„Jediná hranice při cestování jsou naše vnitřní strachy. 99 % věcí, které si cpeme do hlavy jako možnou překážku, se nikdy nestanou,“ říká Kateřina Ostrá, cestovatelka a zakladatelka webu Cestuji za kačku

Cestování za kačku. Zní to krásně, ale spíše to vypadá jako symbolicky zvolený název příhodný k vašemu jménu. Je to tak? A cestovala jste někdy za tak levno, že to vážně bylo skoro za tu pověstnou kačku?

Co se jména týká, zklamu vás, ale žádná nadsázka v tom není, i když by to bylo vtipné. Ohledně levného cestování, dělám maximum pro to, aby to bylo vždy nejlevnější a abych měla co nejvíce zážitků. Ale samozřejmě, někdy mi vítr do cesty přivane nějakou zajímavou nabídku, jako teď jednu pracovní, kdy si užívám luxusní hrady a zámky za ceny, které bych si normálně nikdy nezaplatila. Když se kdokoliv podívá na mé cestopisy na webu, tak na konci každého z nich mám jasně daný rozpočet celé cesty a člověk tak zjistí, že za jídlo neutratím víc, než je nezbytně nutné, vstupy kamkoliv platím jen tehdy, když mám ověřené, že za to stojí.

Osobně stejně věřím v to, že ty nejlepší věci jsou zadarmo a nejsem úplně příznivec prolézání každé pevnosti, takže i na tom docela ušetřím. Církevní stavby jsou většinou zdarma, i když v metropolích je to jinak, ale snažím se spíše vybírat hlavně tato místa a vstupným tak podporovat ta, kde mi to dává vnitřně smysl, což jsou různé zoologické zahrady, sloní sirotčince... zkrátka místa, kde se moje peníze přetaví třeba ve žrádlo pro zvířata. Z toho nemám blbý pocit jako podporovat stavby, které se zlatem třpytí na dálku, to zkrátka nedělám. 

Co se týká samotné cesty do jakékoliv destinace, každý den hlídám levné letenky, prohlížím si aktivně stránky nízkonákladových leteckých společností. Tím, že už to dělám tak sedm let, vím, jaké jsou normální a ty skutečně dobré ceny. To je třeba dneska okolo 1000 Kč tam i zpátky, dříve to bylo 500 Kč. Hranici mám jinak nastavenou na maximálně 2500 Kč za letenku tam i zpět, ale to už je případ ostrovů v Atlantiku, například Madeiry. Co se obecně Evropy týká, tam nechci překročit částku 2000 Kč, spíše to tlačím dolů. 

Cestování je hlavně o tom, že je mi úplně jedno, jestli zrovna zasvítí letenka za 500 do srbské Niše, anebo na Azurové pobřeží jménem Nice... mně se líbí úplně všude a já to beru jako výzvu. 

Několik let zpátky se mi podařilo sehnat autobusový lístek od hranic Francie a Německa až do Prahy za 5 Euro. Je pravda, že jsem si ho musel koupit měsíc dopředu bez jistoty, že tento zpáteční lístek stihnu, ale přece jsem ho měl. Existují i dnes takové nabídky, nebo se cestování na takové dálky o poznání zdražilo?

Tyhle nabídky existují pořád, já jsem dokonce za stejnou částku letěla do rumunské Kluže a za 4,9 Euro zpátky z Bratislavy a smála jsem se tomu, protože cesta do Bratislavy z Brna byla podstatně dražší. 

V Rumunsku jsem tenkrát projela s kamarádkou všechny hrady a bylo to nádherné. Nicméně tohle vyhledávání mega akcí nechávám spíše na profících a přes ně si to potom koupím. Ať už je to stránka Zaleť si, Honzovy letenky, Cestuj levně apod. Občas se tam objeví takové věci, že člověk žasne. Může to být ale i last minute zájezd, který sám člověk není schopen poskládat. Teď jsem například letěla na 4 dny do Egypta, odlet z Prahy za 5000 Kč, přičemž ta cena zahrnovala úplně všechno. Odlet s odbaveným zavazadlem za 3 noci a 4 dny hodování all inclusive.

Ve výsledku to tedy vypadalo tak, že jsem nastoupila v Praze do letadla a vystoupila opět v Praze. Zaplatila jsem za to 5000 Kč a neutratila jsem tam ani korunu navíc, což je za 4 dny u Rudého moře naprostá nádhera. To byl pro mě neuvěřitelný zážitek, protože za takovou částku máte wellness v nějakém hotelu střední kategorie.

