Do práce v teplácích, na ples v obleku. „Nikdy nebudu holčička, jakou si rodiče přáli,“ bojuje se zklamáním studentka vysoké školy

Očekávání jsou někdy to nejtěžší, s čím se musíme v životě potýkat. S nesplněnými předpoklady přichází ruku v ruce zklamání a často i kritika či odsouzení. Třiadvacetiletá studentka pražské vysoké školy ví, že své rodiče nepotěšila, když se rozhodla nedbat jejich přání a představ. Svou budoucnost i přítomnost si řídí sama, a přestože toho nelituje, říká, že je i každé dílčí rozhodnutí stále těžké.

Ty jsi jedináček, viď? V jaké výchově jsi vyrůstala?

Jsem jedináček a rodiče vždycky měli za to, že mám velmi benevolentní výchovu, ale vlastně tomu bylo právě naopak. Dovolili mi každý kroužek a zájem, nikdy mi neřekli, ať něco nezkouším, povolovali mi přespávání kamarádů, vytvářeli nákladné oslavy narozenin a každý rok jsem byla u moře a na horách. To máma ráda opakuje, když se o něčem hádáme: Že pro mě udělali všechno, dokonce jsem každý rok viděla moře i hory, abych byla zdravá a něco zažila.

„Gay na vesnici? To bylo peklo,“ vzpomíná pražský barista. „Měl jsem kydat hnůj a vzít si sousedku. Nevím, co mě děsilo víc.“29. 8. 2022

To musí být těžké, když ti rodiče zpětně vyčítají, že pro tebe něco v minulosti dělali. Cítíš to jako výtku, nebo co prožíváš v takových chvílích?

Přesně tak. Cítím to jako výtku a vytváří to ve mně pocit dluhu a viny, že jsem jako dítě přijímala něco, co se teď ukazuje, že jsem si nezasloužila.

Zmínilas, že si rodiče mysleli, že jsou benevolentní, ale nebyli. V čem se to projevovalo v době, kdy jsi byla dítě?

Především v tom, že nejen, že mi vše dovolili, ale o to víc mě cpali do toho, abych vždy přinesla nějaký výsledek. Ten byl podstatný. Takže když jsem chodila na výtvarku, ukazovala jsem obrázky, abych dokázala, že ty peníze za ten kurz za to stojí a že se posouvám. Rodiče zajímalo, kde visí moje obrázky na výstavě v zušce (základní umělecké škole – pozn. red.) a jestli jsou mezi těmi nejlepšími, anebo – jak říkala máma – „za rohem“. Ve sportech vždycky fandili a byla jsem dítě, které nikdy nebylo na zápasech bez rodičů. Dokonce nosili i ostatním občerstvení, a to bylo fajn. Ale zároveň si pamatuju, že radost měli jen když jsme vyhráli. Když se prohrálo, jelo se domů tichým autem a cítila jsem se jako loser („lůrz“, tj. břídil – pozn. red.).

Cítilas, že je na tebe kladen velký tlak? Hlavně pokud jde o výkony?

Rozhodně. Ale nejenom pokud jde o výkony. Mamka vždycky ráda říkala, jak jsem dobře vychovaná, a to proto, že – na rozdíl od nezodpovědných žen – ona měla jen jedno dítě, o které se pořádně postarala: Vychovala mě ke slušnosti, zdvořilosti, k tomu, abych uměla jazyky, zvládala se postarat o domácnost, abych se uměla upravit… No a taky že si mohli dovolit koupit mi první poslední. Naši nesnášejí rodiny, které mají víc dětí, a pak řeší, že si třeba nemohou dovolit zaplatit jim školní výlet nebo nějaký kroužek. Říkají, že takové děti mají hned od narození obrovskou smůlu a nemohou se rozvíjet, a to jen proto, že jejich rodiče neumí přemýšlet dopředu. Vždycky jsem vyrůstala v tom, že naši dělají všechno správně, často na rozdíl od ostatních rodičů. Teď už vím, že tomu tak není. Všichni dělají nějaké chyby. Menší nebo větší.

Jaké chyby tedy tebe nejvíc bolí?

