Sebevědomí a nákup oblečení: trpí v obchodech více muži, nebo ženy? Poznáváte se ve výsledcích výzkumu?
Kdo trpí v obchodě?
Akočli nám v reklamách často bývají předkládány obrazy nákupůchtivých lidí, pravdou je, že mnoho potenciálních zákazníků mezi stojany s oblečením spíše tápe. Oblékání a naše psychika, to je takové začarované kolečko. Necítíme se dobře? Nakupujeme. Nakupujeme? Necítíme se dobře. A to často nejen kvůli peněžence, ale i pro vlastní stud a sebekritiku.
Je těžké zvednout ruku a přiznat, že jsme ve všem prostě vypadali jako špatně nacpaná jitrnice. Celý zážitek ze zkušební kabinky je tak zničený, tašky prázdné, nebo bohužel plné něčeho, co pořádně neunosíme a nálada jde ke dnu. Až si někdy říkám, že ti muži to musí mít ještě horší, když v běžných konfekcích pro „obě pohlaví“ bývá toho zboží pro pány spíše poskromnu. Jak si má člověk vybrat? A pokud si vybere, jakou bude mít šanci, že to sedne jeho postavě?
Jak je tomu u nás?
V českém rybníčku se do debaty pustilo i Glami, které vytvořilo výzkum, fashion (Re)search. To vidí rozdíly mezi výsledky žen a mužů. A já jsem pro vás vybrala některé zajímavé. Budu citovat z jejich tiskové zprávy:
„Ačkoli například 52 % mužů není spokojeno se svým břichem, což pro ně ztěžuje nákup džínů, kalhot, obleků a sak, popisují svou postavu jako velikostně normální v rámci jejich váhy a výšky. Pokud se jim proporce změní například vlivem stresu či nemoci, nepromítne se to do změny nákupních návyků či nižší frekvence nakupování. Jsou-li nespokojeni, jdou do akce. Zatímco ženy mění přístup k sobě sama a pracují na sebepřijetí (38 %), mužům ke spokojenosti se svým tělem pomůže především fyzická změna postavy jako zhubnutí či nabrání svalové hmoty (31 % vs. 14 % sebepřijetí).“
Ach ta (ženská) sebekritika
Stejný výzkum prý ukázal, že ženy mají dokonce tendenci častěji se považovat za „plus-size“ i v případě, že do této kategorie ani nespadají. Že je to nejspíš přísnějšími standardy, které jsou na ženy vyměřovány? Stejný výzkum ukázal, že jsou standardy stejně nerealistické i pro muže – myslí si to 43 % dotázaných. Dalších 18 % neumělo na otázku odpovědět a zbytek se dohaduje mezi tím, zda je situace horší pro jedno nebo druhé pohlaví (19 % a 20 %). To je bezesporu zajímavé, protože pokud jsou vysněné standardy mužské krásy taky kdesi v oblacích, jak to, že se tím ti chlapi podle Glami trápí méně?
Upřímně by mě v rámci tohoto zkoumání zajímaly výsledky rozlišené podle věku, vzdělání a také podle sexuální orientace. My v LUI jsme opakovaně psali články na téma standardů mužské krásy, a to především v kontextu homosexuálů. Co se od nich očekává od protějšků? Jaké biče si na sebe šijí? A jsou jejich očekávání prvním krokem k toxicitě třeba na seznamovacích aplikacích? To se bohužel z výsledků Glami výzkumu nedozvíme, ale můžeme se podívat na jiné.
Jak na sebe koukají gayové
Tento výzkum například hovoří o tom, že naše (západní) společnost má tendence vnímat lépe maskulinní gaye. Abych byla přesná – vidí je raději v rolích vyšších statusů. A to jak z pohledu hetero mužů, tak z pohledu gayů samotných.
Stanice BBC News přišla se zajímavým článkem rámovaným větou: „Na to, abys byl gay, jsi příliš ošklivý.“ To má být citace, kterou si vyslechl muž, jenž podle slov jeho hodnotitele zjevně neměl právo na svou orientaci. Protože gayové jsou přeci hezčí než on. A kvůli tomuto stereotypu dochází k hrůzným následkům, kdy se muži pouštějí do ohrožení vlastního života v honbě za jistým typem vzhledu. To u jediného příběhu samozřejmě nekončí.
Například Nick Arnold ze své zkušenosti pro BBC napsal: „Spousta mých gay přátel má problém najít smysluplný vztah, protože lidé jsou velmi zaměření na fyzično a nic jiného.“ Myslí si, že v gay komunitě jsou standardy na to, jak má muž vypadat, nastaveny mnohem přísněji. A tuto myšlenku ověřují i sociální vědci. Všude samé břišáky a trápení s nimi – to (jinými slovy) uvádí třeba i profesor Ian Holloway.
A proto je závěr Glami, který vám za chvíli odcituji, sice velmi zajímavý, ale toužím po tom, data ještě více zanalyzovat a zjistit, jak je na tom právě skupina homosexuálních mužů. Ale pojďme si říct, o čem mluvím:
„Mužům je na rozdíl od žen body neutralita vlastní, respektive není pro ně tak náročné ke svému tělu přistupovat neutrálně. I k nim je módní průmysl přísný, ale vzhledem k nastavení společnosti ten tlak není stejný, jako na ženy. U mužů je kladen větší důraz na sílu, zdraví a funkčnost těla,“ píše se v tiskovce.
A právě ukázka síly a zdraví může být často zaměňována třeba za ten kýžený six pack – co si budeme povídat. Třeba se v budoucnu dozvíme z podobného výzkumu Glami ještě více.
Co je pěkné, zdůrazni. Co není, neměj!
Že je oblečení často prostředkem k doladění nedokonalostí, to je známá věc. Asi nejběžnější taktikou je „černá zeštíhluje“. Takových pokusů o eliminování nechtěného je mnoho. Společnost se tváří, že nedokonalosti neexistují a pokud je někdo má, hanba mu! Zvýrazňujeme, co je na nás krásné a ten zbytek se snažíme zahodit někam hodně daleko. Jako by to nebylo součástí nás. A to je trochu smutné.
Glami z výzkumu zjistilo, že se k eliminaci (nebo spíše zakrytí) nedokonalostí pomocí oblečení častěji uchylují ženy. Muži na sebe prý nejsou tak přísní jako ženy a vnímají své tělo vlídněji. „Třikrát častěji než ženy se nesnaží oblečením nic zakrývat. Zároveň se na rozdíl od žen nesnaží ani nic zvýraznit,” uzavírá výsledky výzkumu brand manažerka Eliška Hynková s tím, že takto odpovědělo šest z deseti mužských respondentů. A já za tento výzkum děkuji. Je bezesporu hezkou sondou. Moc rádi se v LUI podíváme, pokud příště budou výsledky obohaceny o dělení specificky pro gaye. Ukáže se nějaký rozdíl? Co myslíte?
