Stud, strach a odpor k vlastnímu tělu: Prudérní výchova zanechala na chlapci následky, které si s sebou táhne i v dospělosti
Říkal jste, že vám velmi záleží na tom, aby váš příběh někomu pomohl. Když se vy máte šanci s někým ztotožnit, pomáhá vám to? Chcete nabídnout čtenáři totéž?
Myslím, že je moc důležité moct se s někým identifikovat. Jako společnost se bavíme o spoustě věcí. Poslední roky se otevírají témata, která kdysi byla čisté tabu. Neumím si třeba představit, že by můj dědeček řešil se spolužáky ve škole, jakou orientaci má. Tohohle si hrozně cením, že doba jde dopředu a lidi se necítí tak na nic, když vědí, že v některých věcech nejsou sami.
Vy přesto máte pocit, že máte málokoho, s kým byste se mohl identifikovat. A nemá to tak úplně co dělat s vaší orientací, nebo ano?
Já jsem gay. To říkám narovinu. Naučil jsem se to normálně sdělovat a je to v pohodě. Ukazuje se, že lidem je to celkem jedno. Nebo na ně mám štěstí, to nevím. Každopádně s tímhle jsem v pohodě. Problém je to, co na to navazuje.
Můžete být konkrétnější?
Jedná se o intimní život. Já pocházím z rodiny, kde všechno bylo v pohodě. Neměl jsem třeba alkoholika tátu nebo nepřítomnou mámu. Všechno bylo v rámci možností v pohodě. Nebyli jsme milionáři, ale ani jsem nikdy netrpěl tím, že bych neměl to, co ostatní, pokud jde o jídlo, hračky nebo cokoli jiného. Problém byl v komunikaci a čím jsem starší, tím víc se to učím chápat.
Rozklíčoval jste nějaké komunikační problémy, které mezi vámi a rodiči byly? Umíte je pojmenovat?
Především šlo o vytváření pocitu studu. Dneska, kdybyste se nad tím hlouběji zamyslela, by se jednalo to nějaké toxické chování, ale tehdy se takové věci vůbec neřešily – že by se děti odněkud učily rozeznávat jakoukoli toxicitu. Prostě věci doma byly tak, jak byly. A někdo se s tím srovnal hůř, někdo líp. Já třeba hůř. Je mi skoro čtyřicet a pořád mám v hlavě matčin hlas a pocity, které jsem měl jako kluk.
Máte partnera?
To jste tnula do živého. Nemám. A nikdy jsem ani neměl na té úrovni, co asi myslíte.
Nikdy jste nepoznal někoho, s kým byste se sblížil?
Na osobní stránce ano, ale z toho většinou pak bylo jen přátelství. Než jsem se k čemukoli odhodlal, byl jsem ve „friend zone“ (zóně přátelství – pozn. red.) a bylo po všem. Pak jsem často ještě byl ve funkci vrby a poslouchal jsem vztahové trable ostatních – i těch, které jsem třeba tou dobou miloval nebo se mi líbili. Neuměl jsem to překonat. A hodně mě to ničilo. V jednom případě, kdy jsem toho kluka opravdu miloval, jsem i přemýšlel, že si sáhnu na život. Tehdy mi bylo devatenáct a byl jsem zamilovaný do o skoro dva roky mladšího kluka. Řekli byste, že díky věku budu mít navrch, ale neměl jsem ani v nejmenším. Vídali jsme se, byli jsme několikrát venku a bylo to skvělé.
Vzpomínám na večer, kdy jsme spolu zůstali skoro celou noc kousek pod Kyvadlem. Kouřili jsme, pili jsme víno z lahve a hodně jsme si povídali. Byla to nejromantičtější chvíle v mém životě. A já se neodhodlal. Neudělal jsem nic. Ani jsem nic neřekl. Když jsem pak došel domů, mísilo se ve mně hodně emocí. A hodně jsem se nesnášel za to, jak jsem to nezvládl.
