Jak se měnilo zobrazování gayů a leseb v českém filmu? Od "vykroucené tety" až po bukvici ze Sexu ve městě

Sametová revoluce byla tak trochu i sexuální revolucí, o homosexualitě se začalo mluvit otevřeně. Jenomže to neznamenalo, že by většinová společnost homosexuály akceptovala doslova přes noc. Dobře je to vidět i na devadesátkové filmové tvorbě, která byla stále v duchu negativních stereotypů. Na lepší časy se tak začalo blýskat spíše po přelomu tisíciletí.

Autor: Petr Opršal / Zdroj: CSFD, Cinepur / 25. 2. 2019

Hrozba pokračuje

Ani po uvolnění poměrů se zobrazení homosexuality na plátně příliš nezměnilo k lepšímu. Setkávali jsme se tak převážně s nejrůznějšími zápornými psychopaty a manipulátory, novinkou pak byla pozitivní i když degradující „veselá postavička“ vykroucené buzny.

S dalším záporným zobrazením jsme se mohli setkat například v Renčově Requiem pro panenku. V tomto případě přitom tvůrcům nevědomky utekla příležitost o zobrazení první hlavní transgenderové postavy. Předobraz hlavní hrdinky však prošel změnou pohlaví až po natočení filmu, ze kterého tak zbývá jen vzpomínka na dystopický nápravný ústav, jemuž železnou rukou vládne lesbická hlavní vychovatelka.

Ukázkové zpodobnění gaye jako snobského manipulátora, přesvědčeného o své vlastní výjimečnosti plynoucí nejen z jeho vlastní homosexuality, najdete v Ondříčkově debutu Šeptej. Ve filmu je tato postava pouze proto, aby jednomu z hrdinů pobláznila hlavu a následně ho „zmačkala a zahodila“.

22. 5. 2019S jakými problémy lidé nejčastěji chodí za sexuálními terapeuty?

Na okraji společnosti

Z devadesátkových filmů se mírně odlišuje snad jen exploatační drama z prostředí nezletilých homosexuálních prostitutů Mandragora. Pravda, ve filmu je prakticky nemožné najít kladnou postavu. Samotní pasáci používající nejhorší metody balkánských mafiánů jsou však vykresleni v daleko horším světle než (převážně heterosexuální) prostituti. Ani jejich zmatené klackovství proložené drogami, krádežemi a momenty zbohatlického hýření však nepůsobí nijak sympaticky. Nejlépe tak z filmu vycházejí samotní homosexuální klienti. Z nich je pouze jeden sadistou, a to ještě pod maskou intelektuála zamilovaného do antického ideálu krásy. Ostatní spíše chlapce brání před pasáky. Jediný z nich, který sahá k násilí, je vlastně poměrně sympatický, i když zbohatlický emigrant, a činí tak v odplatě za to, že ho hoši okradli.

Málokterá další homosexuální postava se z podobných stereotypů vymyká, zmínit snad lze jen poněkud vagabundského vesnického kočího z Cesty z města, který má sice (v mezích slušnosti a alkoholu) zálusk na hlavního hrdinu, ale jinak v panoptiku zdejších rázovitých postaviček působí zcela přirozeně, jako další samorost.

Cesta k sobě samému

Zajímavým příspěvkem k otázce homosexuality v české kinematografii jsou až dva filmy z roku 2007. Prvním z nich jsou Pusinky Karin Babinské. Ty bez příkras vykreslují cestu tří maturantek odnikud nikam po českém příhraničí. Každá z nich se setkává s vlastními dlouhodobě potlačovanými problémy a frustracemi. Jedním z témat je doposud nepřiznaná lesbická orientace introvertní a úzkostmi trpící Išky (Marie Doležalová). Cesta za sebou samými je pro všechny dívky trnitá. Na konci tunelu ale čeká světlo pro každou z nich, ať jsou jejich potíže sebevíce rozdílné.

Poněkud kontroverzněji vyznívá Venkovský učitel. Titulní postava v podání Pavla Lišky je dobře odpozorovaná i zahraná. Ušlápnutý introvert, který hledá vnitřní klid a sebe sama v úniku na vesnici, je zajímavou a nestereotypní postavou. Scénář mu ale pod nohy hodil jeden velký klacek v podobě opileckého selhání, které by dnes v době #metoo asi neprošlo. Způsob, jakým se s ním on i ostatní hlavní postavy vyrovnávají, pak působí značně nevěrohodně. Mírně stereotypněji, i když stále reálně, pak vyznívá postava bývalého přítele hlavního hrdiny, halasného velkoměstského fanfaróna a umělce Jirky (Marek Daniel), který se baví tím, jaký za ním zůstává rozruch. Ale ruku na srdce, i takoví lidé existují.

Pozvolna svítá

Zajímavé je, že alespoň na českém stříbrném plátně se jeden obvyklý hollywoodský stereotyp vyskytuje velmi zřídka. Jedná se o klasickou postavu „teplého nejlepšího kamaráda“ z amerických romantických komedií. Ten se ve významnější roli vyskytuje snad jedině v Perfect Days Alice Nellis. V Richardovi, kterého hraje Ondřej Sokol, je ale spíše možné vidět – stejně jako v celém filmu – odkaz a poctu Sexu ve městě a životaschopnou (i když teatrální) postavu než zbytečnou směšnou karikaturu.

Důkazem, že i zápornou homosexuální postavu lze pojmout nestereotypně a zajímavě, je i přes některé dramaturgické nedostatky režijní debut Ondřeje Sokola Krásno. Zdejší pracovní i životní pár pohřebáků v podání Jaroslava Plesla a Karla Rodena do filmu pravděpodobně přišel z končin Tarantinových filmů. Zejména Rodenův Luďa působí jako homosexuální bratranec legendárního „řešitele problémů“ Winstona Wolfa. Sexualita jeho postavu navíc nijak nedefinuje.

25. 4. 2019#GRINDRSTORIES: „Chceš m**at?“ aneb Galerie nejpeprnějších zpráv z českých seznamek pro gaye

Stále je co řešit

Pokud máme zhodnotit vývoj zobrazení homosexuálních postav v českém filmu, je třeba pro začátek říct, že urazilo velký kus cesty, ale zdaleka ještě není hotovo. I když prvoplánové a karikující zobrazení homosexuálů je spíše věcí minulosti, stále se nedaří pokrýt všechna důležitá témata. Film s LGBTQ+ hrdinou či hrdinkou je vzácností, chybí zpracování tématu homosexuality lidí nad 50 let. Většina filmů se také drží homosexuality v městském prostředí. I ve zmíněných Pusinkách a Venkovském učiteli jsou LGBT postavy cizinci, kteří na vesnici či maloměsto dorazili z metropole. Vztah centrum-periferie je v nich pojat rozumně a vcelku věrohodně, zajímavější by však možná byl pohled postav z periferie vůči „vlastním“, leč v mnohém cizím, který zatím řeší jen seriálový Most!

Na druhou stranu, někdy je lepší vyhnout se „tokenismu“, čili roubování menšin do filmu na sílu bez pochopení problematiky, někdy i na úkor zápletky. Takové zobrazení vede jen k oprávněnému znechucení diváků i kritiků. Každopádně, před českými filmaři je ještě mnoho výzev, které se týkají nejen LGBTQ+ oblasti. Otázkou je, kdo zvedne rukavici a zejména pak jakým způsobem.