Ale není to jen o letenkách, je potřeba probírat všelijaké akce třeba i u vlaků a autobusů, například u Flixbusu. Ten často vyhazuje kódy a vouchery pro uplatnění slev, dokonce pamatuju doby, kdy se jezdilo Brno-Praha za 29 Kč. Takže je potřeba sledovat, odebírat, nebo dávat si do oblíbených podobné stránky na Facebooku a dalších sociálních sítích, včas reagovat a zbytečně nad tím nepřemýšlet.

Je nutné počítat s rizikem, že z toho třeba nic nebude. Wizz Air je třeba pověstný tím, že vyhodí akční letenku na novou trasu půl roku dopředu. Třeba já jsem si teď takto koupila Kuvajt s odletem z Vídně, který nestál ani tisícovku, což byla naprosto neuvěřitelná představa. Ale na druhé straně nikdo neví, zda tu linku na poslední chvíli nezruší, protože se jim letadlo nezaplní. S tím je zkrátka dobré počítat.

Existuje u nás určitě mnoho lidí, kteří cestují po světě jako vy za minimální náklady, ale evidentně jste jediná, která o svém cestování píše knihy, tvoří web a informuje na sociálních sítích. Když odhlédneme od motivace ostatních, proč to vlastně děláte? Nebylo by jednodušší si namísto tvorby textů a příspěvků o to více užívat samotné cesty, na které máte už tak málo času?

To, že existuje více lidí, kteří cestují a píší, to je bohudík pravda. Já jsem sama netušila, jak obrovská je tato komunita, protože tím, že produkuji strašné množství textů a cestuji, tak nemám úplně prostor sledovat své „kolegy“, nicméně třeba teď jsem byla v listopadu na obrovském cestovatelském festivalu, kde bylo 5 přednáškových sálů. Dva dny od rána do večera byly naplněné přednáškami cestovatelů a já zjistila, kolik jich vůbec je, kolik lidí píše knihy, dělá besídky a přednášky.

No a proč to dělám? Protože mě to strašně baví, je to splněný sen. Baví mě psát knihy a baví mě, že se jim daří, že jsou všechny vyprodané, že nestíhám dělat dotisky a že sotva vydám jednu knihu, už chtějí lidi další.

Samozřejmě se mi líbí i zpětná vazba lidí, když se mi přihlásí třeba v přednáškovém sále 3 dámy, ťuknou si skleničkou šampaňského a poděkují mi, že díky mně jely samy poprvé v životě do Anglie, že to sice teda nebylo v jejich podání za kačku, ale že s ohledem na jejich věk, kdy jim bude dohromady téměř 250 let, si to můžou dovolit, tak to jsou takové ty krásné zpětné vazby, které dostávám nejenom naživo na besídkách, ale každý den formou zpráv a komentářů.

A opravdu už to jsou stovky zpráv denně, kdy mi lidi vrací snahu o motivaci a inspiraci a já vím, že to smysl má, že díky mně to spousta lidí opravdu zkusila. Poprvé vyjela bez cestovky, bez znalosti jazyků, poprvé si prostě na blind koupila někam letenku. A já pak vidím tu neuvěřitelnou hrdost těch lidí, že to zvládli a že to bylo skvělé, že se báli úplně zbytečně.

Vzhledem k zaměření našeho webu se vás jako člověka znalého světa chci zeptat na přístup k této komunitě v zahraničí. Máte nějakou zkušenost, se kterou se můžete podělit? Padla na to někde řeč?

Mezi mými cestovatelskými parťáky, ale i sledujícími, je řada členů komunity LGBTQI+ a ze začátku se hodně řešilo, která destinace je vhodná a která ne. Ale myslím si, že tahle doba už je dávno pryč. Nezažila jsem na cestách nikde žádné předsudky, dokonce i v takových zemích, kde by se to dalo obecně očekávat. Třeba Maroko bylo hodně diskutované, ale jak říkám, dnes už neexistuje destinace, kde bych viděla, nebo se přímo setkala s takovým problémem, předsudky či pocitem, že by kdokoliv z této komunity měl být ohrožen nebo nepřijmut.

Dokonce si myslím, že jsou destinace, které jsou pověstné tím, že jsou v podstatě pro tuto komunitu určené. Ať už je to Ibiza či Menorca.

