Jste zavaleni nepořádkem? Zkuste „úklid před smrtí“, morbidní trend ze Švédska. Unikátní způsob třídění věcí je vhodný pro každého
„Úklid před smrtí“, jak se švédský přístup k úklidu jmenuje, je navzdory trošku morbidním konotacím vlastně velmi vytříbeným uměním. O praxi, kterou ve Švédsku nazývají „döstädning“ („dö“ znamená smrt a „städning“ je ve švédštině úklid), již dokonce vznikla i kniha, a tak není divu, že tomuto trendu propadá po celém světě stále více lidí. A Marie Kondo, která při úklidu prosazuje přístup ponechání si pouze těch věcí, které nám přinášejí radost, tak má docela solidní konkurenci. A jaký že je princip „úklidu před smrtí“? Inu, máte si ponechat jen věci, které si budou chtít vaši blízcí a přátelé ponechat v případě, že byste zemřeli…
Zatímco proniknutí do konceptu prosazovaného Marií Kondo může být pro mnohé docela komplikované (ostatně, přemítání nad tím, co nám radost přináší, a co ne, může být poměrně problematické a také závislé na aktuální náladě a rozpoložení), švédský model vyžaduje jediné: odpovědět si na otázku, co se s našimi věcmi stane v případě naší smrti. I když to tedy není zrovna nejradostnější představa, podle těch, co „úklid před smrtí“ vyzkoušeli, je sama metoda velmi efektivní a přináší také jistou míru úlevy. Autorka publikace o döstädningu, Margareta Magnusson, pak vysvětluje základní podstatu tohoto trendu: „Úklid před smrtí není o utírání prachu nebo vytírání, jde o trvalu formu organizace, díky které bude váš každodenní život jednodušší. A možná vás bude bavit i samotný proces úklidu – je to vlastně radost probírat se věcmi a vzpomínat na to, jakou měly nebo mají hodnotu.“ Tedy, rozhodně nejde o to, že by člověk kvůli tomu, aby si mohl uklidit, měl být téměř na smrtelné posteli, ba naopak. Podle Magnusson totiž věci, kterých je namístě se zbavit, má doma úplně každý. „Přemýšlejte o tom takto – v podstatě každý máme doma nějakou tu krabici vzadu ve skříni, pod postelí nebo ve sklepě, kterou skrýváme. Pokud ale nechceme, aby její obsah našel někdo v době, kdy žijeme, nepochybně o to více nechceme, aby ji někdo našel po naší smrti,“ dodává.
Možná si teď říkáte, proč se zabývat úklidem před smrtí, když vám třeba sotva táhne na 30 let – a třeba ani nemáte kolem sebe lidi, kterým byste svůj případný majetek chtěli odkázat. V tomto případě je třeba říci, že podle Magnusson rozhodně döstädning není nijak věkově limitován. A právě mladí lidé mohou tento způsob úklidu docela dobře využít při stěhování se od rodičů – tehdy totiž řadu věcí jen sbalí do krabic a uloží do garáží, sklepů, na půdu či třeba do skladovací kóje, a to tak, aby prostě „byly z dohledu“. V jejich případě pak jedno z dalších klíčových pravidel döstädningu ale získává ještě na větší důležitostí, tedy, Magnusson přímo varuje před přílišným unášením emocemi. A to se samozřejmě k přebírání věcí z dětství může pojit. Podle Magnusson navíc rozhodně není vhodné s úklidem začínat u fotografií, dopisů, či jednoduše „upomínkových předmětů“.
Na druhou stranu – i když probírání se odloženými věcmi může přinést nějaké ty emoční prožitky, pokud se do úklidu skutečně ponoříte, tak poté, co se řady věcí zbavíte, budete šťastnější. Alespoň to tvrdí odbornice z marylandské univerzity, Rosellin Ferraro, s tím, že „úklid před smrtí“ je vlastně jedna z dalších cest směrem k minimalismu. „Pokud se v různých směrech omezíte – a omezíte tedy i množství věcí, které doma máte – budete se moci lépe soustředit na to, co je v životě důležitější,“ tvrdí. Kromě toho se ve více organizovaném prostoru budete cítit pohodlněji a méně vystresovaně. A možná, že se vám nakonec i podaří lépe vyrovnat s realitou vlastní smrtelnosti, což je v době, kdy je smrt stále tabu, nepochybně také ku prospěchu. „Všichni musíme mluvit o smrti. Pokud je to pro někoho příliš těžké, právě döstädning může být prvním krokem ke změně,“ tvrdí Magnusson. Zbavování se věcí je totiž vlastně jasnou připomínkou, že věci – stejně jako my – na světě nebudou věčně…
Pryč s tím!
A jak se věcí „správně“ zbavit? Možná, že vám dělá problém, řadu věcí jen tak vyhodit do popelnice. Zejména, jedná-li se třeba o věci, které by mohl ještě někdo využít (příp. by k nim také mohl mít nějakou citovou vazbu). Prvním pravidlem je tak podle Magnusson zkusit věci, které plánujete vyhodit, nabídnout blízkým. Pokud zájem mít nebudou (a je jasné, že by na tom nic nezměnila ani skutečnost vaší smrti…), doporučuje nekompromisní cestu ke kontejneru. My bychom pak minimálně v některých případech volili méně radikální přístup – a nabídli použitelné předměty, a to od drobného nábytku, vybavení kuchyně až po oblečení, třeba potřebným. Platforem, které se na související pomoc zaměřují, je v Česku spousta, od nábytkových bank až třeba po Šatník Nory Fridrichové zaměřující se na pomoc matkám samoživitelkám.
A k fázi „zbavení se zbytečností“ se pak dle názoru Magnusson pojí ještě jeden velmi důležitý aspekt – tedy nesporné výhody pro potenciální pozůstalé. I když tedy „úklid před smrtí“ lze provádět prakticky kdykoliv v životě (tedy, ona je vlastně pravda, že člověk „neví dne ani hodiny“), zejména v případě starší generace ještě více nabývá na významu. Podle Magnusson totiž díky tomu, že se lidé zbaví zbytečností, ušetří spoustu starostí a dalších bolestných emocí svým blízkým. A na tom asi také něco bude.
