Děsivé patálie na dovolené: pád z motorky, z ruky ukradený telefon nebo vyražený zub. Jak si ve Vietnamu poradil cestovatel Marko?
Vím, že jsi byl ve Vietnamu, a to poměrně dlouho na to, že ses prakticky rozhodl skoro ze dne na den. Co bys vzkázal lidem, kteří se bojí vycestovat na delší dobu, protože zázemí, povinnosti, strach z dálek a tak dále? Co tebe nejvíc děsilo, než jsi odjel? Nebo tam strach vůbec nebyl?
Nebylo to poprvé, co jsem takto vycestoval. Byť tohle bylo spontánnější rozhodnutí, mělo určitý základ v mém dlouhodobém plánování. Věděl jsem, že se budu chtít do Vietnamu, respektive Thajska jednou vrátit. A letos zkrátka nastala příhodná chvíle poté, co jsem dal výpověď v práci. Lidem bych vzkázal, že to je vynikající zkušenost, mnohdy život měnící. Když jedete na delší dobu, je to další úroveň v tom postarat se sám o sebe, umět si poradit v netradičních situacích v prostředí, které vám buď vůbec nerozumí, nebo tak tak. Jedná se o jedinečný rozvoj soft skills, který pak uplatníte i v běžném životě. Co se zázemí týče, ve Vietnamu i v Thajsku je to pár ťuknutí v mobilním telefonu. Pokud si to chcete udělat dobrodružnější, můžete si vytipovat prostřednictvím aplikací ubytování a zkusit vyhandlovat lepší cenu. Když se zastavím u povinností, je samozřejmě obtížné uskutečnit delší cestu v momentě, kdy jedete od 9 do 5 s omezenou dovolenou. Ale byl jsem v Asii i na tři týdny a i to se mi vyplatilo. Strach se vždycky pojí s tím, že jsem zapomněl na něco důležitého v průběhu cesty. Byť kontrola víza probíhá už na letišti v Česku, nějaký ten drobný osten nervózního očekávání mě nepustí až do doby, než projdu pasovou kontrolou v cílové destinaci.
Jel jsi sám. Doporučil bys takové cestování všem? Dalo ti to něco navíc, co bys neprožil, kdybys měl doprovod?
Při vyprávěních říkám, že bych to doporučil všem. Obzvlášť, pokud se potýkáte s některými problémy, které vyžadují změnu prostředí, či potřebujete impuls pro další fázi svého života. Ale i člověk, který jede pouze za poznáním, si z toho dokáže udělat prima dovolenou. Na sólovém cestování je nejlepší to, že jste skutečným pánem svého času. Plány můžete měnit za pochodu a velmi flexibilně. Existují dva extrémy v podobném cestování. Jedním je člověk, který si naplánuje i zavazování si tkaniček na transferovém letišti a druhý extrém je pak cestovatel, který řeší víza na letišti. Je dobré si před cestou udělat takové malé mentální cvičení a zjistit, kde na té spojnici těchto extrémů jste, abyste si čas strávený v cizině užili co nejvíc. Obzvlášť to platí, cestujete-li ve dvou. Cestují-li spolu tyto dva extrémy, třecí plocha je zde úctyhodná a může vyústit v mnohé nepříjemné skutečnosti. Záleží, o kterém doprovodu je řeč. Pokud by to byl kamarád, věřím, že by to nebylo zas tak jiné. Všechno je to o komunikaci. S partnerkou bych přišel o dost věcí, které jsem tam teď zažil sólo. (směje se)
Pokud vím, nejels tam za žádnou rodinou nebo přáteli. Prostě jsi dorazil. Ale najedou jsi kolem sebe měl spoustu lidí, zažil jsi i společné aktivity jako kvízový večer v místním podniku. Jak se seznamovat s místními a dalšími turisty? Musíš na to být velký extrovert, nebo myslíš, že to svedou všichni? Máš nějaké tipy?