Obecně můžu říct, že vidět na cestách jakékoliv jiné než klasické heterosexuální páry je úplně standardní záležitost, která mě absolutně nijak nevykolejí, ani se nad tím nepozastavím a nedovedu si představit, nebo nevnímám ani na lidech kolem sebe, že by to tak někdo měl. Myslím si, že v dnešní době nemá cestování pro nikoho žádnou jinou hranici, než jsou naše vnitřní strachy a je potřeba udělat jenom ten jeden krok, postavit se jim a zjistit, že 99 % věcí, kterých se bojíme a cpeme si je do hlavy jako možnou překážku, se v reálném životě nikdy nestanou.

S tím souvisí další otázka – umíte poradit lidem z LGBTQ+ komunity to nejlepší možné místo na výlet, kde se tedy budou cítit jako v ráji?

Tak jsou to jednoznačně už zmíněné Baleárské ostrovy, Ibiza, Menorca, ale i Mallorca. Myslím si, že tohle jsou prostě místa, která jsou pro tuto komunitu psychický ráj. Jsou tam víceméně ve většině, takže tam jednoznačně ano. 

Úsporná cesta neznamená jen úspora peněz, ale taky času a energie, což znamená táhnout s sebou co nejméně věcí. Cestujete pouze s batohem, nebo jsou situace a místa, kde prostě na tomto nelze ušetřit?

Cestovat za kačku znamená cestovat hlavně s příručním zavazadlem, to znamená nepřiplácet za žádné zavazadlo navíc. Myslím si, že každý si je do 7-8kilového batohu schopen sbalit věci na 5 dní někde po Evropě, ale i na týden nebo měsíc, to už je jen o tom naučit se správné techniky, jakými jsou ruličkování a schopnost vybrat jen skutečně důležité věci.

Vždy je potřeba projít důkladně zavazadlo a zvážit, co opravdu potřebujeme, aby se nestávalo to, co se stává běžně, že se vrátíme domů a půlka batohu je nepoužitá. Nakonec zjistíme, že točíme dokola dvě věci, které si přepíráme na pokoji. Takže je potřeba si tohle uvědomit a hned se nám bude cestovat lépe a hlavně, nemusíme se stresovat, zda s námi vůbec to druhé zavazadlo dorazí, protože se také stává, že odbavené zavazadlo zkrátka netrefí správnou destinaci příletu.

Takhle máme vše pod kontrolou ihned po výstupu z letadla a nečekáme třeba další hodinu. Což platí i při odletu. Celé to samozřejmě šetří i záda, neboť se taháme jen s minimem věcí, takže zvládneme přiletět třeba do Thajska a rovnou vlétnout do nějakého jeskynního chrámu a nemuset primárně řešit ubytování, kam schovat kufr či obří batoh. Batoh se základními věcmi nám ve výsledku dá mnohem více svobody, energie a času, také nám ušetří spoustu peněz.

Já se opravdu snažím na všechny cesty vozit jen příruční zavazadlo a každý rok věci spíše ubírám. Mojí největší výzvou teď bude Grónsko, kdy se budu snažit do normálního batohu nacpat věci na 11denní putování, zhruba 200 km, takže ponesu i stan a karimatku a bude to obrovská odlehčovací výzva. 

Tvrdíte, že lze v pohodě cestovat i bez angličtiny. Jak je to vůbec možné a jak komunikujete na místech, kde mluví buď jenom anglicky, nebo řečí, která je moc náročná aspoň na základní domluvu?

Důležité je se na takovou cestu pořádně připravit. To znamená například neletět někam na blind a nevystoupit náhodou někde v Kostarice. Prostě nečekat, že se cesta nějak zařídí sama – nezařídí. Jazyk je prostě něco jako šestý smysl člověka. To znamená, že když nemůžeme mluvit, jsme handicapovaní. Přistupuji k tomu stejně jako vozíčkář, který si přeci zjistí, které hotely jsou bezbariérové a kam všude se dostane.

Úplně stejně se musí připravit člověk, který neumí žádný jazyk a spočívá to v tom, že si nachystáte přesně osu cesty a vyberete si ubytování dopředu. Třeba si ho zamluvíte přes booking, nebo aspoň tušíte cenový rozsah a máte nachystané body, kterými se budete posunovat kupředu. Prostě víte, co v každém místě nebo městě, kam se dostanete, chcete vidět a zažít. Také zhruba tušíte, kolik stojí vstupné, abyste se nikde nemuseli doptávat. Jakmile tohle všechno máte zařízené, to znamená itinerář, letenku a případně i vlakové a autobusové spoje na daném místě, tak v tu chvíli tolik jazyk nepotřebujete.

