Rozmazlujete svého psa jako „mimino“? Syndrom „psího rodiče“ postihuje 54 % majitelů. Podle odborníků se pouští na „nebezpečné území“

Pes jako zdroj provinilých pocitů

Bojím se, že můj pes nemá dost času pro sebe. A proč všichni ostatní zlatí retrívři na Instagramu vypadají tak hedvábně a upraveně, zatímco Muggles připomíná ovci, která uvízla v živém plotě? Zklamala jsem ho – svého milovaného psa, kterému jsem během jeho štěněcích let zpívala ukolébavky a který se mnou každou noc spal v posteli s tlapkou na mé ruce – tedy dokud se mi nenarodily děti, Lola, které je teď osm, a Liberty, aktuálně šestiletá. Sžírá mě to – denně.

Dítě, parťák nebo společník?

Trpím „vinou psí paničky“, která je, jak jsem zjistila, stejně běžná jako „mateřská vina“. Je to stav, kdy něco v nás křičí, že jsme pro své psy neudělali dost nebo že jsme neudělali věci správně. A zdá se, že důvodem, proč trpím vinou v tak šílené míře, je to, že podle vědců z maďarské Univerzity Eötvöse Loránda zřejmě spadám do kategorie'„psí rodič“, což je jedna ze tří kategorií, do kterých se dají rozřadit všichni majitelé psů. Nová studie zveřejněná v časopise Scientific Reports ukazuje, že „psí rodiče“, kteří tvoří 54 % majitelů psů, považují svého psa za pseudodítě, s nímž mohou mít blízké, skoro až mezilidské pouto.

To dost kontrastuje s ostatními majiteli psů, kteří chovají k domácímu mazlíčkovi poněkud praktičtější vztah. Majitelé „přátelských parťáků“ berou svého psa jako spolupracovníka a ochranku, zatímco majitelé „společníků“ se spokojí s tím, že jim pes sedí u nohou, zatímco oni doma popíjejí čaj – zkrátka vidí úlohu svého mazlíčka pouze v tom, že jim dělá společnost.

Celebrity by mohly vyprávět…

Jako „psí rodič“ se však ocitám v dobré společnosti. Do této skupiny patří několik majitelů z řad celebrit, včetně Paris Hilton, která jednou postavila svým psům repliku vlastního domu v psí velikosti, a Emilie Clarke, která svému jezevčíkovi Tedovi upekla na oslavu jeho druhých narozenin velmi chutný dort, kterým se pochlubila na Instagramu. A rozhodně pro mě platí psychologické vysvětlení: od prvního dne, kdy jsem si přinesla Mugglese, zabalila ho do dětské deky a pevně ho držela v náručí, jsem na určité úrovni věděla, že je to náhradní dítě, i když jsem ho naoko pořídila jako terapeutického psa pro svého partnera, který trpěl depresemi. V té době jsem toužila po miminku – a podstoupila jsem IVF, aby se to podařilo.

Nicméně: když jsem pro psa nakupovala misky různých velikostí a vybírala několik plyšových hraček, došlo mi, že je to naprosto šílené. Británie byla vždycky národem milovníků domácích mazlíčků, ale ne v takové míře. V dnešní době už nechodíme do zverimexů, ale do butiků pro mazlíčky. Všichni, kteří k tomu mají sklony, mohou poslat svého psa na den do lázní s borůvkovou kosmetikou a ultrazvukovým čištěním zubů. Mohou psovi dokonce dát čerstvě uvařené jídlo v podnicích, jako je psí kavárna Love My Human na King's Road.

Zvyk, který už není tajemstvím

„Tito [majitelé] nedávají svým psům nic, co by obsahovalo mikroplasty nebo umělá barviva – chtějí mít vše organické,“ říká zakladatelka kavárny Jenny Matthews. Matthews založila svoji firmu v roce 2018, kdy ve Velké Británii explodoval trh s luxusním zbožím pro psy, a myslí si, že toto přehnané hýčkání našich mazlíčků v americkém stylu není ničím novým. „Mnoho majitelů se ke svým psům vždy tajně chovalo jako k dětem, ale nikdy neměli pocit, že by to mohli přiznat, a na trhu až do relativně nedávné doby ve Velké Británii nebylo nic, kde by svým psům mohli dopřát,“ říká.

