„Hledám se a nenacházím,“ zhodnotil svou situaci muž původem ze Slovenska. Jeho specifický pohled na život ho prý do Prahy vyhnal

Žít v kruhu přátel, rodiny a známých, kteří podporují jisté tradice a pevně zaběhnutá pravidla, je fajn, pokud vám tyto mantinely vyhovují. Třiatřicetiletý muž z východního Slovenska došel k závěru, že ho doma už nic vhodného nečeká a vydal se do Prahy, aby našel nejen nejlepší místo pro svůj život, ale i sám sebe.

(Redakčně přeloženo)

Říkal jsi, že v Praze žiješ čtyři roky. Odkud pocházíš?

Jsem z takové malé vísky asi třicet minut od Košic. Tam jsem chodil do školy většinu svého života, takže jsem byl přesně to dítě, co vždycky musí dojíždět, všude jsem byl moc brzy nebo moc pozdě… Jako bych už tak nebyl dost divný! (smích)

„Gayové nejsou nastaveni na monogamii,“ myslel si muž, který nyní žije s HIV. Aktuálně doufá, že najde pravou lásku25. 5. 2022

Divný? Trápilo tě to?

Ano, nerad jsem vstával tak brzy, když jsem musel na autobus!

Ale teď vážně – ano, vždycky jsem byl divný a trápilo mě to, když jsem byl dítě. Nikdy se mi nepovedlo mít bandu kamarádů. Hodně jsem o tom snil, a i jsem si na kamarády hrál. Vymýšlel jsem si různé postavy a kreslil jsem o tom i komiks. Míval jsem pocit, že alespoň tohle je na mně cool, ale nikomu jsem ho nikdy neukázal, jenom mamce. Takže jsem cool prostě nebyl.

O čem ten komiks byl?

O superhrdinech běžného života. Bylo to postavené tak, že každý na světě má nějakou superschopnost a je to úplně běžná věc. Ale záleží, jak se používá.

Měl jsi tam i sám sebe jako postavu?

Pojmenoval jsem ji jinak, ale je pravda, že se hlavní hrdina choval jako já. A řešil samozřejmě podobná témata jako já. Přišlo mi strašně chytré se za to schovat, že to nikdo nepozná. Ale bylo to nejspíš dost zřejmé.

Byls padouch nebo hrdina?

Vždycky hrdina! Nikdy jsem netoužil být padouch. I v normálním životě se snažím žít co nejlíp můžu a být na lidi hodný. Jednou jsem někde četl, že každý někdy potkal někoho cizího, na koho udělal doživotní dojem a vytvořil mu věčnou vzpomínku. To mi přijde jako úžasná věc, že to je nejspíš pravda. Záleží mi na tom, jak na lidi působím. A to se trochu bije s tím, co jsem si vždycky přál.

A co to bylo? Co sis přál? Něco, co by ostatním ublížilo nebo je to naštvalo? Proč to bylo v rozporu?

Moje rodina pochází původně z Maďarska. Takže já vlastně technicky nejsem ani Slovák, i když jsem se na Slovensku narodil. Každopádně moje babička třeba umí jen maďarsky. Naši se usadili v místě, kde měli pocit, že se rodině bude líp žít. A žijí dost pospolitě. Strýc s manželkou a dětmi bydlí naproti a druhý strýc na stejném pozemku jako moji rodiče, jen mají dům zvlášť. A babička je v patře. Já sám mám čtyři sourozence a… jednoduše je nás hodně.

Myslím, že míříme k tomu, že je vaše rodina laděna dost tradičním způsobem…

Ano. U nás třeba ženy nepracují. Babička nikdy nepracovala a mamka a teta taky ne. Moje sestra chodí na vysokou školu a chce pracovat, nicméně prosadila si to hlavně proto, že bude učitelka. To rodiče tak nějak přijali, že když se bude starat o děti, nechají ji, ať si to splní. Každopádně mně to po mém tak úplně neprošlo. Podle rodičů jsem měl být právník, doktor nebo aspoň účetní. Prostě vysokoškolák a muž, který má dobrou práci. Moje generace je první v rodině, která má možnost studovat na vysoké, tak se na to hodně dbalo.

A vystudovals?

Nakonec mám jenom bakaláře z ekonomie.

Trápí vás alergie? Máme pro vás 10+1 tip na zjednodušení si pylového období24. 3. 2022

Zklamalo to rodiče?

