. (Jen pro upřesnění – jedná se o počet jednotlivých designů, nikoli o celkový počet položek.)
Množství oděvů, které se nyní vyprodukuje, je závratné. Na celém světě se ročně vyrobí zhruba 100 miliard kusů oděvů. Pro srovnání: na Zemi žije jenom 8 miliard lidí. Za posledních 10 až 15 let prošel módní průmysl rapidní proměnou – a spolu s ním i naše nákupní zvyklosti a náš vztah k oblečení, jak detailněji rozebírá Tom Crisp, vedoucí magisterského kurzu udržitelné módy na Falmouth University.
„Protože se značky a globální skupiny řídí růstovou logikou kapitalismu, musí neustále prodávat více, aby zajistily svým akcionářům návratnost investic,“ vysvětluje. „To znamená, že množství vyráběných oděvů exponenciálně roste, a myslím, že to můžeme zcela otevřeně vidět na způsobu, jakým Shein a Temu zaplavily trh.“
Šaty jako spotřební zboží
Tento neustálý růst vyvolal neukojitelnou potřebu „novinek“. Objevily se mikrotrendy trvající dny, nikoli měsíce; oblečení se zároveň stalo tak levným, že spotřebitelé už nekupují jeden kus a neočekávají, že ho budou mít 10 let, ale kupují si pět kusů, které po pár nošeních vyhodí. Program OSN pro životní prostředí odhaduje, že mezi lety 2000 a 2014 začali lidé kupovat o 60 % více oblečení a nosit ho o polovinu kratší dobu.
„Dostali jsme se do bodu, kdy už nikdo nemá ke svému oblečení skutečný vztah,” říká Crisp. „Je to jen něco, co si oblékneme a co pak můžeme vyhodit, aniž bychom nutně přemýšleli o tom, odkud to pochází a co se s tím stane, když se toho zbavíme.”
Kdo vyrábí trička za pár korun?
Ta první část rovnice – tedy „odkud to pochází“ – zůstává pro některé spotřebitele často zastřená. Podle sociálně-odpovědné podnikatelky Safie Minney, zakladatelky a bývalé globální generální ředitelky výrobce fairtradové módy People Tree, je však právě tato část klíčová pro pochopení toho, jak moc je tento systém rozbitý. „Musíme si uvědomit, že současný ekonomický systém je dysfunkční,“ říká. „Absolutně se nám nedaří vyplácet částku, která by se blížila mzdě, z níž by se dalo žít. Máme tu tolik lidí, kteří pracují v podmínkách moderního otroctví.“
Jediný způsob, jak zařídit, že vás tričko stojí jen 2 britské libry, je logicky ten, že oděvní dělník, který ho vyrobil, dostává řádově penny (mzda za výrobu sotva přesáhne 3 % ceny, kterou zaplatíte v obchodě). Kampaň „Who Made My Clothes“ (Kdo vyrobil moje oblečení), za kterou stojí Fashion Revolution, se snaží na tuto skutečnost upozornit – ukazuje skutečné střihače, švadleny a pracovníky kontroly kvality, aby spotřebitelé mohli na vlastní oči vidět, kdo stojí za jejich oblečením. Ale i když se zvýšilo naše povědomí o problematické povaze rychlé módy, naše nakupování se tak jako tak zrychlilo.
„Zvýšená informovanost nemění chování,“ řekla mi Lizzie Rivera, zakladatelka průvodce udržitelným životním stylem Live Frankly. „Myslím, že se planeta se stala ústředním argumentem, ale v dodavatelských řetězcích jsou stále vykořisťováni lidé, kteří z velké zůstávají zůstávají skryti před našimi zraky.“
Za vším hledejme sociální sítě
Proč se naše jednání nezměnilo v souladu s rozpoznáním škod, které způsobuje tento rozsah masové výroby? Podle Crispa není náhoda, že se vzestup sociálních médií shoduje s vzestupem naší nezdravé nákupní mentality.
„Naše pozornost opadla. Dáváme médiím dvě sekundy na to, abychom věděli, zda s nimi budeme interagovat, nebo ne – dříve to bylo sedm sekund. Věci jako TikTok urychlily myšlenku novosti a neustálého refreshování toho, co vidíte. Móda je nyní součástí této neustálé stimulace, kdy zažijeme malý příval štěstí, že jsme si koupili něco nového, ale pak nám vlastně nevydrží. A my si říkáme: ‚Nevím, proč jsem si to koupil.‘ A vyhodíme to.“
Zdroj: Giphy
Ošemetné „první praní“
Ale vyhodit to... kam? V dnešní době je mnohem levnější vyrábět oblečení ze syntetických vláken než z přírodních, což maximalizuje zisky značek a udržuje to nízko ceny pro zákazníky. Ale polyester, který tvoří 60 % nových oděvů, je plast vyrobený z ropy. Když pomineme fakt, že se vyrábí těžbou fosilních paliv, je neuvěřitelně obtížné ho recyklovat. Není biologicky rozložitelný. Bude tu s námi až 200 let. A mezitím způsobí nevýslovné škody.
Podle zprávy Evropského parlamentu o dopadu výroby textilu na životní prostředí může jediné vyprání polyesterového oblečení uvolnit 700 000 mikroplastových vláken, která se dostanou do potravinového řetězce. (Většina mikroplastů z textilu se uvolní během několika prvních praní, což v případě rychlé módy znamená mnohem více „prvních praní“, protože si lidé neustále kupují nové věci). A to je ještě předtím, než se dostaneme k vyřazování – vyhazování oblečení do kouzelné, bájné země „pryč“.
V 57 % případů se toto „pryč“ rovná skládce. Pokračování článku najdete zde.
© Independent Digital News & Media Ltd
Pro Independent připravila Helen Coffey.