Muži i ženy jsou pod módním tlakem, oblečení jim nezřídka slouží jako „krytí“ toho, kým vlastně jsou

Šaty dělají člověka, říká se. I když by se o tom dalo samozřejmě polemizovat, faktem je, že když ne přímo člověka, šaty rozhodně dělají dojem – a ovlivňují, co si o jejich nositelích/kách ostatní myslí. Zatímco někteří se ale snaží díky určitým outfitům cítit a vypadat sebevědoměji, jiní využívají oblečení přímo k „maskování“ toho, kým jsou. Až tak mocná může móda být. A co teprve když člověku někdo přímo diktuje, co by měl nosit?

Ať už se nám to líbí, nebo ne, posuzování druhých je nám prostě vlastní. Soudíme ostatní podle toho, jak se chovají, jak žijí, ale také dle toho, jak se oblékají. Tato praxe není žádnou novinkou, v dobách dávno minulých právě posuzování druhých bylo jistým nástrojem, jak zvýšit své šance na přežití. Na základě vlastního instinktu tak lidé hodnotili druhé a utvářeli si např. obrázek o tom, jak velké riziko jim z jejich strany hrozí. Ovšem zatímco společnost jako taková od těchto dob dávno pokročila, zdá se, že v dnešní době tento již poměrně neefektivní způsob myšlení (přeci jen, o ryzí přežití dnes minimálně ve společnostech západních bojuje málokdo) v ní přetrval.

BMW X7 M50i aneb Královský palác na kolech, ve kterém je každá jízda potěšením3. 1. 2021

Módní tlak?

Jednoduše řečeno, i když někteří mají pocit, že společnost se i v módě stává inkluzivnější a dochází ke stírání hranic mezi módou pánskou a dámskou (slova díků nechť směřují zejména na adresu Harryho Stylese), pravdou je, že v tomto směru lidstvo reálně čeká ještě dlouhá cesta. Lidé si totiž určité vzorce chování osvojují již od dětství, tedy v podstatě podvědomě.

Jelikož je docela pravděpodobné, že člověk, kterého v dětství pokousal pes, se bude psů bát i v dospělosti, paralelně je možné tvrdit, že pokud se člověk stane svědkem určitého chování specifické skupiny, spojí si dané jednání se všemi, kteří budou vystupovat srovnatelně. Důvodem pak může být jak barva pleti apod., tak i aspekt, který se na první pohled může zdát celkem nevýznamný, tedy styl (či způsob) oblékání. Ruku v ruce s tím tedy jde i vystavení určité vnitřní potřebě všeobecně negativně vnímané aspekty zakrývat (což s barvou pleti jde samozřejmě těžko…), a to právě i pomocí módy.

Vedle tlaku vnitřního ale nelze zapomínat ani na ten vnější. A ten se liší také s věkem. Zatímco tedy mladší muži se cítí pod tlakem především s ohledem na image těla, styl a módu, starší muži si lámou hlavu především s fyzickým vzhledem a snaží se dávat najevo, že jsou stále mladí (jak uvádí některé studie, největším problémem je ztráta vlasů, někteří muži se pak snaží i zbavovat šedin).

Přitom právě vzhled je i klíčem k úspěchu. A to doslova. Jak např. tvrdí kariérní poradkyně Gill Hasson, „často může mít člověk pocit, že den nebo určitá situace bude lepší kvůli oblečení – protože to, co máme na sobě, nám může pomoci cítit se uvolněněji a také sebevědoměji.“ Zároveň je ale velmi zajímavé, jak ambivalentní postoj k módě a jejím dopadům lze ve výsledku mít. Zatímco totiž někteří muži se – zejména pak na vyšších managerských pozicích – snaží skutečně záměrně skrývat to, kým jsou, za na míru šité obleky, precizně vyžehlené košile a módní kravaty (a jsou za tuto možnost vděční), jiní by se právě tohoto oblečení rádi zbavili. „Muži po celá léta nosí na vyšších postech obleky. Stále častěji se ale potkávám s těmi, kteří touží po zvýšení důvěryhodnosti i v případě, že nosí oblečení, které je obecně považované za méně formální,“ popisuje svou zkušenost stylistka Gabrielle Teare.

