
Gay komunita se rozpadá. Místo ní vznikají nové skupiny gayů zohledňující míru pociťovaného stigmatu. Proč je výhra být post-gay?
To, že gayové postupně získávají na společenském respektu, je nezpochybnitelný fakt. Především v západních zemích lze v mnoha případech hovořit přímo o jejich plném zrovnoprávnění (a to i z hlediska možnosti uzavírat sňatky a vychovávat děti). Jednoduše řečeno, stigma pojící se k odlišné sexuální orientaci ruku v ruce s plynoucím časem mizí. A tak označení „komunita“, kterou např. Sociologická encyklopedie definuje jako „společenský útvar charakterizovaný jednak zvláštním typem sociálních vazeb uvnitř, mezi členy, a jednak specifickým postavením navenek,“ začíná pozbývat na smyslu.
Ostatně, označení „komunita“ jako by předznamenávalo, že všichni gayové (příp. dokonce LGBT lidé) jsou stejní, mají stejné zájmy, cíle apod., což by nepochybně bylo také možné rozporovat – na to již upozornila i řada studií v minulosti, dle nichž jsou gayové úplně stejně různorodí jako kterákoli jiná sociální skupina. Jenže ve společnosti poměrně dlouho převládalo silné a dominantní anti gay stigma, které gaye prakticky nutilo onu „komunitu“ utvářet či se v ní skutečně seskupovat – i proto v minulosti vznikaly gay čtvrti, gay bary, různě zaměřené gay organizace a spolky apod., to vše prostě proto, aby si gayové mohli vzájemně poskytovat tolik potřebnou podporu a společně proti stigmatům bojovat.
„Klasický ´subkulturní´ gay životní styl, gay bary a související vizualita, to vše dodnes existuje, ale pro mnoho současných gayů vymizel jejich původní význam. Takzvaná gay komunita byla vždy produktem společenského stigmatu a diskriminace. Dnešní právní a sociální pokrok umožnil vznik dalších dočasných gay identit a životních stylů,“ shrnul dr. Christian Eichert, spoluautor studie Bayes Business School a Goldsmith University of London, dle níž právě zvýšené přijetí gayů do většinové společnosti vedlo k rozštěpení této „komunity“, a to rovnou do pětice zbrusu nových (gay) životních stylů, které však s „komunitou“ již skutečně nemají nic společného. Pro ztotožnění se s nimi však i nadále hraje hlavní roli míra pociťovaného stigmatu.
· Tzv. undergroundoví gayové tedy stále nemají pocit, že mohou navenek jako gayové vystupovat. Jejich veřejný coming out by pro ně mohl mít tvrdé následky, od odmítnutí ze strany rodiny či přátel přes ztrátu zaměstnání až po fyzické násilí. I proto se undergroundoví gayové obvykle vyhýbají také různým „identifikačním znakům“, které jsou s gayi stereotypně spojovány (a naopak se snaží podrobovat ryze „heterosexuálnímu stylu“).
· Diskrétní gayové pak sice mají dostatečné společenské uznání i právní ochranu, aby mohli jako gayové vystupovat i navenek, ovšem pociťují, že společnost je spíše toleruje, než aby je respektovala. Kromě toho stále chtějí hájit určité subkulturní dědictví a ctít svůj odlišný životní styl – a tak preferují gay čtvrti, výrazné oblečení, rádi se účastní extravagantních akcí a de facto naplňují představu někdejší stereotypní gay identity, která se k členům „gay komunity“ pojí/pojila.
· Hybridní gayové již vymezené gay prostory naopak opouštějí a žijí v novém prostoru někde na pomezí gay a heterosexuálního světa. Zároveň se jim také daří využívat své pozice k tomu, že do heteronormativních sfér „protlačují“ gay zájmy (ale platí to i naopak – a ruku v ruce tímto trendem pak vznikají např. gay fotbalové kluby apod.).
· Asimilovaní gayové se těší přijetí svých rodin, přátel i kolegů, ovšem s jednou důležitou podmínkou – musí se vyhýbat gay politikám a také gay subkulturám. Širší společností jsou pak tito gayové přijímání jako „zcela normální“, ovšem za předpokladu, že jejich život a konzumní zájmy odpovídají představám o životě heterosexuálních mužů.
· Zatímco všechny předchozí skupiny stále narážejí na různé mantinely své identity, tzv. post-gayové jsou jedinou skupinou gayů, které se dostává nejen tolerance, ale i respektu. Žijí a pracují s lidmi, kteří ctí principy lidské rozmanitosti. Post-gayové se mohou svobodně a dle vlastního uvážení vyjadřovat, mohou si užívat příležitostné gay party či pridy, to vše ale spíše z hlediska konzumního, než aby svou účast na těchto akcích spojovali s nějakým politickým prohlášením či dokonce s podporou jejich vlastní identity.
Celý výzkum pak probíhal po dobu sedmi let – a měl docela široký záběr. Zaměřoval se mj. na to, nakolik se gay učitelé, státní zaměstnanci, studenti, ale třeba i vojáci považují za součást právě zmiňované „gay komunity“ a také širší společnosti. A také naznačil, že ačkoliv „časy se mění“ a stigma mizí, ne všichni gayové mají z nové pětice gay skupin na výběr. Undergroundoví a diskrétní gayové totiž stále čelí stigmatům a nezřídka se musí skrývat nebo za svá práva bojovat. Naopak post-gayové si mohou užívat společenského uznání, respektu a svobody sebevyjádření. V jejich případě by se vlastně dalo říci, že „být gay“ pro mnoho z nich de facto ztratilo svůj plný význam – zatímco pro jiné gaye je jejich odlišná sexuální orientace život určující charakteristikou (a ne vždy se jedná o věc vlastní volby).
Ačkoliv „gay komunita“ se ale dle výzkumu v podstatě rozpadá, tím, co všem gayům dle výzkumu zůstává, je pocit zranitelnosti. Stačí jen zmínit zločiny z nenávisti, rekriminalizaci homosexuality apod. a všichni si jsou rázem vědomi toho, že i navzdory velkému pokroku lze právě odlišnou sexuální orientaci kdykoliv zneužít např. i pro budování politické kariéry.