Především to, že se nemůžu projevovat taková, jaká jsem, aniž bych poslouchala od rodičů, že je to špatně. Původně jsem i studovala na vysoké úplně jiný obor – takový, který chtěli rodiče, abych se mu věnovala a už odmalička mi to předkládali za jedinou možnou variantu. Na tu školu jsem se dostala, ale byla jsem tam nešťastná. Když jsem přestoupila jinam, vím, že je to zklamalo, ale tohle studium mi dává mnohem víc, byť pořád dokola poslouchám, že skočím jako magistr na pracáku. Současně je pro ně problém i můj styl oblékání a obecně vkus.

Od přítelkyně přes alkoholismus až k uvědomění si své orientace. „Všem doporučuji psychologa,“ shrnuje Tomáš své pokroky3. 6. 2022

Vkus v tom, co nosíš, nebo i na to, kde a jak žiješ?

Všechno. Moje přítelkyně mi říká, že jsem hodně militantní, že když mi do věcí někdo mluví, jsem hodně reaktivní, ale myslím, že je to proto, že odmalička jsem dělala jen věci, které chtěl někdo jiný, ne já. Teď, když tu svobodu mám, si chci všechno uspořádat podle svého.

To zní logicky. Co všechno si uspořádáváš?

S přítelkyní bydlíme ve spolubydlení. Máme svůj pokoj a v bytě bydlí ještě další lidi. To samo o sobě rodičům přijde strašné. Pak je tu to, že já prostě nejsem na nějaké čičurády, a tak je všechno zařízeno nízkonákladově a minimalisticky. Většinu věcí, co v pokoji máme, jsme našly na bazarech, nebo dokonce i u popelnic. Takhle jsem zrestaurovala obě židle, co v pokoji máme. Peníze šetříme do budoucna, nechceme je utrácet za zbytečnosti, které jsou nejen neeokologické, ale i nevkusné.

No a pak je tu samozřejmě můj vzhled. Jak vidíte, mám prostě kratší vlasy, nějak se s tím nepářu. Máma mi vždycky cpala nějaké ty lesky na rty a já nevím co. Pořád to dostávám k Vánocům, ale pro mě je činčání ztráta času. A vypadá to i směšně.

Co se týká oblečení, já se prostě v ženských hadrech necítím. Nějaké šatičky nebo tak, to mi připadá na mně jako pěst na oko. Nejsem na to ani stavěná a ani se mi to ke mně nehodí.

Co nejraději nosíš?

Někdo by tomu řekl elegantně „pánský styl“, ale ono to reálně z velké části pánské oblečení je. Když jdeme s přítelkyní třeba na ples, mám oblek. Líbí se mi to. Do práce chodím v teplácích, protože stejně jsem v kanclu sama, maximálně někoho potkám na chodbě a nikdo to neřeší. A ve škole prostě klasika – džíny a nazdar.

„Pornografie změnila můj pohled na vztahy. Je těžké žít v reálném světě,“ shrnuje svůj milostný život muž z Prahy24. 8. 2022

Mají rodiče problém i s tím, že máš přítelkyni?

To je na samostatné povídání. Samozřejmě, že „mají velkou radost“.

Můj point je, že teď jsem opravdu spokojená. Ale jakmile se vidím s rodiči, je mi vždycky hůř a cítím se méněcenná. Tolik poznámek a v podstatě urážek se nese hrozně těžce. Dokud jsem s nimi bydlela a neměla jsem oporu přítelkyně, myslela jsem si, že je moje chyba, že jsem jiná. Že jsem prostě mimozemšťan, ošklivá, neschopná se přizpůsobit. Neustále bojuju s tím, že mi rodiče dávají najevo, že jim moje životní volby připadají jako nesmysl. Zklamala jsem je, a přitom si nemyslím, že bych žila nějak pokažený nebo špatný život. Nezdá se to, ale je hrozně moc důležité, aby děti věděly, že je rodiče mají rádi bez ohledu na to, že mají třeba jiné představy o svém životě. Moc bych si přála, aby to naši uměli, ale vím, že tohle je dávno prohraná bitva. Nikdy nebudu holčička, jakou si rodiče přáli.

Zdroj: Anonymní respondentka, redakce