Ano, ale zvládli to. Aspoň, že je tam ten bakalář. Spíš je zklamalo to, co přišlo pak. Rozhodl jsem se totiž jít do Prahy a začít tu žít – o dost jinak, než by si naši přáli.

Teď se dostáváme k tomu hrotu vašich vztahů?

Ano. Já jsem vždycky chtěl dělat módu. To třeba mému otci připadá jako potupa. Mě to ale baví. Ono i ten komiks, co jsem kreslil, byl plný návrhů oblečení podle osobností těch postav, a tak. Prostě mě tahle kreativita vždycky bavila, ale u našich to vůbec neprošlo.

Tady si ten sen plníš?

Hledám se a nenacházím. Tak bych to nenazval. Prodávám oblečení v jednom shopu. Není to to, co jsem chtěl, ale lepší než být účetní. No a bydlím s kamarádkou a vlastně se teď rozhoduji, jestli jít někdy opravdu na veřejnost s tím, co mě baví, což je právě ženská móda. Rád bych ji nosil i já. Líbí se mi to. Ale je to spíš takové moje tajemství. Doma mám skvělé kousky, moderní… Ale kdyby rodiče věděli něco takového, tak mě snad vydědí. (smích) Podle mě by se móda neměla rozdělovat podle genderu. Jenom podle vkusu. Ale je těžké to lidem vysvětlit, když jsou dlouhodobě na něco zvyklí.

Jedná se o koníček? Módní vkus? Anebo to má nějaký hlubší význam?

Já celý život bojuju s tím, že nevím, kdo jsem. Hodně jsem si to hledal. Ale já nejsem třeba drag queen. Mně se líbí normální věci, móda, která se nosí venku. Nejsem ani na nějaké show, i když to vůbec neodsuzuju. Jen mě to neláká.

A jak to máš se vztahy?

Nijak vlastně. Ještě jsem nepotkal člověka, ke kterému by mě to nějak obzvlášť táhlo. Jestli se ptáš na to, jestli jsem gay, tak já nevím. Tohle je pro mě složité řešit proto, že u nás v rodině je to něco jako tabu. Prostě se o tom nemluví a není to přípustné.

Není možné, že si třeba jen některé věci nedokážeš srovnat proto, že víš, že by tě rodina odsoudila?

Možná jo, protože mě samozřejmě mrzí, že to s rodinou není ideální. Já bych rád, aby mě brali takového, jaký jsem. Ale když sám nevím, jaký jsem, tak je to o to těžší. Baví mě prostě stereotypně ženské oblékání, make-up, mám rád i ženská témata obecně: Třeba seriály, za které by mě naši asi vydědili, kdyby věděli, že je sleduju. (smích)

Kvůli jinému muži se otec dvou dětí rozvedl. Komunikace se syny je nyní nejcitlivějším tématem: Co chlapce nejvíc trápí?15. 4. 2022

Jaký je tvůj cíl? Proč jsi přišel do Prahy?

Mě sem vlastně vyhnala situace a to, jak pohlížím na život. Přijde mi, že na Slovensku jsou lidi o něco konzervativnější. Chtěl jsem navíc do většího města, kde ale budu rozumět řeči. Takže Praha vyšla jako nejlepší volba.

A máš tu možnost být konečně sám sebou?

Popravdě čekal jsem to víc uvolněné. Když jsem se sem stěhoval, snil jsem o tom, že to fakt rozjedu. Že začnu makat na svojí značce a že si tu odvážím jít ven, v čem chci já. Když jsem lehce nalíčený, tak si lidi nevšímají, ale výraznějšího líčení už ano. Podpatky nebo šaty nepřipadají v úvahu, nikdo tu takhle běžně po ulicích nechodí – nebo jsem to alespoň neviděl. Měl jsem trochu zkreslenou představu, že je tu větší diverzita a svoboda. Ale je to určitě lepší než u nás.

A co dál? Co máš v plánu? Svěřit se rodině? Zůstat v Praze? Někam svou situaci posouvat?

Učím se angličtinu. Přemýšlím, že bych možná do budoucna chtěl žít v Americe. Mám pocit, že tam by mohla být situace lepší, ale nevím, jestli na to budu mít někdy peníze. Bylo by fajn se neskrývat a neustále za něco nestydět. Ale takový asi holt už život je.

Zdroj: Anonymní respondent, redakce