Lyže, h(H)arakiri a Germknödel: I pouhý prodloužený víkend na vrcholcích Alp může být zdrojem nezapomenutelných zážitků
Ačkoliv Rakousko nabízí vzhledem k alpským masivům skutečně široké možnosti výběru cílové destinace, my vyrážíme směr Tyrolsko až na samý konec údolí Zillertal, do horského letoviska Mayrhofen. Je to docela pragmatická volba – v podstatě celou cestu z Prahy lze zvládnout po dálnici, takže během pěti (či šesti) hodin (v závislosti na provozu) je člověk v úplně jiném, zasněženém světě. I když…
… letošní zima zatím svému jménu moc čest nedělá, takže po příjezdu do Mayrhofenu máme pocit, že – ač je leden – nejvhodnější zábavou bude jarní vycházka probouzející se přírodou. Zdání ale klame. Právě v tom ale vlastně spočívá kouzlo celého zillertalského údolí – bez ohledu na roční období a aktuální klimatické podmínky je tu o zábavu vždy postaráno. A zároveň se také jedná o jedinou lokalitu v Rakousku, kde si klidně můžete zalyžovat i v srpnu. V Mayrhofenu se totiž údolí větví do dvou částí, do úzkého údolí Zemmtal, jenž je spojeno s horolezeckou tradicí regionu, a strmého údolí Tuxertal, jedním z jehož vrcholků je ledovec Hintertuxer Gletcher. A právě k ledovci hned druhý den vyrážíme – vzhledem k počasí (je pod mrakem a celkově „nevlídno“) ale namísto lyžování volíme jiný program: návštěvu „mramorové jeskyně“.
Jeskyňářem snadno a rychle
Jak už je v Rakousku zvykem, doprava na jakýkoliv „kopec“ doslova stojí a padá na lanovce. Cestou k jeskyni tedy vystřídáme dvě – a kdybychom chtěli vystoupat až k úplnému vrcholu, museli bychom přestoupit ještě jednou. Již samotná jízda lanovkou je přitom svého druhu zážitkem. Člověku se otevírají pohledy na horská panoramata, a když (při trošce štěstí) vysvitne sluníčko, stává se i jízda lanovkou naprosto nezapomenutelnou. Po pořízení pár „katalogových snímků“ míříme objevovat jeskyni Die Spannagelhöhle, kde klasickou horskou výbavu měníme za mundúr jeskyňárů (ti, kdo dorazí na lyžích, vyfasují místo přezkáčů i komfortnější gumáky) a vyrážíme do útrob téměř 13kilometrového komplexu.
Turistická zdatnost tu však není třeba – návštěvníkům je zpřístupněno „jen“ cca 500 metrů, i to však vydá na více jak hodinovou prohlídku s výkladem. Jeskynní labyrint (vchod do něj objevil místní hostinský teprve v roce 1919 a regulérní průzkum začal až o 40 let později) místy nabízí k průchodu jen skutečně uzoučké cestičky, tedy záhy oceňujeme nejen pogumovaný kabát, ale i helmu. Regulérně praštěným se tu lze jinak stát docela snadno. Jeskyně, která je považovaná na nejvýše položenou v Evropě (nachází se ve výšce 2 531 m n. m.), pak okouzlí řadou krasových jevů. Celý horský hřeben, v jehož útrobách se nachází, je totiž tvořen převážně tzv. mateční horninou (hornina, z níž se vytváří půdní typ) a geologickým specifikem je zdejší mramorový masiv.
Zážitkové jedení?
