Ženy jsou „nadměrné“, muži „velcí a vysocí“. Jak v módě vzniklo sousloví „nadměrná velikost“ a proč by se (ne)týkalo i Marilyn Monroe?
Co (ne)říkají čísla?
Dnes se při výběru oblečení běžně řídíme uvedenými velikostmi. Mohou to být velikosti číselné (kdy se liší způsob číselného značení v USA, Británii i Evropě – a zatímco my v Česku užíváme např. velikost 38, v Británii se jedná o velikosti č. 10), nebo velikosti určené písmeny (obvykle od XS až pod XXL). Možná ale máte vlastní zkušenost s tím, že i pojetí téže velikosti se odlišuje s ohledem na výrobce a také zemi jeho původu (a např. v případě italské módy platí, že oděvy jsou obvykle menší, než velikosti určují). Již z toho je tedy možné odvodit, že velikosti v módě jsou velmi proměnlivé, a dokonce i oblečení se stejným velikostním označením se reálnou velikostí může výrazně odlišovat. A ani tím „rozdíly“ nekončí.
Jak uvedla odbornice z Bradley University v Illinois, Carmen Keist, mnozí často užívají citát, že Marilyn Monroe nosila velikost 14. Snad aby poukázali na to, že nebyla dnešním pohledem žádný konfekční ideál. Jenže jak Keist upozorňuje, „to číslo ve skutečnosti vůbec nic neznamená. Velikost 14 v 50. letech znamenala něco úplně jiného, než znamená dnes.“ To tedy znamená jediné – tehdejší velikost 14 zdaleka svými parametry dnešní 14 (u nás by se jednalo o dámskou velikost 42) neodpovídala, během uplynulého století se totiž pojetí velikostí významně rozšířilo. A to doslova. „Dimenzování velikostí je konstrukt, který se postupem času mění s tím, jak se mění představy o tom, jak vypadá plus-size tělo,“ objasnila Lauren Downing Peters, která se v akademické rovině věnuje studiím módy.
Tvrzení Downing pak dokládá i pohled na reálné oblečení z první poloviny minulého století. Většina těchto oděvů je výrazně menší než oděvy ekvivalentní velikosti dnes. V souladu s tehdejšími velikostními tabulkami, které byly běžně užívány mezi lety 1915 a 1920, znamenala „nadměrná velikost“ v případě žen 30palcový obvod pasu a 42palcový obvod přes prsa. Pokud se neorientujete v přepočtu palců na centimetry, tak vězte, že tyto rozměry odpovídají standardní velikosti 36-38. Což dnešní perspektivou zrovna „nadměrné“ skutečně není.
I když producenti módy vlastně nejsou nijak vázáni, aby velikosti uváděné na oděvech odpovídaly nějakým specifickým kritériím (což tedy vysvětluje, proč v jednom obchodně člověku padne sako velikosti 36 a v jiném potřebuje i 40), přesto to byli právě oni, kteří s velikostním značením přišli. Konkrétně praxe šití oblečení v určitých velikostech vznikla (pomineme-li šití uniforem, což je jiný příbeh) na konci 19. století, když v důsledku pokroku souvisejícího s průmyslovou revolucí začala být produkována konfekční móda. Zatímco tedy krejčí a švadleny šili doslova na míru, výrobci oblečení se rozhodli, že si „své velikosti“ určí vzhledem k nejobvyklejším tvarům a tělesným proporcím. Už to je samozřejmě problém. Protože ne každý těmto obvyklým standardům odpovídá – zejména ženské křivky pak mohou být velmi rozmanité (a nekonfekční).
„Nadměrní muži“? Takové nemáme!
Je-li řeč o plus-size nebo nadměrné módě, týká se žen. Skutečně. V případě mužské konfekce jsou totiž tato označení obvykle nahrazena těmi, jež odkazují např. k výšce (a v praxi se jedná o oděvy s prodlouženými délkami nohavic, rukávů apod.). V angličtině pak bývá užíváno sousloví big & tall, tedy v překladu „velký a vysoký“. A to, ruku na srdce, rozhodně nemá tak silně negativní konotaci jako „nadměrný“. „Celkově má pánská móda tendenci být mnohem více velikostně inkluzivní než ta dámská. To v praktické rovině znamená, že i větší muži mají poměrně velkou šanci nakoupit i v běžné konfekci nabízející výrazně širší škálu a variabilitu velikostí,“ potvrdila Downing. A závěr je tedy jasný, na dámskou „velikost“ je nahlíženo výrazně jinou (a kritičtější) optikou, v níž klíčovou roli stále hrají určité ideály krásy. Do nich by ženy měly zapadnout. A muži? Ti klidně mohou být velcí. A vysocí. Ale ne „nadměrní“.
Když konfekce tápe
I když s produkcí módy větších velikostí se pojí samozřejmě i vícenáklady (s ohledem na materiál) a nezřídka tak tyto oděvy bývaly i dražší, mnohé firmy se právě v rámci přijetí těla rozhodly tento rozdíl kompenzovat z vlastní kapsy. V zájmu zmiňovaného konceptu body positivity existují také značky, které na módní přehlídky či do reklamních kampaní najímají modelky, které mají výrazné křivky a jednoduše nezastupují onen velikostní ideál.
Chtělo by se tedy říct, že jsme se možná vydali správným směrem. Jenže mnozí prodejci sice ustupují z kategorie „plus-size“, ale nabízejí módu, která střihem, materiálem či barvou jako by předjímala, že větší lidé jednoduše chtějí svá těla skrýt. Takže ono směřování přece jen bude ještě nezbytné korigovat. Ideálně ale vzhledem k tomu, že lidská těla jednoduše nejsou unifikovaná, což konfekční fast fashion jen stěží zvládne reflektovat. Možná by tedy i v odívání nebylo od věci ohlédnout se zpět – a inspirovat se tím, co bylo běžné dřív. Tedy tvorba oděvů na míru, individuálně a bez bezprostředního poměřování se s „nastavenými standardy“.
