Nevšední vinohradské bydlení Clemence, majitelky legendárního klubu Le Clan

Clemence pochází původem z Francie, ale v Praze žije již od roku 1995. Do hlavního města ji přivedla láska. Ještě ve Francii totiž potkala Čecha, za kterého se provdala, a přestěhovala se do Česka. Nyní vede jeden z nejlegendárnějších klubů, Le Clan, který se nachází na pražských Vinohradech. Kromě klubu jsme navštívili i její byt, o kterém říká, že je jeho součástí.

Pokud se nemýlím, do Česka vás přivedla láska?

Přesně tak. V Paříži jsem potkala úžasného českého muže. Bylo to v legendárním klubu Queens asi v šest ráno a ihned jsme se do sebe zamilovali. Po týdnu mě požádal o ruku a po roce jsme se v Paříži vzali. Pak jsme se rozhodli přestěhovat do Prahy.

Po jaké době jste se rozhodla otevřít dnes už legendární klub Le Clan?

Tři roky poté, co jsem přijela do Česka. Já jsem totiž nevěděla, co vlastně budu dělat, a trochu jsem se nudila. Už jako dítěti se mi dlouho nedařilo přijít na to, čemu bych se mohla věnovat, a pravděpodobně to trochu stresovalo i mé rodiče. Moje maminka mi však nedávno říkala, že je na mě hrdá, a já jsem se ji zeptala proč – že je přece aristokratka a já mám v Praze klub Le Clan, který úplně nelahodí jejímu životnímu postoji. Ona odvětila, že si vzpomíná, jak jsem byla malá a nemohla jsem přijít na to, co mám ráda. Ani v osmnácti jsem ještě neměla jasno, co budu dělat, a milovala jsem hlavně párty a večírky. Máma mi všechno tohle zopakovala a dodala, že je hrdá na to, že se mi nakonec díky klubu podařilo dojít k tomu, co jsem vždy chtěla.

Právě láska k večírkům mě tehdy přivedla na myšlenku otevřít si vlastní klub a nakonec jsem našla i skvělé prostory. Musela jsem však poprosit svého manžela, aby mi pomohl, protože se jednalo o obyčejné sklepení a čekalo nás hodně práce, abychom jej uvedli do přijatelného stavu. Jsem ráda, že se to podařilo. Dnes už má klub dlouholetou historii a vybudoval si pevné místo na české klubové scéně.

Po celou tu dobu žijete v tomto bytě, který se nachází ve stejném domě jako klub?

Ano. Tento byt jsem si pronajala, abych ochránila muziku v Le Clanu. Ze stejného důvodu mám v bytě pronajaté ještě další dva byty, které si zatím nechávám, protože o ně nechci přijít. Ještě před pandemií jsem totiž koupila nový soundsystém, abych to mohla pořádně rozjet, ale bohužel přišel koronavirus. Nicméně nechci si stěžovat, protože jsou tady lidé, kteří přišli o své příbuzné a práci, a v porovnání s tím je můj problém zanedbatelný. Bylo to jen špatné načasování.

Domov Clemence má podobnou atmosféru jako její klub Le Clan
Foto: se souhlasem Juana Calderóna

Moc se mi líbí, že když se po bytě rozhlédnu, je to vlastně takový „malý Le Clan“.

To máte pravdu. Já vždy říkám, že můj byt je součástí Le Clanu. Používám stejné barvy a dekorace. Když se malovalo v klubu a nějaká barva zbyla, použila jsem ji i u mě doma. Ráda to takhle propojuju.

I na vašem bytě jde vidět, že opravdu milujete umění a různé zajímavé kombinace. Jak byste popsala svůj styl?

Myslím, že nemám žádný specifický styl, mám to podobně jako s muzikou. Miluji zkrátka všelijaké žánry. Vše, co je krásné. Sám vidíte, že je to tady originální mix všeho možného. Navíc se to postupem času různě mění. Jak už jsem říkala, kromě tohoto bytu mám totiž v pronájmu ještě další dva byty v domě a jednotlivé dekorace občas prostřídám.