Zdroj: Giphy

Kořeny hledejme u aristokracie

Ve Velké Británii žije přibližně 13,5 milionu domácích mazlíčků, přičemž 36 % domácností vlastní psa. Stačí se podívat na vztah zesnulé královny Alžběty k jejím corgiům, abychom pochopili, jak hluboce je pouto Britů s domácími mazlíčky zakořeněno v národní psyché. Královna dávala každému ze svých corgiů na Vánoce vlastní punčochu, kterou osobně plnila. V noci spali ve speciálním „corgi pokoji“ ve vyvýšených proutěných koších vystlaných polštáři, aby je neofoukl průvan. Hýčkání psů patřilo ke zvykům aristokracie už od roku 1700: Marie Antoinetta nechávala své psy spát v propracovaných boudách, které připomínaly miniaturní postele s baldachýnem ve sladěném dekoru.

Zatímco pro majitele psů může být přehnaná identifikace s jejich mazlíčky relativně normální, úroveň, na kterou je ochoten zajít stále větší počet obyčejných lidí, taková není. Navíc až relativně nedávno začali majitelé přiznávat, že trpí pocitem viny, specifickým pro psí páníčky.

Když ani kamera nepomůže

Kim Bush, 48letá kadeřnice jednoho z nejlepších londýnských salonů, se cítila tak provinile, když kvůli odchodu do práce opouštěla Balea (který plemenem spadá pod „Jack Chi“, tedy křížence Jacka Russella a čivavy), že si doma nainstalovala kamery. Kvůli nim se pak cítila ještě hůř. „Neustále jsem kamery kontrolovala – a cítila jsem se provinile, když jsem ho viděla ležet na posteli pokaždé v jiné poloze. Lámalo mi to srdce,“ říká Bush. „Někdy jsem ho viděla, jak jen tak zírá do prázdna. Připadal jsem si jako ten nejhorší rodič na světě.“

Na genderu majitele nezáleží

Bush, která nemá děti, ale je zadaná, zkoušela posílat Balea do psí školky s čerstvě uvařeným obědovým balíčkem s ochuceným kuřecím masem, mrkví a rýží, ale pak se rozhodla nechat ho doma a dvakrát denně ho venčit. Bush přiznává, že se k Baleovi chová jako k dítěti – když dostane rýmu, vaří mu kuřecí polévku, a když je doma chladno, obléká ho do bund a svetrů, a dokonce mu navléká i miniaturní ponožky. Uvědomuje si, že to s kompenzováním přeháněla v důsledku pocitu viny, který zažívala, když psa nechávala o samotě.

Dokonce uvažovala, že se vzdá své profese a stane se venčitelkou psů. Když se poprvé vrátila do práce po lockdownu, Bale se třásl tak, že ho vzala na pohotovost k veterináři, který jí řekl, že je dehydrovaný a vystresovaný – což ji hrozně mrzelo. „Jsem ten typ člověka, který dává svému psovi k narozeninám steak,“ konstatovala. „Takže když na tom byl zdravotně špatně kvůli mému jednání, připadalo mi to nesnesitelné."

Je snadné se domnívat, že se psy přehnaně soucítí převážně bezdětné ženy, pro které je pes jakýmsi vybitím mateřských instinktů. Ale s tímto chováním se setkáváme i u mnoha majitelů psů, kteří děti mají – většinou u žen, ale i u mužů.