A jelikož jeskyně byla veřejnosti zpřístupněna ze soukromé iniciativy provozovatele horské chaty, která k jeskyni přiléhá, samozřejmě po prohlídce nezbývá nic jiného, než se vydat právě tam… Není totiž lepší místo k načerpání pravé horské atmosféry než autentická alpská restaurace na jednom z vrcholků. Samozřejmě je ale třeba také vhodná volba pokrmu, a tak vybíráme fondue, klasiku, která do Alp prostě patří (byť si ji jako „původní pokrm“ v sýrové verzi nárokují i Švýcaři či Francouzi) – ovšem my namísto fondue sýrového zkoušíme variantu masovou. Opulentní hostina je skvělá – pokud jste si nikdy nepřipravovali kousky masa k jídlu přímo na stole, jistě si fondue užijete. A stejně jako my pravděpodobně dojdete ke zjištění, že se jedná spíše o kratochvíli večerní, kdy lze u stolu strávit v klidu i několik hodin. Nakonec tedy posezení v zájmu dalších zážitků raději zkrátíme a vyrážíme zpět do Mayrhofenu, kde nás již čeká zasloužený relax. Ano – v mnoha zdejších hotelích a penzionech je hostům k dispozici i wellness s bazény, vířivkami a saunami. To jistě ocení každý a po jakékoliv aktivitě, ovšem po celodenním lyžováním to platí dvojnásob (což jsme poznali den následující).
Na lyže, na Aperol, na vrcholky hor
I když výlet k Hintertuxu stál rozhodně za to, přeci jen je to nějaký ten kilometr cesty autem. Proto tedy na lyžařské radovánky raději volíme středisko Mayrhofen, které tvoří čtveřice hřebenů (tím dominantním je Penken), k nimž lze vyjet lanovkou přímo z centra stejnojmenného údolního letoviska. Mimochodem, právě u výchozí stanice lanovky je i půjčovna veškerého lyžařského vybavení – které je možné zarezervovat si k vyzvednutí elektronicky předem. Této možnosti pak hojně využívají nejen Rakušané, ale i lyžaři ze vzdálenějších lokalit – z Polska, Nizozemska. A rozhodně se jedná o velmi komfortní variantu, jak vyrazit s přáteli (či rodinou) na lyže a nemít auto doslova praskající ve švech…
Po „výstupu“ vzhůru pak už jen zbývá vybrat si ten „správný“ kopec vzhledem k lyžařským schopnostem. Ti, co milují extrémy, pak jistě zajásají i nad skutečností, že právě zde se nachází také proslulá (a v Rakousku nejprudší) sjezdovka Harakiri, která údajně svým místy až 78% sklonem dělá čest svému jménu. Nevíme. Zrovna byla (naštěstí) zavřená.
Jinak si ale na těchto vrcholcích na své přijde skutečně každý, samozřejmě nescházejí ani typické chaty, kde se lze občerstvit radlerem, Aperolem, místním pivem (přímo v údolí Zillertal je možné navštívit i zdejší pivovar), příp. lze ochutnat řadu lokálních pochutin – sýrové špecle, Wiener schnitzel (ten tu mají skutečně na každém kroku, jen namísto brambor jej servírují s hranolky a také miskou sladkých brusinek) či kynutý knedlík plněný povidly, přelitý pudinkovým krémem a sypaný mákem, tzv. Germknödel. Ovšem pozor: po konzumaci tohoto pokrmu budete sami jako „knedlík“ a příliš pohybové aktivity už se vám nebude chtít vyvíjet. A to by mohla být škoda – vzhledem k tomu, že v rámci areálu je dispozici 142 kilometrů fantastických sjezdovek. I s ohledem na rozlohu areálu zahrnujícího na 60 vleků a lanovek je pak také třeba myslet na návrat – což může být docela „náročný“ logistický proces, zejména pokud se odchýlíte od hlavních spojnic. I proto již kolem půl čtvrté vyrážíme zpět – cesta do údolí totiž včetně cest lanovkami a přejezdů mezi nimi klidně může trvat téměř hodinu.
Byť prodloužený víkend evokuje „spoustu času“, reálně velmi rychle uteče. A tak v neděli dopoledne nezbývá než sbalit a vyrazit zpět do jarně se tvářícího Česka. Pro příště: chce to alespoň týden. Ale jde-li o vytržení z reality a načerpání nové energie, i necelé čtyři dny v oblasti Zillertalu rozhodně splní účel. Nutně přitom nemusíte být ani aktivními lyžaři – lanovky totiž slouží i pro přepravu pěších. O pravý alpský zážitek tedy nemusí být ochuzen vůbec nikdo.