Úplně první tip při daleké cestě kupříkladu do Asie by byl rozdělit si peníze a věci. Konkrétně počítat s možností, že se vám zatoulá kufr a vy budete muset pár dní přežít pouze s příručním zavazadlem. Cestovní pojištění někdy samozřejmě proplácí věci základní potřeby, ale pro jistotu. S tím také souvisí dát si pauzu mezi dlouhým přeletem a následným kratším v destinaci. Opět je jednodušší se k těm věcem posléze dostat. Na první noc se vyplatí si zaplatit samostatný pokoj s dobrou postelí, abyste se dobře vyspali a následky jetlagu (pásmové nemoci) byly co nejmenší. Co se týče lidí a aktivit, to byla nakonec ta vůbec nejjednodušší věc na celém výletě. Obnášela ale určitou přípravu. Konkrétně já jsem si našel facebookové skupiny, které začínaly slovy: „Expats in [Destinace]“. Napsal příspěvek typu, že hledám nějaké zábavné aktivity na večer (tohle jsem musel trochu upřesnit) a jestli mi můžou lidé poradit. Dá se tam sehnat i levný pronájem apod. Odpovědí mi byly všeljaké tipy na jídlo, ubytování, sportovní aktivity, zábavné aktivity, dokonce mi napsali i tři lidé, že až přijedu, určitě se můžeme sejít. Dostal jsem kontakt na whatsappovou skupinu, kam stačilo napsat: „Anyone wants to hang out tonight?“ a nebyl problém. Pokud jste introvertnější povahy, nemusíte tam psát nic, dát si pohodu, kdy chcete a jakmile se budete cítit na nějaké mecheche, napíšete, nebo odpovíte. Velká výhoda v setkávání se ať už s expaty nebo místními prostřednictvím takových skupin je, že jsou vesměs všichni na stejné vlně. Žádní voliči SPD. A vy se pak na té vlně vezete a když usoudíte, že to bylo fajn, můžete napsat znovu příští den přímo dotyčným (máte číslo ve whatsappové skupině). Všechno se odehrává na úrovni když ano, tak ano, když ne, tak ne. Většinou se jedná o akce více lidí, takže pokud se vám tam nebude líbit, prostě se rozloučíte a půjdete. No hard feelings. A minimálně v Danangu, či thajském Chiang Mai, kde jsem byl, je plejáda akcí a událostí nepřeberná. Osobně si myslím, že to skutečně zvládne každý, protože se od nikoho nic nečeká. Neexistuje tu žádný společenský tlak, se kterým se mnozí potýkají ve své domovině.
Lidé se často bojí být někde sami, co kdyby se něco stalo. A ono se ti toho stalo celkem dost. Dokázal jsi spadnout na motorce a zranit se, vyrazil sis zub, ukradli ti telefon přímo z ruky… A stejně jsem tě asi nikdy neviděla spokojenějšího. Čím to?
To je dobrá otázka. Hodně to souvisí s tím, o čem jsem mluvil na začátku. Je to hodně o tom naučit se postarat se sám o sebe. A v případě těchto událostí jste postaveni před jednoduchou volbu. Pokud použiju svůj příklad se zubem, bylo to buď budu chodit s jedničkou, která tvarem připomíná horní trojúhelníkovou matici, nebo si v případě, že mi asistentka cestovní pojišťovny nenabídne bezplatnou kliniku v okolí, najdu zubaře sám. Tak jsem si našel zubaře, on mi dovystavěl jedničku, zaplatil jsem v přepočtu 200 korun a šel jsem. Zub drží doteď a já uvažuji, že si tam nechám udělat korunku. V porovnání s klinikou, kam chodím v Česku, to byl rozdíl v počtu křesel v ordinaci. Byla tam dvě a na jedné si dáma dle zvuků musela nechat čistit kanálky, což mě nenaplnilo úplně jistotou. Další věc, která byla trochu nekonvenční, byla mizerná úroveň angličtiny mladého stomatologa. Ale nakonec jsme se domluvili. Vyřešit úraz na motorce byla opět veskrze hračka. Naštěstí jsem utrpěl jen odřeniny, byť byly trochu závažnější než ty, které si uděláte při skateboardingu. Takže jsem si opět nastolil svoje možnosti. Buď jsem mohl opět absolvovat telefon na asistenci a výlet do nemocnice (doporučuji všem, já jsem totiž blázen), koupel v dezinfekci doma, nebo to nechat být a počkat, až mi upadne noha. Zvolil jsem možnost s dezinfekcí, protože jsem na sebe byl nesmírně hrdý, že jsem si před odletem pořídil lékárničku, a nechtěl jsem, aby zahálela. Asi to bolelo víc, než muselo a vyřadilo mě to z aktivit na pár dní, ale jinak se rány hojily dobře.
Lidé si často představují, že za Brnem (či ještě před Brnem) končí svět, když to hodně přeženu. Že pokud onemocní v zahraničí, nikdy se z toho nevyhrabou. Bojí se řešení, placení, převozů, ale také i úrovně zdravotnických zařízení. Jaká je v tomto ohledu tvoje zkušenost?
Především očkování je třeba vyřešit vždy a hlavně včas. Kupříkladu vzteklina se očkuje ve třech dávkách v časovém horizontu 1 měsíce. Pro ostatní neduhy na místě si pro klid duše (především maminčin) vždycky sjednávám tu nejvyšší úroveň cestovního pojištění. Pokud jste v turisticky exponované destinaci, často mají pojišťovny nasmlouvané kliniky, které vás bezplatně ošetří. Moje největší doporučení ohledně tohoto je, pokud máte pocit, že je něco v nepořádku těsně před odletem a rozhodnete se letět, nechoďte k doktorovi. Dostihne-li vás stejná věc na dovolené, bude se to brát jako pokračující léčba, která je ve výlukách z pojištění. Obzvlášť to nedoporučuji při výletu do USA, kde se vám z ceníku jednotlivých zákroků protočí panenky několikrát a ještě zpět. Samozřejmě záleží na povaze problému. Dodám extrémní příhodu z doby, kdy jsem právě u asistence pro cestovní pojišťovnu pracoval. Pán byl na vyšetření mozku před svatební cestou do Las Vegas. Výsledky byly k dispozici až po odletu. Ve Státech upadl do bezvědomí a zjistili závažné komplikace v mozku, které vyústily ve dvě akutní operace a transfer leteckou ambulancí do Evropy. Účet se pohyboval v několika stovkách tisíc amerických dolarů. Výluka z pojištění, pokračující léčba. Nicméně osobně jsem naštěstí nezažil příliš akutních problémů, které by mi daly poznat, jaká je obecná úroveň vietnamských zdravotnických zařízení. Řekl bych, že ve větších městech se vždy najde nemocnice nebo klinika, která je na adekvátní úrovni.