Podle českého stylisty Filipa Vaňka ale nic není tak žhavé, jak se na první pohled může zdát. Současná situace samozřejme odívání některých mužů ovlivňuje, týká se to ale především těch níže společensky postavených. Vždy tu ale budou pozice, v nichž se muži obleků nevzdají, což potvrzuje i řada mých klientů. Bohužel kultivovanost odívání není našemu národu blízká a stále je brána na lehkou váhu. Oblek však nikdy nevymizí, myslí si.

K legitimizování méně formální módy napříč šatníky každé/ho z nás by ale docela paradoxně mohla přispět i stávající koronavirová pandemie. Právě ta se totiž stala příležitostí pro vznik zcela nových stylů, módy určené pro práci z domova (která je logicky pohodlná, ale zároveň se nositel/ka nemusí stydět být v podobném outfitu i během pracovního videohovoru), ale v důsledku možná i změní kompletní běh pracovního světa a umožní lidem více volnosti nejen v oblasti módní, ale i v oblasti organizace pracovního času.

Ukryj se, kdo můžeš

Poměrně zajímavým příspěvkem k tématu doslovného „využití módy“ je ale i původní myšlenka určitého „krytí sebe sama“. Ta se objevila již v šedesátých letech minulého století a odkazovala ke korporátní praxi, v níž se muži snaží vyrovnat své (nežádoucí) odlišnosti právě prostřednictvím módy – tedy skrze volbu správných střihů, barev, podšívek, kravat, košil, bot ad.

Zdroj: giphy.com

Tento koncept následně rozpracoval odborník na lidská práva z Yale University Kenji Yoshino, který je sám otevřeným gayem. „Už při nástupu na univerzitu v roce 1998 mi jeden z přátel řekl, že budu mít větší šanci na uplatnění, pokud budu homosexuální profesionál, než když budu profesionální homosexuál,“ shrnul s tím, že měl pocit, jako by mu svět říkal, ať je otevřený gay, ale nechlubí se tím. Nakonec zjistil, že podobnému tlaku ale čelí ženy, které se snaží oprostit od nálepky „matka“, příslušníci náboženských minorit apod. V souhrnu tak lze říci, že drtivá většina společnosti se snaží jednoduše naplňovat očekávané představy o tom, jaký by ten či onen měl být, příp. se naopak od různých stereotypů snaží oprostit.

Značky Jaguar a Land Rover dávají sbohem klasickým pohonům. Do roku 2030 budou jejich vozy čistě elektrické22. 2. 2021

Proč (ne)milovat dress code

Celkem rozšířeným způsobem, jak na jednu stranu setřít nerovnosti, ale zároveň všechny do jisté míry (minimálně módně) unifikovat, je pak i dnes tolik rozšířený firemní dress code. I tato praxe je ale podle některých spíše medvědí službou.

Zaměstnavatelé nezřídka vyžadují, aby zaměstnanci dodržovali předpisy týkající se vzhledu nebo oblékání – přesně tak lze firemní dress code definovat. Obvykle za těmito předpisy stojí snaha prezentovat se jako profesionální firma, ovšem někdy lze i v takovýchto případech tvrdě narazit. V minulosti se tak negativní pozornosti např. nevyhnula britská firma, která poslala domů zaměstnankyni, jež odmítla mít na nohou vysoké podpatky.  Po nátlaku nakonec firma musela firemní dress code změnit a ženám umožnit nosit i boty, které podpatek nemají. A tak se lze vlastně kruhem vrátit k tomu, co přesně je po kom vyžadováno. Když se ženy mohou „zbavit“ podpatků jako prakticky „neoddělitelné“ součásti pracovního looku, proč by něco podobného nemohlo být umožněno i mužům, kteří jsou nezřídka nuceni např. v parných letních dnech trávit dlouhé hodiny v oblecích?  Protože šaty sice mohou „dělat člověka“, ale problém nastává přesně ve chvíli, kdy člověk v oněch šatech je vlastně někým úplně jiným…