„Kdo nepr*á, není Čech!“ Jak se ze slova „prcat“ stal národní fenomén, který má vlastní merch?

V redakci se zabýváme pouze důležitými společenskými fenomény a dnes to tedy bude o prcání. Půjde hlavně o lingvistiku a mír ve světě.

Autor: Nikol Šubrtová / Zdroj: FOTO: Shutterstock Instagram / 9. 3. 2019

Jak jste si všimli, tak jsem se osmělila. V titulku je napoprvé slovo prcat cudně „vypípané“ hvězdičkou (přijmeme-li smělou tezi, že lze něco vypípat hvězdičkou) a pak už je napsané naplno. Když totiž něco uděláte nebo řeknete vícekrát, už vám to ani nepřijde. A tak dnes mladí lidé nosí s klidem na triku nápisy se sprosťárnami a místo toho, aby dostali od matky výchovnou do temene a druhou odrazem o neuklizenou skříň, smějí se tomu celé rodiny.

Ze slova prcat se stal národní hrdina, jeho hashtag na Instagramu je hojně využíván a má i vlastní merch. Merch se, prosím vás, dnes moderně říká řadě zboží, na kterém je vyobrazen typicky nějaký interpret, který si takto může přivydělat třeba vlastní kolekcí oblečení. Zde je onou celebritou slovo prcat, což ostatně odpovídá českému přístupu, kdy mnozí dosud za největšího Čecha všech dob považují Cimrmana. Já to chápu. Cimrmanovi se totiž prakticky nelze vyrovnat.

22. 2. 2019VIDEO Tip: Mercedes mezi zubními kartáčky

Proč zrovna „prcat“. Jak k tomu přijdou ostatní sprosťárny?

Cizinec by se možná podivil, že si v Česku klidně i babička oblékne tričko s vulgárním označením koitální aktivity a vyrazí do Lidlu na lov margarínu, jako by se nechumelilo. Zasvěcený český čtenář se však jistě nediví, neboť je seznámen s dnes již legendární retro komedií Jana Hřebejka z roku 1999 Pelíšky. Ta v českých domácnostech dnes už patří k Vánocům skoro stejně pevně jako láskyplná rodinná nepohoda způsobená shromážděním limitního počtu členů rodiny v jediné nazdobené místnosti, která se s postupem času jeví stále menší a menší, až máte pocit, že si rozbalujete ponožky a kalhotky uzavřeni ve vánoční ozdobě přepažené ještě umakartem.

Z tohoto filmu vzešlo mnoho hlášek. Mimochodem, kdysi jsem někde četla, že obsedantní opakování a časté zlidovění hlášek z filmů a potažmo reklam je specifikem českého humoru, že tedy u ostatních národů hlášky z filmů až tak obrovským fenoménem nejsou. Nicméně osobně jsem nežila v žádné jiné zemi tak dlouho, abych to mohla plně posoudit.

Ale zpět k „prcat“. Tato kusá hláška pochází ze scény třídních schůzek, kde si zaujatí socialističtí rodičové před zprávou o prospěchu svých ratolestí vyslechnou nemilou zprávu. Učitelka v podání Evy Holubové tuto etudu uvozuje další již zlidovělou hláškou. „Rozmohl se nám tady takový nešvar.“ A dále tedy rodiče informuje, že jejich děti bohužel často používají sprostá slovíčka, kdy pomyslnou olympiádu vulgarit a kanálností ovládá právě slovo prcat, které pak Holubová pro názornost vytkne i v písemné podobě na tabuli a rázně podtrhne, aby sdělení dodala na naléhavosti a grafické podobě.

Odkud to přišlo?

Jedna ze znepokojených matek se pak táže, odkud že se ono výrazivo vzalo. To se ve filmu nedozvídáme, ale evokuje to možná v mnohých z nás propagandistické tisky a videa, která jsme již po pádu komunismu mohli sledovat znovu – v této době již s úsměvem. „Humorné“ bylo třeba to, jak komunistická propaganda využila šíření mandelinky bramborové na počátku studené války k útokům proti západu, kdy mandelinka byla označena za amerického brouka, který „chce loupit z našich talířů“, ale československo-sovětská družba v praxi jej zastaví. Videa tehdy doprovázely také nervy drásající záběry mandelinky, kterak si to šine po zdi, to vše s mrazivým a upřímně znechuceným komentářem uvědomělého redaktora: „Americký brouk leze po zdi!“ Mandelinku nám zde v době procesu s Horákovou měli Američané šířit skrze větry, mraky a také záškodné agenty, kteří zřejmě při procházkách našimi luhy a háji v nestřežených okamžicích tyto škůdce trousili z kapes.

22. 2. 2019Pánové, chodíte na manikúru či pedikúru? Měli byste, vaše tělo to ocení…

Nabízelo by se tedy v duchu filmem popisované doby domnění, jestli i slovo prcat nenasadil do českých hlav západní imperialista. Nicméně dle pramenů etymologie tomu tak není. Prcat zřejmě jako označení pro konání soulože u lidí vzniklo od dřívějšího lidového pojmenování pro láskyplné dostaveníčko mezi kozami. Na Moravě se tomu totiž říkalo prčet (že se tedy kozy prčí), v Čechách se pak prý převážně zase říkalo, že se koza prská. Obdobně jako se třeba kočka mrouská. A ze všeho toho prskání se a prčení se zřejmě ve zlatém rouše později objevil na lingvistickém světle světa výraz prcat jako označení pro tuto párovou (tedy primárně párovou) aktivitu i u lidí.

Sláva slova „prcat“ trvá posud, nezapomínejme ale ani na osmašedesátý…

Sláva slova prcat od dob filmu neupadla, naopak nyní zažívá v době sociálních sítí a různých triček a předmětů „s poselstvím“ či jen expresivními výrazy svou renesanci. Sociální sítě brázdí příspěvky otagované #prcat a na Instagramu celkem válí. Nicméně pro mnohé mladé lidi často nemají moc přesah směrem k minulosti, ale spíše žijí vlastním životem jako hláška sama o sobě - napojená maximálně tak na komiku zmíněného filmového počinu. Mladé lidi dnes problémy amerických brouků a zvůle totality nechávají často poměrně chladnými. Což je škoda. Ostatně víte, jak se to říká s tím opětovným prožíváním minulosti.

Slovo "prcat" má vlastní merch

Ať tak či tak, zapojit se do tohoto rozverného fenoménu můžete zakoupením triček, tašek a dalších předmětů, které v Česku nabízí řada e-shopů. Předměty někdy vedle slova samého také obsahují  i datum z tabule v dotčené scéně, 18. 6. 1968. V takovém případě můžeme vidět jistý odkaz k roku tak významnému v našich dějinách, tedy k roku nadějného pražského jara i následného vpádu okupačních vojsk Varšavské smlouvy. Tehdy by se onen vzkaz na tričku ostatně jevil poměrně přiléhavým. Budiž nám tedy toto slovo připomínkou důležitosti vnitřního vzdoru vůči zlu a totalitě i důležitosti humoru v životě.

Někteří si odkaz na filmovou scénu dokonce nechávají vytetovat a toto „slovíčko“ se dodnes objevuje i spontánně napsané na tabulích na různých místech, a to nejen ve školách, ale i v kavárnách, coworkingových centrech a sdílených kancelářích. Prostě tak nějak všude, kde je křída, tabule a něčí rozverná mysl.

Jen pro úplnost: Pokud to někde zahlédnete, tak od nás to nemají.