Anděl s ďáblem v těle – Volvo XC60 Black Edition spojuje dva světy a nadchne každého řidiče. Soutěžte s LUI o jeho víkendovou výpůjčku
Hodím Prahu za hlavu
Léto se blíží ke svému konci (byť venkovní teploty tomu nenasvědčují) a já kousek za Prahou v Čestlicích přebírám „své“ Volvo, konkrétně XC60 Black Edition. V daných klimatických podmínkách by se jen málokdo těšil, že usedne do doslova rozžhaveného vozu, nicméně XC60 se dokáže ve svém interiéru s okolním horkem vypořádat velmi rychle a efektivně. Jak následně zjišťuji, klimatizaci lze navíc prostřednictvím aplikace uvést do chodu ještě před nástupem. Cestování v komfortních podmínkách si tak lze tímto způsobem zajistit za všech okolností.
Motor spolehlivě přede a já – v souladu se známým českým hitem – házím Prahu za hlavu a vyrážím na Moravu. Volvo se mi tak stává průvodcem směrem k „vodě, slunci a nekonečným vinohradům“. Na rozdíl od pánů z Chinaski však nejedu „hlava nehlava“, ale chci především zjistit, jak auto funguje při běžném provozu. Volva jsou považována za nejbezpečnější vozidla – a již po prvních zdolaných kilometrech chápu, proč tomu tak je. Při výjezdu z Prahy mě překvapí, že auto mi na křižovatce dává signál, že na semaforech padla zelená (pravda, oceňuji to, jelikož jsem stále mírně rozptýlen tím, jaký vůz „držím v rukou“). Po výjezdu na dálnici zjišťuji, že XC60 mě dokáže upozornit také na blížící se vůz v levém pruhu a věnuje pozornost tomu, abych se při jízdě držel v pruhu. I proto se na D1 necítím nijak ve stresu, a to ani ve chvíli, kdy spustí silný liják.
Proudy vody jízdu samozřejmě znesnadňují. Zvyšuje se nebezpečí aquaplaningu, navíc viditelnost je minimální. Mnozí řidiči raději míří ke krajnici, jelikož jejich auta na silnici doslova „plují“. XC60 ale jede dál. Perfektně drží na vozovce, i když samozřejmě snižuji rychlost, stále mám jízdu plně pod kontrolou.
Jakmile se znovu objeví sluneční paprsky a vozovka oschne, přichází čas na to vyzkoušet přece jen „odvážnější“ styl jízdy. Plug-in hybridní systém přepínám do režimu POWER, kde mám pod levou nohou neustále k dispozici všech 350 koní, které Volvo XC60 s motorizací T6 nabízí. Díky asistenci elektromotorů je reakce auta na mé povely za všech okolností okamžitá. Vozidlo je navíc chytré. Energii z brzdění vrací zpět do baterie, abych ji mohl využít, jakmile je přede mnou volná dráha. Elektromotor roztáčí zadní kola, spalovací motor se potom stará o ta přední, k dispozici tak mám i pohon všech kol. Není mnoho aut, se kterými bych se i na přeplněné D1 cítil tak bezpečně.
Jak se (bezpečně) kochat?
Kousek za Brnem je cesta už klidnější. Tři pruhy jsou nahrazeny jedním a většinou s plnou čárou. Ovšem i proto, že se vždy najde řidič, který potřebuje být někde „rychleji“, držím si bezpečný odstup, abych měl před sebou dostatek místa na manévrování. Vychutnávám si pohledy na kopce a okolní přírodu, obdivuji vesničky, kterými projíždím. Díky tomu, že rychlost jízdy se snížila, můžu konečně otevřít střešní okno. Jemným dotykem přejedu přes příslušný panel a odkryje se obloha, při druhém dotyku se celé okno otevře. Jednoduché a stylové. Žádná tlačítka, jen letmý posun prsty a je hotovo.
Jakmile dojedu do cíle, mířím s XC60 ihned do nabíječky. Při projížďkách po okolí už mě žádné velké vzdálenosti nečekají a na pohyb mezi vinicemi a zdejšími vesničkami plus mínus 50 km, které Volvo v elektru nabízí, bohatě postačí. Záleží ale samozřejmě také na tom, v jaké míře řidič využije klimatizaci a další zařízení, protože tím se akumulátor pochopitelně vybije rychleji.
Za vínem!
Ve chvíli, kdy je vůz dobit, je na čase porozhlédnout se po tom nejlepším, co jižní Morava může nabídnout. Jsou tu desítky vinařů, kteří nechávají v místní zemině své srdce, ale i svůj pot a krev. Je to náročná práce, ale výsledky za to stojí. Mám v této oblasti vytipovaná vinařství Pres a Šebesta. Ač oba vinaři jsou příslušníky mladších vinařských generací, svou práci dělají znamenitě a já na jejich víno nedám dopustit. V každé skleničce je patrná péče, jaká byla vínu věnována. Procházíme celý sklep a koštýř (pomocí této speciální „baňky“ je nasáváno víno přímo ze sudů, aby následně mohlo zamířit do skleniček) je v plném nasazení. Alchymie pro Pražáka, denní rutina pro Moraváka. Nicméně tento rituál je prostě to, co musíte zažít, když chcete ochutnávat dobrá vína. Tento rok u mě vítězí Hybernal.
Po přenocování (protože alkohol samozřejmě za volant nepatří, a to ani za volant jednoho z nejbezpečnějších vozidel) mířím do Bukovanského mlýna – a již předem vím, že mě cestou čeká nejedna serpentina. Žádný problém pro XC60! I v maximálně přiměřené rychlosti dokáže vůz doslova sekat zatáčky. Při parkování mě napadá, že Volvo je skutečnou „spojkou“ mezi dvěma světy. Nejenže mě dopravilo z ruchu velkoměsta na poklidný a malebný venkov, ale zároveň řidičům nabízí spojení benzínu a elektra. I to jsou dva odlišné světy, které k sobě ale musí najít cestu. V kombinaci s přidanou hodnotou prostoru a vyspělostí interiéru a pohodlí je XC60 navíc „doma“ vlastně všude. Nevyčnívá jako pěst na oko, nechlubí se tím, že je, jaké je. Nemusí, všichni to totiž nějak podvědomě tuší. A Bukovanský mlýn? To je svět sám pro sebe. Stylové ubytování, fantastické výhledy, možnost zahrát si minigolf…
Jenže po každém odpočinku nutně přichází návrat do reality všedních dní. Nezbývá, než s černým krasavcem zamířit zpět a vrátit jej do jeho domovské stáje. Vzdávám se ho nerad. Má v sobě vše, co si řidič přeje (a často i to, co do chvíle, než usedl za jeho volant, vlastně netušil, že by si přál). A navíc – ta černá mu zatraceně sluší…
