Bude téma sexuální orientace součástí školní výuky? „Musíme tyhle věci normalizovat,“ myslí si homosexuální učitel
Nedávno jsme spolu hovořili a dotkli jsme se i tématu rozdílů ve výchově mezi dětmi. Jsou tyto rozdíly ve škole hodně patrné? Je silně znát, které dítě pochází z jakých poměrů?
Řekl bych, že tyto rozdíly jsou zásadnější než ty fyzické. Dobře motivované dítě, které není zastaveno nějakou vážnou nemocí nebo jiným fyzicko-mentálním znevýhodněním, je jako houba. Naučí se. Rychleji nebo pomaleji, ale školní látku i normální psychologický vývoj prostě zvládne. Ovšem děti, které doma nejen, že nemají podporu, ale jsou třeba ještě vystavovány extrémnímu stresu, nedostává se jim pozornosti a do hlav se jim valí nesmysly, to mají extrémně těžké. Podle mě to mají ještě těžší než dítě, které je znevýhodněno třeba například slabším zrakem nebo pohybovým problémem.
Proč tomu podle vás tak je? Co je pro tyto děti nejtěžší?
Nejtěžší je překonat ten rozdíl mezi domácím prostředím a školním. A taky nevidět rozdíly mezi tím, jak se má a jak se daří jeho spolužákům. Děti nejsou hloupé. Jsou velmi vnímavé a vidí, jak to vypadá, když se někdo nebojí jít domů se špatnou známkou, protože ví, že mu rodič s učením pomůže a všechno se napraví. Vidí to ale pouze z dálky. Jelikož není jejich mentální vývoj na úrovni dospělého, často takové děti upadají do závisti a mohou spolužáky s dobrým zázemím i šikanovat, mohou odmítat výuku… Samozřejmě mohou být i méně pozorné, protože s nimi nikdo odmalička neseděl v klidu nad kreslením nebo odříkáváním básniček. Jsou prostě nešťastné a nebojím se tvrdit, že i zanedbané.
Toto nejde nijak řešit? Nemůže škola zasáhnout?
Samozřejmě škola je součástí socializace, ale nemůže nahradit rodinu. Extrémní případy samozřejmě lze řešit přes sociálku, ale co s dětmi, které jsou tak nějak v šedé zóně? Je to velice složitý problém. Dokázat, že se ve výchově děje něco nekalého, jde často jen u opravdových extrémů – třeba u dětí týraných nebo extrémně zanedbaných. Jindy ale spíše jako učitelé válčíme s rodiči, kteří svůj způsob života považují za jediný možný a správný. A to je pak problém.
Takže tu nehovoříme o dětech vyloženě týraných. Mluvíme o tom, že máte ve třídách i děti, které pocházejí ze sociální vrstvy, která, řekněme, preferuje jiné hodnoty než vzdělání?
Řekla jste to velmi opatrně a vlastně je to tak. Mám na starost děti, jejichž rodiče třeba dlouhodobě nepracují. Nepovažují za důležité jíst zdravou stravu a většinou ani nemají tušení, co přesně zdravá strava znamená – kromě salátu. Jsou to rodiny, kde se běžně hovoří vulgárně, slovní zásoba je omezená. Pohrdají vzděláváním a vzdělanými lidmi; nechtějí hovořit s „autoritami“; často bývají naštvaní na systém obecně, byť když se jich začnete ptát na detaily, vlastně nerozumějí tomu, co nenávidí.
Toto jsou děti, se kterými je pro vás jako učitele více práce?
Více práce mi nevadí. Učitel, kterému začne vadit, že se musí nějakému dítěti věnovat, by měl přestat učit. Věnujeme se dětem, ne věcem. Problém je, že někdy i ta má snaha vyjde vniveč. Není to jako v amerických filmech, kde se učitel stane hrdinou a jeho svěřenci se hromadně hlásí na vysokou. Já jsem rád, když tyto děti namotivuji k tomu, aby se snažily přemýšlet o jakémkoli činu, který způsobí. O tom, jak je vhodné jednat s ostatními. Nebo o tom, co se kolem nich děje.
