Dělám, že něco dělám: Stále více lidí v zaměstnání práci předstírá. Ti, kdo při práci nejsou vidět, se totiž (údajně) flákají
Kde se vzala fauxduktivita?
Podle Collins Dictionary se poprvé termín „fauxduktivita“ objevil již v roce 2012. Tehdy se jednalo o plnění úkolů, které mají malý význam, ale člověku přinášejí zdání produktivity. Tato praxe měla být vlastní lidem, již měli splnit nějaké náročné zadání (např. vypracovat rozsáhlý projekt, naučit se na státnice apod.), ale namísto toho raději svou pozornost zaměřili na jiné nedůležité (či méně důležité) věci. Třeba na mytí oken. Nebo probírání nepřečtené e-mailové korespondence. A díky tomu se i tak cítili „produktivně“.
Ovšem postupem času termín nabral nové a pestřejší významy. Dnes se totiž jedná v podstatě o „předstírání produktivity“ navenek. Což znamená, že se lidé v zaměstnání snaží chovat tak, aby to vypadalo, že něco dělají – přičemž opak je pravdou. „Fauxduktivita je situace, když se jednotlivci zabývají povrchními úkoly, plánují si nadměrné množství schůzek nebo neustále píší e-maily, aby vyvolali navenek dojem produktivity – to vše často na úkor smysluplné práce,“ vysvětlila tak kariérní koučka Kristy Weterings.
Dělám, že dělám
Moderní doba je uspěchaná a také posedlá co nejvyšší výkonností. Takže vlastně dává smysl, že se na tuto situaci mnozí adaptovali. To je totiž lidem přirozené. Dokládá to i průzkum, který vznikl loni v USA a mapoval, za jakých okolností se lidé snaží „hrát“, že pracují. Jeho zjištění jsou poměrně jasná: pokud firma klade důraz na výkonová kritéria a související hodnocení práce, zaměstnanci se logicky snaží upřednostňovat úkoly, díky nimž navenek mohou budit zdání, že jsou produktivní, namísto toho, aby vykonávali práci skutečně efektivní.
Tedy, zjednodušeně řečeno, lidé mají v práci stále častěji pocit, že musí vypadat zaneprázdněně, namísto aby zaneprázdnění skutečně byli. Obecně je ale předstíraná produktivita spojována také se snahou o vyšší míru sladění soukromého a pracovního života, s pocity vyhoření, nerealistickými očekáváními ze strany zaměstnavatelů a nezřídka i s nedostatkem skutečné práce.
Poměrně znepokojivé je pak i zjištění dalšího průzkumu z letošního léta. Dle dotazovaných je totiž viditelná aktivita důležitější než skutečná produktivita – a 79 % zaměstnanců pracujících v kancelářích je přesvědčeno o tom, že musí používat taktiku předstírání práce, aby ukázali, že pracují. Ovšem pokud byste si mysleli, že pracovně vytíženě se snaží vypadat jen zaměstnanci na nižších postech, vězte, že opak je pravdou. Trend fauxduktivity prostoupil i do vyšších pozic. Jak tedy doplňuje magazín Forbes, předstírání produktivity je vlastní i vyššímu managementu.
Falešní zaměstnanci?
I když by se mohlo zdát, že právě zaměstnanci vlastně sabotují principy pracovního trhu, pravdou je, že předstírání práce je mnohem komplexnější problém, který dle odborníků plyne také z faktu, že v rámci běžné firemní hierarchie mnohdy schází uznání vykonávané práce jako takové. „Daná praxe plyne z nastavení naší kultury, která upřednostňuje aktivitu před výsledky a v níž zaměstnanci cítí potřebu vypadat zaneprázdněně právě proto, aby jejich práce byla uznána, příp. proto, aby se vyhnuli kontrole,“ dodala Weterings.
Podle specialistky v oboru HR, Wende Smith, pak problémy ještě navýšila stále více populární práce z domova. Ta je totiž v přímém rozporu s představou, že aby se práce uznání a ocenění dočkala, musí být při jejím výkonu člověk vidět. Protože když vidět není, jako by se „flákal“. A zatímco vedoucí pracovníci jsou tedy v jistém slova smyslu posedlí sledováním odváděného výkonu, zaměstnanci se jej právě proto snaží dávat co nejvíce na odiv… a prostě ho předstírat.
Zdroj: Giphy
Jak přispět ke změně?
Dalo by se říci, že problematika falešné produktivity je vlastně takový začarovaný kruh. Ale jak z něj ven? V rovině zaměstnanecké jen stěží – v těchto případech je totiž nezbytná především akce „shora“. Odborníci na HR se pak shodují v tom, že právě změna chování managementu je klíčem ke změně chování zaměstnanců. Je tedy třeba dbát na oceňování výsledků odvedené práce, a to i vzhledem k náročnosti zadání. Zaměstnanci by ale neměli mít pocit, že jsou neustále pod dohledem – naopak, měli by mít vyšší míru autonomie (a příp. by jim měla být poskytnuta možnost, jak zdokonalit pracovní time management). Nakonec ani otázka work-life balance by neměla zůstat stranou, protože jedině spokojení a odpočatí zaměstnanci mohou odvádět očekávané výkony. Namísto toho, aby je předstírali…