Důležitou součástí takového cestování je mít v mobilu nachystaný jakýkoliv překladač, který má v sobě všechny jazyky světa a můžete jej používat i offline. Zabere to jen pár minut. Nicméně doporučuji spíše online verzi a tedy si nějaká data na cestování koupit, pokud tedy letíte mimo Evropu, kde máme roaming. Ale pokud navštívíte střední Ameriku, Maroko nebo jakékoliv místo mimo EU, je dobré si pořídit místní datovou SIMku, která obvykle nestojí více než 200-300 Kč. Neskutečně moc to ulehčí cestování, pokud neumíte ani slovo. V tu chvíli jste online a můžete s kýmkoliv pomocí toho překladače hezky plynule komunikovat.

Takže si myslím, že cestovat bez angličtiny opravdu jde a vůbec to není problém. Já už si teď vůbec nevybírám destinace podle jazyků. Naopak, vůbec mě nezajímá, jak se v jaké destinaci mluví, jestli španělsky nebo čínsky, protože vím, že mám překladač a ten mi poradí v jakékoliv situaci.

Samozřejmě se mohou po cestě stát nepříjemné věci, tzv. jobovky. A nejenom, že mohou, většinou se i stávají. Pak samozřejmě někdo může říct, že bez angličtiny je to problém, ale i tady to funguje úplně stejně, jako třeba když si povídáte s pomocí překladače s někým na pláži. Mně se třeba ve Španělsku stalo, že mě okradli a já skončila v plavkách na policii. Tam si ale můžete vyžádat lidského překladače, neboť každá stanice by měla někoho takového mít.

Ideální je mít nějakého jazyků znalého přítele na telefonu, který, když se stane opravdu nějaký složitý problém, se s tím policistou či kýmkoliv dokáže rychle domluvit.

Ale samozřejmě, čím více člověk cestuje, tím více slovíček pochytává. Takže i když říkám, že anglicky neumím, za těch 6 let, co tohle dělám, si neustále přidávám slovíčko po slovíčku do slovní zásoby. Hlavní je se nebát je používat a začínat každou konverzaci krátkou omluvou s úsměvem na tváři, což odemyká většinu dvěří. Když třeba cestuji do zemí, kde taktéž není angličtina rodný jazyk a místní lidé se ji také kvůli turistickému ruchu musí učit, uleví se jim, že vy ji taktéž perfektně neovládáte a o to větší snahu mají se s vámi domluvit.

Velice často a paradoxně se mi stává, pokud cestuji s někým, kdo umí bravurně anglicky, že právě oni mají největší problém se domluvit, protože to umí tak dokonale, že jim ti poskytovatelé služeb nerozumí, jelikož ovládají angličtinu na stejné úrovni jako já. Je to tedy hlavně o tom nemít v hlavě žádné předsudky, že se někde nedomluvíte. 

Berete se trochu jako jedna z průkopnic ženského entuziasmu v tom smyslu, že se za každých okolností dokážete o sebe postarat sama kdekoliv ve světě? 

Určitě se neberu jako průkopnice ženského entuziasmu, ale spíše jako průkopnici zdravého rozumu. Úplně stejně, jako si ženská musí poradit sama v České republice, tak si musí poradit i v zahraničí. Stejně jako zvládne sama nastoupit v Brně do vlaku a jet třeba do Prahy, tak to zvládne i ve Španělsku z Malagy třeba do Barcelony a myslím si, že je zbytečné si myslet, že něco samy nedokážeme.

Naopak, když jsme samy, tak nemáme na sobě tu tíhu zodpovědnosti za děti nebo partnera například, protože občas si my ženy myslíme, že se o všechno musíme starat, všechno jim zabezpečit, aby se cítili co nejvíce komfortně. Zkráta, když člověk cestuje sám, nemusí se na nikoho ohlížet, stará se jen sám o sebe.