Dostala vás nervozita? Neměl jste později šanci to zkusit znovu?
Vídali jsme se i dál, ale to už přišel s tím, že někoho potkal a všechno mi o něm vyprávěl. A já poslouchal, pomáhal a radil. Byl jsem tam, když se rozešli a uklidňoval jsem ho. A taky jsem pak byl zlomený, když se k sobě opět vrátili.
Tahle vaše platonická láska se nikdy nedozvěděla, že jste do ní byl zamilovaný, anebo to věděla, ale nechala to být?
Já nevím. Neviděl jsem ho spoustu let. Přestali jsme se vídat, když jsem to už nezvládl. Úplně jsem se zhroutil a přemýšlel jsem, že už nechci žít. Dál už jsem ho vídat nemohl.
To mě moc mrzí. Co vás ve vztazích blokuje, pokud to pojmenujeme přesně?
Já jsem jako kluk byl fakt hodné dítě. Dělal jsem, co jsem měl. Ale moje výchova směřovala nejen k tomu, že budu dobrý člověk, byla i dost prudérní. Moje máma se třeba nikdy nesvlékla ani do plavek, co si pamatuju. U bazénu vždycky seděla ve tříčtvrťácích a tričku a my jako děti jsme se koupaly, blbly s tátou, ale to je tak všechno. Ona se nezapojovala, a i nás dost peskovala, jak vypadáme, abychom si hlídali odstup od ostatních a tak dále. Měl jsem tak často pocit, že někde překážím, že stojím v místě, kde chtějí být jiní lidé a já tam být nemám.
Později, když jsem dorůstal, jsem měl klučičí „noční nehodu“. Máma ráno svlíkla peřiny a ani se na mě nepodívala. Hrozně jsem se styděl. Bylo vidět, jak je jí to odporné. Od té doby jsem nosil na spaní jak spodní prádlo, tak pyžamo a ráno jsem si ty věci přepíral tajně v ruce a dal to sušit na topení v pokojíčku. Koukala na mě jako bych byl nejodpornější vyvrhel a já se začal stydět na sebe sáhnout nebo se na sebe dívat neoblečený do zrcadla.
Když přijde i na jiné věci, mamka se vždycky ošívala ve smyslu: „Nesahej na mě těma zpocenýma rukama!“ A já si od té doby nevěřím, když mám někomu podat i jen ruku na přivítanou. Mám pocit, že mám opocenou dlaň, a to je nechutné. Často mě posílala, ať se jdu „stříknout sprejem“, že jsem se opotil a jsem cítit. Říkala to i před lidmi. Takových historek mám spoustu.
Takže váš problém pramení obecně z intimního kontaktu s lidmi, nikoli z toho, že jste gay nebo že se bojíte být zamilovaný…
Ono je to jedno s druhým, nicméně ano, zdroj je u toho, že mám pořád dojem, že jsem prostě odporný, když to řeknu naplno. Neustále bych se sprchoval, cítím se nejistý, když si někde mám sundat bundu, jestli nejsem opocený. Pořád někde přešlapuji a rozhlížím se, jestli nepřekážím. A ke svému tělu jako muž nemám vůbec dobrý vztah. Stydím se za to, jak vypadám. Nerad na sebe sahám. Stydím se i sám před sebou některé věci provozovat.
Vyhledal jste pomoc psychologa?
Snažím se, začal jsem s terapií. Nechci být navždycky sám. Jinak funguju dobře a myslím, že partnerovi mám co nabídnout. Jen tohle je pro mě hrozně těžké. Jsem prakticky mimo hru. Nevím, jak na to, a ničí mě to. Věřím ale, že nejsem jediný. A třeba to někomu otevře oči, že taky potřebuje pomoc. Doufám, že to pomůže aspoň jednomu člověku, pak jsem svůj úkol tímhle rozhovorem splnil.