Nový íránský konzervativní prezident ničí naděje LGBT komunity na zlepšení její situace18. 8. 2021

Jedním z hesel klubu Le Clan je „svoboda“, takže to platí i pro váš byt, co se propojování umění týče?

Je to tak, ale nesmíte zapomínat, že se svobodou jde ruku v ruce i respekt. Pokud budete brát v potaz pouze slovo svoboda, může vás to zdevastovat. Takže svoboda ano, ale s respektem.

Je zde opravdu spousta zajímavých uměleckých kousků. Jaký je jejich původ?

Tak třeba obrazy, které visí v kuchyni, jsou po mém nevlastním otci. On vytvářel například všechny dekorace k filmu Greed Is Good a mezi jeho kamarády patřil scenárista Andrej Končalovskij a další známí lidé. Měla jsem možnost se k některým jeho originálním uměleckým kouskům dostat a nechat si je. Ono se vlastně dá říct, že velká část bytu je sestavena z mých „rodinných pokladů“, kterých si ze všeho vybavení vážím úplně nejvíc.

Musím však dodat, že mám strašně moc přátel a hodně krásných dárků dostávám od nich. Ostatně i proto je to tady mix všech možných věcí. Občas si nějaké umělecké předměty sama koupím. Naposledy to byly věci z galerie v Tančícím domě. Často si vozím věci z cest. U mě doma, ale i v klubu můžete vidět například kousky z Kuby, ale i z rodné Francie a dalších zemí. Umění mám opravdu ráda, a když mě něco zaujme, přidám to do své sbírky.

Některé obrazy u mě doma jsou dokonce spjaty s charitou. V Le Clanu totiž máme pravidlo, že pokud více než tři minuty mluvíte o něčem, co není zajímavé, důležité, hluboké nebo zábavné, dostanete pokutu 200 korun. (smích) Všechny takto vybrané peníze dáváme na charitu.

Mám doma také spoustu fotografií své rodiny. Velkou „výstavu“ můžete vidět například na toaletě, což je nejlepší místo, protože tam trávím určitý čas a můžu si v klidu zavzpomínat na svou rodinu. (smích)

Všude po bytě můžete najít fotky rodiny a přátel
Foto: se souhlasem Juana Calderóna

Velmi výrazný je i nábytek, jaký má původ?

Některé kousky pochází z bazaru. Mám v oblibě různé obchody se starožitnostmi a rozhodně nejsem z těch lidí, kteří by chodili do velkých řetězců s nábytkem a na první dobrou vybavili celý byt. To není úplně můj styl, ale tím neříkám, že i tam se nemůže objevit něco hezkého, a určitě se tomu nebráním. Ale mít doma nábytek pouze z jednoho řetězce není to pravé kouzlo, proto se vracím k tomu, že je to u mě vždy o nějakém mixu.

I kvůli tomu jsem nikdy nespolupracovala s žádným designérem a všechno dělám tak, jak to vychází z mého srdce. Stejně tak je to v klubu, kde není skoro nic, co bych nedělala já sama. Sama jsem si navrhla i některé věci v bytě. Patří mezi ně například stůl v obývacím pokoji nebo jedna skříň, kterou jsem si nechala navrhnout umělcem, který je zároveň i autorem hlavního baru v Le Clanu.

V klubu, který se nachází pod námi, se pořádají často nekonečné párty. Pořádáte večírky i u vás doma?

To bývalo tak před deseti lety. Teď už moc ne. Musíte si uvědomit, že je mi šedesát. (smích) S přibývajícím věkem je to těžší, a proto většina večírků probíhá dole v klubu a sem občas pozvu jen pár přátel.

Vidím zde také spoustu knih, čtete ráda?

Knihy mám ráda, ale je pravda, že v poslední době už jsem hodně dlouho nečetla, raději si přečtu různé věci na internetu. Aktuálně především o koronaviru, abych věděla, co se děje. Doufám, že už nepřijde žádná další vlna a já budu moci ve svém klubu pravidelně vítat zákazníky bez omezení. Rve mi to srdce, když si vzpomenu, jak byly prostory klubu prázdné.

Zdroj: Jan Witek, Juan Calderón