Největší sociální síť světa netvoří Facebook, ale jídlo. Sdílení pokrmů s cizími lidmi je nový gastro trend, místo si hledá i v Česku
Od individualismu ke společným (gastro) prožitkům
V dnešním světě plném spěchu, shonu a individualismu se běžný způsob stravování, na který jsme v restauracích zvyklí, zdá být zcela „normálním“. V poslední době se však pozornosti postupně dostává novému trendu, který má ale poměrně dlouhou tradici i v rovině historie lidstva – sdílení pokrmů. Jedná se přitom o univerzální lidskou zkušenost přesahující hranice, kultury i generace. Vždyť i jeden z nejvíce vizionářských šéfkuchařů dnešní doby, Ferran Adria, tvrdí, že „největší sociální síť na světě tvoří jídlo, ne Facebook“.
Již od dob starověkých civilizací se lidé u jídla dělili o chléb, odlamovali si jej – a často se o něj dělili i s cizími lidmi, jednalo se jednoduše o nedílnou součást lidské interakce. Zatímco staří Řekové pořádali speciální sympozia, kde sdíleli jídlo, popíjeli víno a konverzovali, Římané se zase proslavili propracovanými hostinami, které sloužily jako platforma pro prezentaci kulinářského umění, ale i demonstraci společenského postavení. Sdílení jídla zahrnuje i řada náboženství jako posvátnou praxi (ostatně, v křesťanství jsou chléb a víno sdíleny v rámci eucharistie). Právě ke sdílení jídla se přitom pojí celá řada pozitiv od podpory utváření pout mezi lidmi (mimochodem, člověk je při sdílení jídla také „nucen“ začít kromě sebe myslet i na druhé – aby na ně něco zbylo apod.) až po tvorbu nových vzpomínek.
Ačkoliv tedy koncept společného a sdíleného jídla rozhodně není žádnou novinkou, pro mnohé se stává novým a nečekaným zdrojem uklidňující atmosféry stavící na pohostinnosti a možnosti sbližování. Individuální požitek se tak v mnoha podnicích snaží přetvořit ve společenský zážitek. V zahraničí se dokonce již restaurace, které nabízejí pokrmy tak, aby je hosté snadno mohli sdílet, označují termínem „The New Sharing“.
Samotný gastronomický koncept může být v podstatě jakýkoliv – se sdílenými pokrmy se tak lze setkat jak v moderních bistrech, etno-restauracích, v tapas barech, sushi podnicích, ale i restauracích, které sdílení pokrmů nabízejí fakultativně. Ať tak, či onak, sdílení jídla lidi spojuje a posiluje pocit komunity, což se stává pro řadu hostů velmi atraktivní. Kromě toho tento koncept vychází do jisté míry vstříc těm, kteří rádi ochutnávají a mají problém vybrat si z jídelního lístku pouze jeden pokrm (a pak jen tiše a závistivě pokukují po talířích spolustolovníků).
Zdroj: Giphy
Gastro se mění
Aplikace sdílení v praxi pak samozřejmě ovlivňuje i servírovací praxi a gastronomickou terminologii – kdy kuchaři často pracují se speciálními typy větších servírovacích talířů, které jsou pro sdílení pokrmů mezi více lidmi vhodnější. Totéž nakonec platí i pro rozvržení restaurace, potažmo rozmístění stolů tak, aby u nich mohlo sedět (a jíst) více lidí společně. Hlavní princip, který by měl být dodržen, je ale ten, že každý by se měl zvládnout obsloužit sám a aktivně se zapojit nejen do výběru, ale také sdílení konkrétních pokrmů – a to nejen s lidmi, s nimiž přišel, ale i s těmi, které vůbec nezná a setkal se s nimi poprvé právě u stolu.
Kde se již sdílí…
Podniků, kde hosté sdílí jídlo, je po světě nespočet. Třeba na španělské Mallorce se velké popularitě těší luxusní restaurace Brut, která však nenabízí k posezení ani klasické stoly, k dispozici je tu pouze barový pult. A návštěvníci si vzhledem k poměrně malé kapacitě maximálně 16 hostů často nemohou vybrat ani to, kdo bude sedět vedle nich. Otevřená kuchyně se navíc nachází přímo za barem, což podtrhuje celý zážitek, a všechny, kdo se na místo dostaví, zdejší atmosféra pomyslně skutečně spojí.
V Americe, na západním pobřeží, se zase každý den hostům otevírá kavárna République. Je vybavena dlouhými dřevěnými stoly a zdejší zařízení může vyvolávat spíš zdání středověkého rytířského hradu než dojem coffee shopu 21. století. Podnik je však velmi oblíbený – kavárna (jejíž historie je mimochodem spojena s Charliem Chaplinem) je totiž samoobslužná a hosté následně mohou usednout společně ke stolům a vychutnat si kromě kávy také společnost dalších hostů.
Ve Švýcarsku pak celý koncept přetvořili zcela k obrazu svému – a dokázali, že sdílení jídel rozhodně není jen a pouze módní trend, ale že v něm lze naleznout i sociální prvky. V rámci projektu m-eating tables tak řada švýcarských restaurací připravuje ve svých prostorech také jeden velký stůl (označený jako m-eating table), jenž je určen všem, kteří se z jakéhokoliv důvodu rozhodnou upřednostnit konzumaci jídla s dalšími cizími lidmi. Přitom důvodů, proč jíst ve společnosti druhých (byť cizích), existuje nespočet – někdo jednoduše nechce sedět a jíst sám, jiní cíleně navazují nová přátelství, další zase tyto stoly využívají k networkingu. A zájem o m-eating tables rozhodně je, což dokládá fakt, že je nabízí již přes dvacet restaurací v celé zemi.
A u nás? V Česku je možné narazit na tapas restaurace jinak známé ve Španělsku. I ty staví na ochutnávání a sdílení – byť se nejedná o klasické restaurace, které mají na menu obvyklé „velké pokrmy“. Každopádně asi nejznámější (a také první v Česku) tapas restaurací je Medité v Mariánských Lázních. V Praze pak na tomtéž principu staví např. tapas restaurant El Camino (kromě toho u nás funguje také řada tapas barů). Se sdílením jídla (tentokrát ovšem již nejen sdílených „chuťovek“, ale i skutečných hlavních jídel) si pak v Praze pohrává také restaurace Spojka Karlín, kde si hosté mohou objednat jak klasické pokrmy „pro jednoho“, tak i ty ke sdílení (prozatím spíš mezi strávníky, kteří přijdou spolu). „Věříme, že food sharing není jen o jídle, ale také o sdílení času, zážitků a radosti z dobré společnosti,“ vysvětluje tamní manager Martin Kolář, proč se rozhodli tento nový trend také vyzkoušet. Nakolik se celý koncept v Česku zabydlí, je otázkou. V každém případě se mu dostává stále větší pozornosti. I když nemusí „sednout“ každému, nakonec je pravda, že existuje pro člověka asi jen málo tak přirozených „činností“, jako je právě sdílení času u jídla a také sdílení jídla samotného…