Očekávání se vymkla kontrole

Dr. Ellie Lee, profesorka, která se věnuje výzkumu rodiny a rodičovství na univerzitě v Kentu, říká, že fenomén „pocitu mateřské viny“ nabývá na síle od 70. let 20. století – a že ženy jsou k pocitu viny biologicky pevně předurčeny. „K tomu všemu se přidávají ještě vrstvy kulturních sdělení, která nám říkají, že vše, co uděláme, změní naše dítě na celý život," vysvětluje. To je pravda: mezi nejžhavější témata v oblasti péče o děti v současnosti patří zlo kočárků, ze kterých dítě vidí jen dopředu. „Je zřejmé, že se očekávání kladená na rodiče vymkla kontrole, a je velmi pravděpodobné, že se to v očích lidí propisuje i do psů. Možná, že zmatky, které naše kultura vyvolala, dospěly až do bodu, kdy si majitelé psů myslí, že psi jsou jako děti, a těžko se jim určuje, kde načrtnout hranice, které jsou potřeba."

Kořeny hledejte ve vlastní rodině

Nemusíte složitě hledat, abyste našli průzkum, který tento zmatek mimoděk vyjadřuje – a zároveň mu dodává pseudovědeckou důvěryhodnost. Jedna nedávná studie majitelů psů ve Velké Británii a v USA zjistila, že výchovné styly, které jedinci zažili v dětství, souvisejí s tím, jak se v dospělosti chovají ke svým psům. Já jsem vyrůstala s „permisivní výchovou“, takže to znamená, že si k Mugglesovi pravděpodobně vytvořím spíše humanistické pouto, kdy nechávám věci volně plynout. Někdo, kdo měl „autoritativní výchovu“, bude pravděpodobněji upřednostňovat poslušnost.

Přesto se najdou tací, kteří si myslí, že věci zašly příliš daleko. „Mám obavy z měnícího se prostředí vztahu mezi psem a majitelem," tvrdí doktorka Nicky Shaw, klinická behavioristka zvířat a trenérka v Chelsea Canines. I když podle ní může být určitá míra antropomorfismu prospěšná, protože nám umožňuje rozpoznat emoce našich mazlíčků, jako je „strach, úzkost, štěstí a vzrušení“, a tím pádem o psy i lépe pečovat, hrozí nám nyní nebezpečí, že to s diagnostikou přeženeme. „Je to velmi nebezpečné území,“ říká. „Výsledkem je typ nedorozumění mezi psy a majiteli, se kterým se v praxi stále znovu setkávám.“

Není to už trochu moc?

Ještě horší je podle ní to, že situace využívá komerční sféra. „Jsme svědky toho, jak se psi oblékají do šatů, účastní se módních přehlídek, dostávají ‚puppaccinos‘ a píší o svých ‚lidských rodičích‘ na sociální sítě," vyjmenovává příklady. „Je to matoucí. Psi mají pozoruhodné schopnosti a vlastnosti, které se šlechtí po tisíce let, a ty by měli majitelé podporovat tím, že jim poskytnou vhodné podmínky. Chovat se ke psům jako ke psům a nedělat z nich děti je pravděpodobně nejlepší způsob, jak zmírnit jakýkoli typ viny kvůli psovi."

Za pravdu jí dává i Roger Mugford, přední odborník na zvířecí chování: „Jednoduchá změna terminologie – z majitele psa na rodiče psa – dává nahlédnout do rychle se vyvíjejícího vztahu mezi psem a člověkem.“ Mugford se setkává se spoustou psů, kteří trpí separační úzkostí, jež může pramenit z traumatu nebo ze zanedbávání, kterého se na nich dopustil jejich majitel. Zdůrazňuje však také, že většina psů je v pohodě, když je necháte půl dne samotné.

Vím, že je Muggles v pořádku – stejně jako moje děti. Nehodlám všechnu tu úzkost promítat do svého psa jen proto, že má oči jako laň a velké huňaté uši. Jistě, nejspíš bych to všechno mohla dělat lépe, ale je nejvyšší čas opustit představu dokonalého psího rodiče.

© Independent Digital News & Media Ltd

Pro Independent připravila Charlotte Cripps.