Když je člověk sám na cestách, naučí se tu nejdůležitější věc, a to je být šťastný sám se sebou, což v dnešní době moc lidí neumí. Když se dostanou chvilku do samoty, když přijdou domů z práce, kde se zrovna nic neděje a nikdo není doma, může to být velmi kritická a depresivní situace. Nedokáží se s tím smířit, nedokáží být sami se sebou a nedokáží se radovat z těch okamžiků, kdy jsou sami. Potřebují okamžitě nějaký sociální kontakt, něco si povídat a vymýšlet, ale o tom život vůbec není. Nejdůležitější je dle mého umět být sám se sebou a rád. A to si myslím, že cestování každého naučí.  

Myslíte, že i tím, co děláte, pomáháte ženám k vyššímu sebevědomí?

Myslím si, že nepomáhám ženám k vyššímu sebevědomí, ale spíš odrazit se od pohovky a gauče. Aspoň to od nich slyším, že jim ukazuji, že to prostě jde, že nic není nemožné. 

Jakýsi vnitřní hlas jim třeba už dlouho říká, aby cestovaly, aby se odlepily od pohovky, ale až teprve jeden můj post, jedna věta dokáže spustit tu lavinu, koupí si letenku a hecnou se, že to zkusí.

Věřím, že lidé, kteří se takto rozhodnou, žijí svůj život mnohem kvalitněji, než když jen sedí u sociálních sítí a kladou si do hlavy překážky a mantinely, proč něco nejde. A pak se rodí závist a negativní myšlení a tohle zlo se pak všude šíří. 

Já jsem moc ráda, že ta moje komunita je v tomhle naprosto jiná a výjimečná. Je to taková moje indiánská rezervace, kterou si chráním, protože ti lidé jsou skutečně namotivovaní a cestují. Lidí, kteří stále jen něco hejtují a stěžují si, je tam jako šafránu, možná ještě méně. Drtivá většina jsou to ohromně milí, pozitivní a přející lidé, takže se všichni vzájemně podporujeme a dobíjíme si baterky. Jde to oběma směry stejně a myslím si, že o tom moje stránka být má.

Jak má vlastně člověk začít a je něco, na co se musí připravit, co ho dříve či později nemilosrdně potká?

Moje oblíbené slovo jsou jobovky, a ty zkrátka potkají na cestách každého. Ať už s vámi nepřiletí kufr, letadlo má zpoždění, nestíháte navazující let, zrušený let, pokuta za nadrozměrné zavazadlo, okradou vás na pláži, úraz... to všechno se vám může stát a stává se to. I mně se to stalo tolikrát, že už to ani nepočítám. Ale to přece nemůže nikoho normálního odradit, protože tohle všechno se děje i v normálním životě, když jste doma. Stejně jako si musíme poradit se zlomenou nohou někde v Blansku na Moravě, stejně tak si s ní musíme poradit v zahraničí.

Důležité je před každou cestou do zahraničí mít hlavně cestovní pojištění, abychom v případě, že se nám cokoliv stane, byli krytí. Tohle nepodcenit v žádném případě! Ani když cestujeme na Slovensko, i to je zahraničí. Dále, jak už byla řeč, mít možnost se domluvit, to znamená ať už přítele na telefonu v České republice, který anglicky umí a je ochoten řešit krizové situace, anebo online/offline překladač. Také se určitě hodí vědět, kde jsou ambasády, když se stane nějaký extra velký průser. Třeba mě v roce 2020 ve střední Americe postihla covidová opatření a bez angličtiny jsem musela řešit repatriaci (navrácení do země původu – pozn. redakce). Musela jsem se dostat na jedno sběrné místo, odkud se všichni Češi vraceli zpět jedním letadlem.

Všechno má ale své řešení, jen je potřeba zachovat klid a vědět, na které úřady se obrátit.

Taktéž doporučuji se registrovat do systému DROZD, který spadá pod Ministerstvo zahraničí a o kterém se u nás moc neví. Je to systém, který shromažďuje informace o Češích, kteří jsou v zahraničí a v případě, že se v té destinaci něco děje, třeba nepokoje, sesuvy půdy, zemětřesení, tajfun... tak vás kontaktují, zjišťují, zda jste v pořádku a v případě potřeby vás nasměrují na cestu domů. Mně se tohle osvědčilo právě v období Covidu při repatriaci z Kostariky. Je to zase další pojistka a čím víc pojistek si člověk udělá před cestou, tím je to samozřejmě lepší, ale nikdy neexistuje 100% ochrana a nikdy vám nikdo nezaručí, že vaše cesta bude bezproblémová. 