Prosím tě, jak se skoro dvoumetrovému chlapovi stane, že mu někdo přímo z ruky ukradne mobilní telefon? A jak ses k tomu postavil? Co se ukázalo jako největší problém, když jsi mobil v zahraničí, navíc sám, neměl?
Bylo to vlastně strašně jednoduché. Po karaoke večeru cestou domů u mě zastavil mladý místní cápek na skútru zeptavše se, jestli mu můžu najít cestu, že se mu vybil telefon. Já jsem na vlně bezbřehé naivity mu to místo našel a ukázal. No a on mi telefon vzal z ruky a bohapustě odjel. Moje reakce blízce připomínala Johna travoltu v Pulp Fiction, kdy netušil, kde je interkom. Odcizení telefonu přineslo drobné komplikace s placením na internetu a orientací. Rád bych tak apeloval na čtenáře, aby telefon vždy drželi pevně v ruce, protože je to často ten nejdůležitější pomocník na podobných cestách. S telefonem je v dnešní době cestování hračka. Bez telefonu to je cestování před 20 lety. A to byla trochu jiná soutěž. Ale opět, dá se. Vyžaduje to trochu více plánování, využívání analogových technologií a někdy i prehistorických technik typu orientace podle Slunce. Ale byl jsem v takovém stavu duševní spokojenosti, že jsem si z toho vzal to pozitivní, totiž že pominulo nutkání odpovídat na zprávy 24/7. Což je věc, na kterou si občas tady v Česku vzpomenu.
Je někdo místní, o kom víš, že na něj nikdy nezapomeneš?
Určitě, zaprvé jsem potkal skvělou partu srbských přátel, která mě mezi sebe tak nezištně vzala. I díky nim jsem se účastnil srbsko-vietnamské svatby, kde se zpívalo karaoke po vzoru místních tradic a tancovalo kolo v duchu srbských veselic. Vynikající. Několik z nich zde žije už dlouhá léta, mají vietnamské ženy a život v domovině sledují jen poočku. Pak určitě bych rád zmínil Rosťu, Slováka, s nímž jsme také zažili některé fajn večírky. A závěrem nemůžu opomenout Lynh, ženu, která mě uhranula svým úsměvem a fantastickou životní energií. Obecně vzato jsem ve Vietnamu potkal obrovskou spoustu zajímavých lidí. Od forexových specialistů, přes programátory, majitele vlastních módních značek, po lidi, kteří si užívají místní pohody, hraní deskovek a phočko za 40 korun. Díky internetu, určité vyřídilce a všeobecným znalostem.
Co nám povíš o jídle? Opravdu se tam vaří tak, jak nám jídla prezentují místní asijské restaurace? Je něco, co tě překvapilo?
Jo, najdeš tam skutečně všechno, co se nabízí tady s rozdílem v množství bylinek a zeleniny, které k tomu dostaneš. Přišlo mi, že jsem tam viděl spíše nudlové pokrmy, především polévky na všemožné způsoby. Není to jednom o Pho. Stejně tak Bun Bo Nam Bo tam najdete pouze pod názvem Bun Bo. Bun cha je zase pokrm typický spíše pro oblast severu a pro Ha noi. Plus, jak mi řekl jeden mladý kluk, ve středním Vietnamu se více solí, než tomu je v jiných oblastech. Kořeny tohoto jsou v historii, kdy se jídlo muselo uchovávat delší dobu. K tomu v turistických destinacích nalezneš i všemožné kuchyně z celého světa. Na kvízu jsem se kupříkladu seznámil s Němcem, který si otevřel stánek s curry wurstem. Každopádně jsem snad nenarazil na nic, co by mi vysloveně nechutnalo. I pražené kobylky se daly celkem jíst.
Vím, že se chceš do Vietnamu vrátit, a to velmi brzy a opět na více než pár dní. Co tě tam tak táhne? Zažil jsi tam i mnoho složitého. I tak je to pro tvou duši taková úleva, když si představíš, že tam znovu zavítáš?
Je to pro mě úleva, protože jsem tam zažil největší svobodu svého života. Samozřejmě jsem tam musel i pracovat, ale přes den, kdy bylo kvůli vlhkosti pocitových i více než 40 stupňů, se stejně toho moc jiného dělat nedalo. A večer už byl tak říkajíc za odměnu, kterou jsem si užil dosytosti. Pokud někdo hledá nějaký symbolický předěl ve svém dosavadní životě, cestování je věc, kterou mohu doporučit. A jihovýchodní Asii dvojnásob.
