Zpěvačku Tezu napadli fotbaloví fanoušci. Homofobnímu útoku tehdy nečelila v Česku poprvé. Proti násilí plánuje nazpívat nový song
Pocházíte z města, nebo vísky? Jaký pro vás byl coming out vzhledem k širšímu okolí?
Pocházím z Plzně. O rodině jsem již mluvila a co se týče okolí, tak myslím, že jsem měla velké štěstí. Moje první holka byla moje parťačka na všechna poprvé: Pamatuju si, jak šíleně nervózní jsme byly, když jsme šly poprvé za ruku na ulici, nebo si daly pusu na veřejnosti. Měly jsme i stejnou partu přátel, takže nám většina fandila a podporovala nás.
Moje druhé štěstí bylo, že v Plzni v době mého coming outu otevřeli nový queer klub. Ten se stal mým útočištěm a s lidmi, které jsem tam potkala, se přátelím dodnes. Dostala jsem se tam do party leseb, která mi byla obrovskou podporou a jen díky nim jsem zvládla svůj coming out, absolvovala svůj první Prague Pride, a nakonec si za sebou mohla i hrdě stát. Vědět, že v tom člověk není sám, sdílet s někým pocity, bavit se o prvních láskách, sexu, diskriminaci a prostě normalizovat to, kdo jsem, a nemuset nic vysvětlovat je nedocenitelné.
Cítíte, že jsou v Česku LGBTQ+ lidé stále ještě vnímáni jako „druhořadí“, že jsou diskriminováni, je jim připisován nějaký nelichotivý soubor stereotypizovaného chování atd.?
Bohužel jsme. Jen fakt, že ještě pořád nemáme manželství pro všechny, je pro mě skandální. To nás samo o sobě staví legislativně na druhou kolej. Co se týče stereotypizace a nějaké symbolické diskriminace, tak toho je u nás bohužel ještě pořád také dost. V českých médiích se LGBTQ+ lidé téměř neobjevují, a když, tak jen v podobě “vykrouceného gaye” nebo predátorské lesby. To je opravdu tristní a já doufám, že budeme následovat západní trend a konečně to u nás znormalizujeme, protože tohle způsobuje jen zbytečné trápení a nepochopení.
Vnímáte nějaký posun v české společnosti za posledních třeba deset-dvacet let? Když si představíte sebe samu jako děvčátko a dnešní děti: Myslíte si, že dneska už mají teenageři lepší přístup k informacím; více možností, s kým se identifikovat a ke komu vzhlížet, pokud si procházejí složitým obdobím spojeným s uvědomováním si nebo oznamováním své sexuální orientace?
Myslím, že dnešní teenageři mají lepší výchozí pozici, než jsem měla já, ale pořád je to nedostatečné. Věřím tomu, že mají lepší přístup k informacím a globalizace je dobrá aspoň k tomu, že vzory a podporu nemusí hledat jen v Čechách. U nás je to pořád bída. Sama vím jen o platformách, které vytváří sama komunita a jinak o nějaké mediální reprezentaci nebo o mainstreamových queer osobnostech se v podstatě nedá mluvit. Takže bych řekla, že pořád ještě dost záleží na tom, komu a kde se narodíte. Pokud konzervativním rodičům na malé vesnici, tak si dovedu představit, že pro vás coming out může být mnohem náročnější než před lety pro mě.
Jak vnímáte českou reakci na bratislavskou střelbu?
Myslím, že nebyla dostatečně silná. Cením si lidí, kteří ji bezprecedentně odsoudili, ale to pro mě není dost. Potřebujeme se zbavit lidí, jako je Tomio Okamura nebo Marian Kotleba, kteří jsou otevřené homofobní a vůbec se za to nestydí. Jejich otevřená nenávist jen způsobuje, že si lidé myslí, že je v pořádku nás nenávidět, a tedy i zabít. Připadá mi odporné, že jsme obětními beránky populistů a nikdo nepodniká žádné zásadní kroky k tomu, aby to zastavil. Je to jen vrcholek ledovce vracející se homofobie, nacionalismu a rasismu. Já se děsím toho, jak daleko to zajde a nechápu, že to naše autority neberou víc vážně. My jsme se s několika hudebnicemi rozhodly udělat alespoň malé gesto a napsat píseň proti homofobii, která vyjde příští rok. Spolupracuji na ní s Katarzií, Laurou Jaškovou a producenty Blanche a Aid Kidem.
Setkala jste se někdy vy osobně s diskriminací, předsudky či přinejmenším odstupem některých lidí poté, co zjistili, že nejste heterosexuální?
Ano, několikrát. Dokonce jsem zažila i velmi ošklivý homofobní útok, kdy parta fotbalových fanoušků napadla mě a moje kamarády před queer klubem v Praze. Na střední jsem kvůli tomu přišla o pár kamarádů, ale největší zkušenost mám s objektivizací a fetišizací. Stereotypy typu, že jsem ještě nepoznala toho pravého, nabídky trojek, zírání, pískání, pokřikování nebo sexuální obtěžování jsem zažila nespočetněkrát. Proto se už několik let vyhýbám místům, kde by mi mohlo být nepříjemně a funguje to. Byla bych ale ráda, kdyby to v Čechách jednou vypadalo tak, že ani na diskotéce v horní dolní dvě zamilované lesby nezpůsobí žádný povyk.
Cítíte se v Česku bezpečně a přijímaná?
Naštěstí žiji v bublině a moje bublina je bezpečná, vřelá a podporující. Mimo tuhle bublinu to taková sláva není, a i to byl jeden z důvodů, proč jsem se odstěhovala do Berlína, který se s atmosférou v Praze nedá srovnat. V Berlíně jsou všichni aspoň trochu queer a já se ještě nikde necítila takhle komfortně. Jsem konečně jedna z mnoha, a ne jedna z mála.
Rozhovor o Tezině coming outu si můžete přečíst zde.
