Slovenská volba prezidenta se změnila v reality show „Hledá se nejlepší křesťan“. Zvítězí marketing víry před právy leseb a gayů?
Ještě před pár měsíci o Zuzaně Čaputové mnozí Slováci slyšeli jen v souvislosti s mnohaletým (a nakonec úspěšně vyhraným) bojem o zákaz skládky komunálního odpadu v Pezinku. To Maroš Šefčovič je již postavou politicky poměrně známou, ovšem spojenou s vládním hnutím SMER Roberta Fica, což mu zrovna plusové body nepřidává. Bez ohledu na to (nebo právě proto) se z Čaputové stala jako mávnutím kouzelného proutku favoritka voleb. Čísla mluví jasně – v prvním kole získala 870 415 hlasů, tedy oslovila 40,6 % těch, kteří se k volebním urnám dostavili, Šefčovič nedosáhl ani k polovině (400 379 hlasů, tj. 18,7 %). Právnička a občanská aktivistka Čaputová zaujala otevřeností, konzistentností názorů, ale především (na slovenský kontext) až nečekaně liberálními postoji. Právě ty se však změnily na ústřední téma celé předvolební kampaně...
I kvůli výše řečenému se přímá volba prezidenta na Slovensku (ostatně, obdobně jako u nás) změnila v zákopovou (mediální a online) válku příznivců a odpůrců toho kterého kandidáta, přičemž však v případě Slovenska nejsou stěžejním předmětem zájmu nutné změny, po nichž slovenská společnost zejména od vraždy novináře Jána Kuciaka hlasitě volá, ale „sjednocení společnosti pod kněžskou sutanu“. Zatímco na adresu liberální Zuzany Čaputové se tak snáší drtivá kritika těžící zejména z toho, že se konečně ve 21. století nebála otevřeně promluvit o potratech, stejnopohlavních manželstvích či adopcích dětí lesbami a gayi (kdy zejména otázky lidské sexuality jsou slovenským volebním hitem č. 1), Maroš Šefčovič (paradoxně kandidát vládního a pro mnohé značně kontroverzního SMERu) se pasoval do role slovenského spasitele, který společnost sjednotí.
„Musíme respektovat naše tradiční hodnoty, respektovat to, že křesťanství nám pomohlo přežít v tomto složitém prostoru více než 1000 let,“ uvedl Šefčovič s tím, že Slovensko potřebuje prezidenta, který „nebude dělit slovenskou společnost“. To je sice hezká vize, ovšem opomíjející fakt, že přetrvávající přehlížení témat, na něž konečně upozornila Čaputová, nijak nezajistí jejich „zmizení“ z veřejného prostoru. A snad ani nemá smysl dodávat, že všeobjímající víra v tradiční hodnoty konkrétně lesby a gaye nespasí, natož aby je sjednotila v jednu názorovou vlnu s Šefčovičem.
„Konečně nejsme odpadem společnosti,“ zní ze slovenské LGBT komunity
A jak toto sjednocování vidí ti, kteří se najednou ocitli v centru veškerého zájmu? „Je pravdou, že vo veľkej miere má pani Čaputová podporu u LGBT komunity. Nemyslím si, že by to bolo iba jej zmierlivým tónom v otázke registrovaných partnerstiev osôb rovnakého pohlavia, ale hlavne preto že o nás niekto konečne nehovoril ako o chorých, zdegenerovaných, úchylných. Neboli sme (a my nie sme) zrazu odpadom,“ popsal pro LUI poměrně výstižně Robert Mária Kučera, Slovák a otevřený gay k tomu. Jednoduše řečeno, zdá se, že právě Čaputová dala po oněch „více jak tisíci letech, kdy Slovákům křesťanství pomáhalo přežít“, konečně hlas i těm, kterým se ho ani ve 21. století na Slovensku nedostává. Není zrovna tohle ukázka snahy o vyslyšení potřeb všech a ono tolik proklamované sjednocení?
Slovenské volby se pak staly poměrně sledovaným tématem i u nás. Ryk zarytých křesťanů se tak ozývá také z mnoha českých luhů a hájů. „Je‑li někdo pro špatnou volbu, tedy smrt dítěte v lůně matky, nemá a nemůže mít můj hlas. Lepší, kdyby jí na krk přivázali mlýnský kámen a vhodili do vody,“ napsal v souvislosti s liberálními postoji, které zastává favorizovaná Zuzana Čaputová vůči potratům, znojemský lidovec a zastupitel Marek Votava (ach, ta láska k bližnímu!). Jistě by upřednostnil kovaného křesťana Maroše Šefčoviče.
Ten dle vlastních slov od útlého dětství chodí do kostela, chce na Slovensku budovat hodnoty tradiční křesťanské rodiny a bojovat proti liberálním experimentům. Jen škoda, že záhy poté, když byl v televizním pořadu Na telo moderátorem dotázán, zda zná Desatero přikázání, byl jich ze sebe schopen vysoukat jen šest (jedno navíc nesprávné) a ještě v chybném pořadí. Jeho působení v Bruselu snad ani netřeba dále rozebírat – chtělo by se totiž říci, že oním „tradičním křesťanem“ se stal ad hoc, ve jménu voleb. Ale nelze přeci spoléhat na to, že „křesťanský volič = hloupý volič“, jak velmi trefně poznamenává ve své analýze pro Denník N Patrik Lenghart. „Image je na nič, pokiaľ prezliekate svoj kabát podľa potrieb Vášho sponzora. Nech už za pani Čaputovou stojí ktokoľvek – transparentnosť sa dá overiť podľa verejne dostupných zdrojov – z jej úst počas celej predvolebnej kampane pred prvým i druhým kolom vychádzajú stále tie isté názory,“ shrnuje i Robert a do jisté míry tak upozorňuje i na fakt, že křesťanství se de facto stalo i životaschopným brandem pro „marketing víry“. I přesto, že v podání Šefčoviče se spíše jedná o „křesťanský show time“, liberální postoje Zuzany Čaputové na mnohé konzervativní věřící účinkují jako rudý hadr na býka.
Na druhou stranu, je-li křesťanství postaveno na lásce k bližnímu, nemělo by přeci záležet na tom, zda je oním bližním muž, žena, gay, lesba…nemělo by záležet ani na tom, kdo vychovává dítě, činí-li tak s láskou. Ostatně, jak podotkla sama Čaputová, její „liberální agenda“ není v žádném rozporu s hodnotami křesťanskými či konzervativními. Jedním dechem však v televizní debatě dodala, že Slovensko je plné nenávisti a vadí jí, když určité skupiny osob – a to včetně LGBT lidí – jsou jejím objektem. A tak je její kandidatura do jisté míry také nadějí – nadějí na dosažení rovnosti a práv, která jsou pro LGBT lidi v drtivé většině západních zemí již samozřejmostí (a to bez ohledu na míru prožívání oněch tradičních hodnot křesťanství – příkladem budiž např. Španělsko nebo Brazílie). Jak s jistou dávkou ironie Robert uzavřel, „pani Čaputová je na Slovensku známa ako bojovníčka proti skládke komunálneho odpadu, tak prečo by ona nemala byť tou, ktorú voliť, keď má s ´odpadom´ toľko skúseností? A možno v boji za nás nezostane sama, keďže ako prezidentka nebude navrhovať zákony, ale pridajú sa k nej aj ďalší zo zboru 870 415 Slovákov, pre ktorých krúžok na papieri nebol a nebude len akýmsi prázdnym gestom, akýmsi tichým výkrikom do tmy...“
