Pornifikace kultury aneb Když se extrém stane normou a sex a lidské tělo zbožím
Pornografie, od softcore až po hardcore, od gay porna k tomu heterosexuálnímu (varianty barev pleti a národností nevyjímaje) pronikla prakticky do všech druhů médií a jejich prostřednictvím se také šíří. Vlastně by se dalo říci, že porno je všude – najdete jej ve videoklipech světoznámých hvězd, v reklamách, v umění, v módě, na internetu, ale i v literatuře (o filmovém průmyslu ani nemluvě). Média nás učí vnímat pornografickou estetiku a porno je nedílnou součástí populární kultury a logicky i našeho každodenního života (někteří pak pro pornografii každodennosti rovnou užívají termín porno-chic). „Ačkoliv pornografie je někdy považována jednoduše za projev rostoucího přijetí sexuálních témat v médiích, je to vlastně propagace konkrétního modelu sexu, což je škodlivé především pro ženy,“ uvádí pak přímo odborná příručka zaměřená na problematiku pornifikace.
Čísla mluví jasně
V Hollywoodu každý rok vzniká kolem čtyř set filmů, zatímco produkce pornoprůmyslu se ročně pohybuje kolem 10-11 000. Výnosy z pornoprůmyslu (zahrnující nejen sledování porno-filmů, ale i pornočasopisy, webové stránky, TV stanice, ale i sexuální hračky) se tak ročně pohybují mezi 10 -14 miliardami dolarů. A to je víc než tržby ze všech jiných filmů, je to i více než činí výnosy z profesionálního fotbalu, basketbalu i baseballu dohromady. Jen do roku 2024 se přitom očekává, že globální trh s tzv. sexuálním wellness (a to včetně sexuálních hraček a souvisejících produktů, spodního prádla ad.) svými výnosy ještě stoupne přibližně na 39 miliard dolarů. Protože sex prodává.
Samozřejmě je jasné, že zájem lidí o sex a sexualitu je přirozený. Např. v případě teenagerů je možné hovořit o přirozené zvědavosti, která se k dospívání pojí. A je jistě správné, aby i děti byly informovány o sexu a jeho podstatě. Ovšem pornografie se v tichosti přelila do mainstreamové kultury. A právě to je podle odborníků problém. To, že si lidé zvykli žit v „pornografizovaném“ světě a postupně se stává přijatelným i to, že především dívky a ženy jsou určitým druhem zboží (v odborných kruzích se pak také mluví o tzv. komodifikaci ženských těl, která jsou v podstatě užívána jen jako nástroj prodeje).
Iluzorní představa sexuální svobody
Ačkoliv v době, kdy se objevil např. seriál Sex ve městě a normalizoval příležitostný sex a také popularizoval sexuální hračky, byly intimní hrátky zachycovány jako osvobozující (resp. ženy se poprvé mohly ztotožnit s tím, že sex provozují proto, aby potěšily/uspokojily sebe a ne ty, s nimiž v posteli jsou – tedy muže), dnes se situace proměnila. Zobrazovaná sexualita začala nabírat nových rozměrů a i když by se mohlo zdát, že v mnoha případech oslavovala ženskou autonomii, ženskost a sexuální moc, začala se proměňovat i obsahově (ostatně, stačí si vzpomenout na obrovskou popularitu trilogie Padesát odstínů…). Fantazie (a praktiky včetně BDSM a násilného sexu), klasicky spojované s pornografií, začaly masivně pronikat do mainstreamových médií a staly se základem nejen pro nový druh ženskosti, ale také zbrusu nové sexuální podnikání, jehož podstatou je přetvoření intimních vztahů do podoby konzumu a investic. Také u žen se tak stává jejich sexualita i veřejně pojednávanou samozřejmostí (a snad i proto je problematika ne/dosažení orgasmu v případě žen tématem, které nenechává chladné nejen ženy, ale ani muže).
V důsledku to vše ale znamená, že všechny klasické „ctnosti“ spojované se ženstvím (a klidně můžete namítnout, že to je velmi stereotypní představa), tedy nevinnost, cudnost, se mění a ustupují nutnosti projevované sexuality. Ale právě proto ženy musí na svých sexuálních životech doslova makat (a měřítkem úspěchu je samozřejmě především četnost).
Sex-positivity?
To, že o sexualitě a pestrosti jejích projevů je dnes možné otevřeně hovořit, je samozřejmě správně. Tzv. sex-pozitivita, tedy právě otevřenost v otázkách sexu, je nepochybně žádoucí (a to i pro řešení různých intimních obtíží), zároveň pomohla i minoritám v jejich emancipaci. Na druhou stranu ale mnozí varují, že společnost ztrácí schopnost rozlišovat mezi sexualitou a sexualizací, která se pro populární kulturu stává příznačnou. Veškeré typy médií jako by vysílaly zprávu, že je třeba být sexy a také si sex (ideálně často a v mnoha různých podobách) užívat. A tak všichni ti, kteří do této fáze z jakýchkoliv důvodů nedospěli, čelí tlaku určité „abnormality“. Přitom paradoxně právě normalizace sexuality a všech jejích podob byla původním záměrem aktivit, které vyústily do současného stavu. Ten se však opět začíná redukovat v jeden jediný „správný“ směr, který však začíná mít podobu medvědí služby.
