
Doba filmové a seriálové temnoty: všude samá krev, sex a potřeba šokovat. Můžeme si za to sami, shodují se čeští odborníci
Dnešní doba řeší nelehké dilema, se kterým se dá vyrovnat jen velmi obtížně. Na jedné straně stojí hmatatelný tlak společnosti, která apeluje na otevřenost a toleranci, na straně druhé je pak tradice, řád, pravidla a regulace. Tak trochu sisyfovský boj v tomhle směru vede sám se sebou i zábavní průmysl. Občas se ale zdá, jako by si už vybral. Například pro filmové a seriálové tvůrce zřejmě přeci jen zůstává hlavní snaha zavděčit se divákovi, který je v současnosti extrémně náročný a kritický. Pokud dnes totiž něco doslova nešokuje, pak jako by to nebylo.
Tak to je i s aktuálním světovým fenoménem z dílny streamovací platformy Netflix s názvem Hra na oliheň. Jihokorejský seriál sleduje přes neuvěřitelných 132 milionů lidí. A to i přesto, nebo možná právě proto, že pojednává o brutální soutěži, v níž zoufalí lidé s obrovskými dluhy soutěží o velkou finanční odměnu, která by je z jejich svízelné životní situace mohla dostat. Tu správnou zvrácenost seriálu dodává fakt, že dospělí soutěžící hrají řadu dětských her. Ne ovšem ledajakých – pokud prohrají, tak bez smilování zemřou a svou smrtí možnou výhru ještě zvýší. Hře na oliheň se nedá upřít dobrý úmysl – je patrné, že seriál chce poukázat na nešvary (jihokorejské) společnosti, v níž rezonuje především zmíněné téma zadluženosti. Spíš než o tomto přesahu Hry na oliheň se ovšem mluví o hojných násilných scénách. Alarmující navíc je, že velkou část diváků seriálu, respektive scén plných krve, které volně kolují na sociálních sítích, tvoří děti.
S velkými problémy v souvislosti s Hrou na oliheň se potýkají například ve Velké Británii nebo Belgii, kde děti seriál a jeho brutalitu začínají napodobovat ve skutečném životě. I přesto, že se to zejména samotným dětem nemusí tak jevit, jejich chování může mít velmi nebezpečné následky. „Časté sledování televizního násilí ze strany dětí způsobuje větší agresivitu. Zvláště děti s problémy v oblasti emocí, chování, učení nebo s problémy v kontrole impulzů mohou být snadněji ovlivněny televizním násilím,“ popsal psycholog Radek Ptáček. Nejhorší je, že dopad televizního násilí na dětské diváky je naprosto nevyzpytatelný. „Může se projevit okamžitě v chování dítěte nebo se může objevit až o několik let později,“ dodal Ptáček.
Příznivý vliv ale nemá ani přemíra sexuality a nahoty tak, jako jsme je mohli vidět například v dalších hitech Netflixu – seriálech Sex/Život, Sexuální výchova nebo Bridgertonovi či ve filmu 365 dní. „Jde o otázku společenského konsensu. Jednoznačně se ale ukazuje, že to, co si častěji pouštíme ‘do hlavy’, v ní zůstává, pracuje tam a dříve či později se i ozve. U lidí, kteří dlouhodobě sledují horory a násilí, mohou častěji propadat depresím, mít poruchy spánku a jiné obtíže. Stejně lidé, kteří nadměrně a nekontrolovaně hledí na často nerealistické erotické a pornografické scény, mohou ztrácet zájem o běžné sexuální aktivity a trpět sexuologickými poruchami,“ dodal Ptáček.
To potvrdil i adiktolog Michal Miovský. „Prvním choulostivým aspektem je nepřiměřená expozice v příliš nízkém věku, kdy dítě není schopno obsah zpracovat – to se týká jak extrémních projevů agrese a násilí, tak sexuálních scén. Riziko, že se příliš malé děti k tomu dostanou opakovaně a ve větší intenzitě, může skutečně mít dopad na psychiku,“ vysvětlil. Dalším zásadním faktorem je dle jeho názoru i harmonický vývoj samotného dítěte. „Ty děti, které vyrůstají v rodinách, které fungují alespoň trochu normálně, mají zdravé sebevědomí, sebeúctu, dobrý vztah s rodiči a kamarády a nevyskytují se u nich ani závažné problémy psychického a sociálního rázu, jsou schopny zvládnout zpracovat i poměrně velmi náročný obsah a s takovým zážitkem se prostě umí vyrovnat. Naopak děti, které na tom takto nejsou, jsou více ohrožené a zranitelné - ve všech směrech,“ dodal s tím, že nezdravá a nepřirozená fixace například na porno tak může třeba u dospívajících chlapců snadno přerůst v problém, který již nemusí být o běžné zvědavosti a objevování, ale o trávení obrovského množství času u tohoto materiálu, a dokonce dávání přednosti pornu před schůzkou s živou dívkou. „A s násilím je to podobné,“ uzavřel Miovský.
Zatímco brutalita je naštěstí vzdálenějším tématem, sexualita je nedílnou součástí našich životů. Nejde jen o sex jako takový, ale také o naše každodenní vnímání jiných i nás samotných. Svým nejbližším se často bojíme upřímně svěřit, přitom právě v nedostatku takovéto odvahy a s ní spojené důvěry bývá ten hlavní zádrhel. Nesmíme ale zapomínat na to, že všechno je v našich rukách. I když je někdy jednodušší od reality utéct, tak jak se poslední dobou ukazuje, ne vždycky to je to nejlepší, co můžeme udělat. Naopak slevit z nároků a přehnaných očekávání a víc žít skutečný život nás k vytouženému happy endu může přiblížit víc, než si myslíme.