I lidé z dobré sociální vrstvy mají často nějaké své „issues“ (problémy – pozn. red.) z dětství, které mohou končit až u psychologa. Na spoustě lidí se negativně podepsala výchova, byť i třeba dobře míněná. Když jde pak o intenzivnější a zásadnější prožitky, které si s sebou člověk táhne, nebojím se říct, že jde v podstatě o trauma. A s něčím takovým se těžko pracuje i s odstupem dvaceti, třiceti, či více let.
K těm traumatickým následkům: Patří mezi ně podle vás i pozdější řešení například coming outu, pochopení LGBTQ+ lidí či prostě i jen obecně přijetí jinakostí? Je pro lidi pocházející z rodiny, která je ve svých tématech a názorech velmi omezená a odmítá diskuzi, náročnější manévrovat v těchto oblastech?
No jistě! Proč jsou coming outy tak náročné? Protože se náctileté děti, které se najednou potýkají s něčím, čemu úplně nerozumějí, bojí přijít na světlo s pravdou. Jediné, co o gayích doma třeba slyšeli, je to, že jsou to buz*y nakažené HIV, nebo že patří do pekla, nebo nějakou podobnou lahůdku.
Homosexualita je ve školním prostředí běžná urážka a bohužel to často pramení z rodiny – od dospělých. Jde o to, jak tyto věci rámujeme, jak o nich hovoříme. Tyhle vzorce je potřeba rozbít, aby děti mohly vyrůstat s myšlenkou, že je v pořádku, když jednoduše nejsou heterosexuální a že není přípustné šikanovat za totéž druhé.
Myslíte si, že je řešením otevírat tato témata alespoň ve škole? Normalizovat tuhle diskuzi?
Rozhodně bych byl za, aby se do osnov dostala diskuze nad širokým spektrem témat, která jsou pro děti naprosto zásadní. Děti na základce se často učí rozdíly mezi listy břízy a dubu, ale nemají tušení ani v dospělosti, jaký je rozdíl mezi úrokem a poplatkem. Měli bychom základní vzdělání víc přizpůsobit potřebám fungování ve společnosti. Některé děti prostě neskončí na vysoké a některé nejdou ani na střední nebo na učňák. Třeba zůstanou jen se základním vzděláním.
Za mě by mělo být základní vzdělání takové, které pomůže člověku fungovat v běžném životě. Zařadí ho do společnosti. Odpovídá podle vás jako učitele české základní vzdělání tomuhle předpokladu?
Nemyslím si. Úplně opomíjí jak finanční gramotnost, tak i jiné aspekty. Dejme sem tam do učebnice místo maminky a tatínka maminku samoživitelku. I to je potřeba dětem ukázat, že je verze. Lidé se základním vzděláním, troufám si tvrdit, nepotřebují nutně znát hlavní město sousední země, potřebují vědět, jak číst jízdní řád autobusů v místě svého bydliště. Příkladů je mnoho. To by chtělo opravdu hlubší diskuzi.
Patří informace o sexuální orientaci do učebnic? Bude podle vás jednou toto téma součástí výuky?
Za mě rozhodně LGBTQ+ lidé do učebnic také patří. Naprosto beze sporu. Samozřejmě ale stejně jako zbytek témat – je potřeba formu přizpůsobovat věku.
Je potřeba s dětmi mluvit naprosto v klidu a bez nějakého haló. Musíme tyhle věci normalizovat ve smyslu toho, že to prostě není nic divného a není důvod ke studu, když se o tom začne mluvit. Rád bych, abychom normalizovali celé tohle téma. Je to moc důležité a snad se toho jednou dočkám. Sám jsem LGBTQ+ a v době dospívání by mi pomohlo, kdybych tehdy měl víc informací a pocitu podpory a „normálnosti“.
Věříte, že by váš nápad byl dobře přijat u rodičů žáků a studentů?
Upřímně? Jak u koho. A to je ten problém. Ale u nějaké generace se začít musí. Doufám, že to bude tato.
