Doba filmové a seriálové temnoty: všude samá krev, sex a potřeba šokovat. Můžeme si za to sami, shodují se čeští odborníci
Když se rozhodneme pustit si nějaký film nebo seriál, většinou doufáme, že se u něj trochu odreagujeme a na chvíli unikneme z každodenní reality. Samozřejmě se to netýká milovníků hororového žánru, to je trochu jiná kapitola. Jenže diváci, kteří nejsou tak ostře vyhranění nebo dokonce touží po uvolněné atmosféře, naivitě, romantice a vtipu, to v současnosti nemají jednoduché. Filmový průmysl sice chrlí jeden snímek a seriál za druhým, ale drtivá většina produkce jako by se držela na jedné a té samé vlně. Tu navíc definují až naturalistické násilné a/nebo erotické scény, přičemž vše mezi tím jako by vymizelo. Současného diváka, který už viděl všechno možné, dokáže překvapit a zaujmout už jen málo věcí. Ale opravdu toužíme jen po sexu a krvi? A existují ještě nějaké hranice toho, co je pořád přijatelné a co je už nevkusné a nevhodné?
Dnešní doba řeší nelehké dilema, se kterým se dá vyrovnat jen velmi obtížně. Na jedné straně stojí hmatatelný tlak společnosti, která apeluje na otevřenost a toleranci, na straně druhé je pak tradice, řád, pravidla a regulace. Tak trochu sisyfovský boj v tomhle směru vede sám se sebou i zábavní průmysl. Občas se ale zdá, jako by si už vybral. Například pro filmové a seriálové tvůrce zřejmě přeci jen zůstává hlavní snaha zavděčit se divákovi, který je v současnosti extrémně náročný a kritický. Pokud dnes totiž něco doslova nešokuje, pak jako by to nebylo.
Tak to je i s aktuálním světovým fenoménem z dílny streamovací platformy Netflix s názvem Hra na oliheň. Jihokorejský seriál sleduje přes neuvěřitelných 132 milionů lidí. A to i přesto, nebo možná právě proto, že pojednává o brutální soutěži, v níž zoufalí lidé s obrovskými dluhy soutěží o velkou finanční odměnu, která by je z jejich svízelné životní situace mohla dostat. Tu správnou zvrácenost seriálu dodává fakt, že dospělí soutěžící hrají řadu dětských her. Ne ovšem ledajakých – pokud prohrají, tak bez smilování zemřou a svou smrtí možnou výhru ještě zvýší. Hře na oliheň se nedá upřít dobrý úmysl – je patrné, že seriál chce poukázat na nešvary (jihokorejské) společnosti, v níž rezonuje především zmíněné téma zadluženosti. Spíš než o tomto přesahu Hry na oliheň se ovšem mluví o hojných násilných scénách. Alarmující navíc je, že velkou část diváků seriálu, respektive scén plných krve, které volně kolují na sociálních sítích, tvoří děti.
S velkými problémy v souvislosti s Hrou na oliheň se potýkají například ve Velké Británii nebo Belgii, kde děti seriál a jeho brutalitu začínají napodobovat ve skutečném životě. I přesto, že se to zejména samotným dětem nemusí tak jevit, jejich chování může mít velmi nebezpečné následky. „Časté sledování televizního násilí ze strany dětí způsobuje větší agresivitu. Zvláště děti s problémy v oblasti emocí, chování, učení nebo s problémy v kontrole impulzů mohou být snadněji ovlivněny televizním násilím,“ popsal psycholog Radek Ptáček. Nejhorší je, že dopad televizního násilí na dětské diváky je naprosto nevyzpytatelný. „Může se projevit okamžitě v chování dítěte nebo se může objevit až o několik let později,“ dodal Ptáček.
Příznivý vliv ale nemá ani přemíra sexuality a nahoty tak, jako jsme je mohli vidět například v dalších hitech Netflixu – seriálech Sex/Život, Sexuální výchova nebo Bridgertonovi či ve filmu 365 dní. „Jde o otázku společenského konsensu. Jednoznačně se ale ukazuje, že to, co si častěji pouštíme ‘do hlavy’, v ní zůstává, pracuje tam a dříve či později se i ozve. U lidí, kteří dlouhodobě sledují horory a násilí, mohou častěji propadat depresím, mít poruchy spánku a jiné obtíže. Stejně lidé, kteří nadměrně a nekontrolovaně hledí na často nerealistické erotické a pornografické scény, mohou ztrácet zájem o běžné sexuální aktivity a trpět sexuologickými poruchami,“ dodal Ptáček.
To potvrdil i adiktolog Michal Miovský. „Prvním choulostivým aspektem je nepřiměřená expozice v příliš nízkém věku, kdy dítě není schopno obsah zpracovat – to se týká jak extrémních projevů agrese a násilí, tak sexuálních scén. Riziko, že se příliš malé děti k tomu dostanou opakovaně a ve větší intenzitě, může skutečně mít dopad na psychiku,“ vysvětlil. Dalším zásadním faktorem je dle jeho názoru i harmonický vývoj samotného dítěte. „Ty děti, které vyrůstají v rodinách, které fungují alespoň trochu normálně, mají zdravé sebevědomí, sebeúctu, dobrý vztah s rodiči a kamarády a nevyskytují se u nich ani závažné problémy psychického a sociálního rázu, jsou schopny zvládnout zpracovat i poměrně velmi náročný obsah a s takovým zážitkem se prostě umí vyrovnat. Naopak děti, které na tom takto nejsou, jsou více ohrožené a zranitelné - ve všech směrech,“ dodal s tím, že nezdravá a nepřirozená fixace například na porno tak může třeba u dospívajících chlapců snadno přerůst v problém, který již nemusí být o běžné zvědavosti a objevování, ale o trávení obrovského množství času u tohoto materiálu, a dokonce dávání přednosti pornu před schůzkou s živou dívkou. „A s násilím je to podobné,“ uzavřel Miovský.
Zatímco brutalita je naštěstí vzdálenějším tématem, sexualita je nedílnou součástí našich životů. Nejde jen o sex jako takový, ale také o naše každodenní vnímání jiných i nás samotných. Svým nejbližším se často bojíme upřímně svěřit, přitom právě v nedostatku takovéto odvahy a s ní spojené důvěry bývá ten hlavní zádrhel. Nesmíme ale zapomínat na to, že všechno je v našich rukách. I když je někdy jednodušší od reality utéct, tak jak se poslední dobou ukazuje, ne vždycky to je to nejlepší, co můžeme udělat. Naopak slevit z nároků a přehnaných očekávání a víc žít skutečný život nás k vytouženému happy endu může přiblížit víc, než si myslíme.