Je super se na problémy těšit. Miluju jobovky stejně jako turbulence v letadle, kterých jsem se dříve bála, protože jsem si okamžitě myslela, že spadneme. Je to jenom o psychice, vždycky si totiž můžete říct – krucinál, konečně se to letadlo hýbe, to je aspoň zážitek!

Prostě brát věci z úplně jiného úhlu pohledu, nedělat si z nich zbytečně velkou hlavu, protože když se něco děje, tak sednout si do kouta a brečet nikomu nepomůže. Jak už jsem řekla, každá situace má řešení.

Stalo se vám někdy něco tak hrozného, že jste chvíli váhala o jiné zálibě? A naopak, něco tak pozitivního, že vás to namotivovalo k dalším cestám a novým zážitkům?

Tenhle koktejl obojího zažívám posledních 6 let a na každé cestě se stane něco, co člověka srazí nebo povzbudí. Někdy více, někdy méně, ale děje se to pořád. Ten hlavní důvod, proč mě cestování baví a naplňuje, je pocit, že mohu všechno, že to, co chci, je jenom v mých rukách. Ten, kdo se narodil v době jako já, což znamená do nesvobodné země, musí si vážit doby, ve které žijeme teď. Obzvláště po době s Covidem, kdy byla spousta lidí uvězněna doma. Myslím, že jsme dostali všichni lekci, že život je potřeba žít naplno, protože se může kdykoliv cokoliv podělat. A pak budeme zbytečně litovat toho, co jsme nestihli. 

Já jsem paradoxně v době Covidu zažila nejlepší cestování. Měla jsem během té doby 26 cest, bylo to strašně levé a dostupné. Postupně to bylo stále těžší, protože jsem nebyla očkovaná a ty nůžky možností se pořád uzavíraly. Ale ten začátek, kdy se nic nehlídalo a cesty byly jeden veliký risk, na ten mám jen ty nejlepší vzpomínky. 

Myslite si, že žít uprostřed Evropy je cestovatelská výhoda? Máme to skutečně všude kousek? 

Je úplně jedno, kde člověk žije, zda v centru Evropy nebo na okraji, v Americe či Asii. Záleží na tom, jak vyspělá je země a můžu říct, že my žijeme v hodně vyspělé, což považuji za velmi důležité, protože pak si můžeme dovolit úplně všechno. 

Můžete si zajet do jakékoliv vzdálené země, sice ne v takové frekvenci jako já, ale běžný člověk si u nás dokáže našetřit aspoň na jednu cestu ročně někam do exotiky. Na svých cestách často vidím ten rozdíl v těchto možnostech, protože jsou i státy, kde neznají ani sousední město, poněvadž cestování je tam drahé a v životě si na to místní ani nemohou vydělat. Měli bychom být vděční za to, v jaké zemi žijeme. Jsme na tom tak dobře, že můžeme skutečně cokoliv, stačí jen se nelitovat a nečekat, až nás někdo kopne do zadku.

Chápu, že spousta lidí řeší peníze, ale když chci cestovat, tak prostě nemohu dělat jiné věci. Já jsem taky přestala utrácet za blbosti, přestala si kupovat šaty a boty. Vždycky je to otázka volby. Ne všichni se narodí do takových podmínek, že mohou mít všechno najednou. Pokud chci cestovat a mám omezený rozpočet, tak nebudu přeci chodit do Starbucks na kafe, nebudu chodit do Mekáče na svačiny, kupovat si pořád nové šaty a další zbytečnosti. Bud žít bazálně a šetřit na to, co má pro mě smysl. Celé je to o prioritách a o tom jít si za svými sny. 

A na závěr – dejte našim čtenářům 3 rady, které jim ulehčí cestování jednou provždy

Ta první je určitě to, aby sledovali moje stránky Cestuji za kačku. Druhá je, aby si občas přečetli nějaký můj příspěvek nebo cestopis a vezmou si ho jako svůj itinerář, který si překopírují do svého deníku a pojedou podle něj. A třetí, aby si koupili mojí knížku.

Ale vážně – mít s sebou telefon, mít v něm internet a chystat si cesty dopředu. To je alfa a omega úplně všeho, protože když vím, co chci ve své destinaci vidět a mám jasné cíle, tak si za nimi jdu. To jsou za mě asi nejdůležitější body. 

A já děkuji Kateřině za velmi otevřený rozhovor a za celou redakci jí přeji co nejlevnější a zároveň co nejvíce dobrodružné cestování, ať svými zajímavými příběhy dál motivuje ostatní k akci.