Nezvladatelný a depresivní: Takový byl bratr dívky, která si jeho chování neuměla vysvětlit. Pomohl až příběh na Instagramu
Marti, vy jste nyní olomoucká, ale vyrůstala jste úplně jinde s maminkou, tatínkem a taky mladším bratrem, který jste mi říkala, že byl jako malý skvělý kluk. Pak se ale něco změnilo. Co to bylo?
Jeho chování. Ale opravdu hodně. Rodiče samozřejmě čekali, že s pubertou přijdou i komplikace, ale můj brácha se hrozně změnil. Úplně jako by byl někým jiným.
Já třeba, když jsem přišla do toho krizového věku, jsem občas byla trochu drzá, prosazovala jsem si líčení a chtěla jsem trávit nejvíc času s kamarády. Obecně ale když jsem věci přehnala, mě rodiče zvládli usměrnit a obešlo se to bez větších záseků. To u bráchy to bylo úplně jiné: Uzavřel se. Ta osobnost, kterou měl, byla úplně pryč. Nechtěl s námi mluvit, prakticky ani neodpovídal na otázky. Když se po něm něco chtělo, vytvořil obrovskou scénu plnou křiku, pláče, nadávek, sem tam i něco rozbil. Bylo s ním k nevydržení.
Můžete dát příklad? Co třeba dokázalo vyprovokovat tuto jeho reakci?
Opravdu cokoli. Zdálo se, že mu vadí už jen to, že na něj vůbec někdo mluví. Naši třeba chtěli, abychom byli odpovědní za své pokoje. Takže ty jsme si uklízeli sami. Ne nějak extrémně, ale jak vždycky říkala máma: „Abychom aspoň našli cestičku k posteli.“ Ale to on prostě nebyl schopen. Jeho pokoj byl jako bunkr. Když se tam někdo opovážil vzít za kliku, a ještě mu říct, aby si odnesl nádobí nebo aby hodil špinavé věci do koše na prádlo, vyrazil nás tak, že někdy i zasáhl táta, a to teda byl řev. Táta je hodný, ale nikdy na sebe ani na mamku nenechal nikoho štěkat. Takže jakmile mu došla trpělivost, převzal to a zkoušel bráchu srovnat. Ale to se mu nepovedlo. Brácha se akorát tak hystericky rozbrečel, taky křičel a vyhrožoval, že odejde, nebo dokonce, že se zabije.
Brali jste jeho výhružky vážně?
Tu sebevraždu jsme si nepřipouštěli nikdo. Úplně jsme to vytěsňovali jako možnost.
Když mu bylo osmnáct, nepřišel jednou celý týden domů. Vzhledem k tomu, v jakém stavu se vrátil, si myslím, že spal venku. Máma se o něj hrozně bála, ale táta řekl, že ho hledat nebudeme. Odešel dobrovolně, práskl dveřmi a byl dospělý. Táta řekl, že počkáme, až se vrátí sám a omluví se.
A omluvil se?
Ne.
Takže ho táta znovu vyhodil, nebo co bylo pak?
To ne. Táta tím sice vyhrožoval, ale když se brácha vrátil, bylo vidět, že se i tátovi ulevilo. Takže se pár dní dělalo „jako že nic“. Bylo ticho u stolu, všichni byli takoví nesví. Ale už se o tom nemluvilo. Já jsem pak za bráchou šla a ptala jsem se ho, kde byl. Ale neřekl mi nic. Lehl si do postele a zíral do zdi.
Nebylo by vhodné probrat s ním možnost psychologické pomoci?
Jako nezletilý chodil do poradny, ale nechtěl s poradkyní mluvit. Takže si to tam většinou jen povinně odseděl. Rodičům pořád někdo opakoval, že v sobě brácha má hodně vzteku a ptali se, jestli se rodiče doma nějak nehádají. Ale nepřijde mi, že bychom měli nějak těžké prostředí k vývoji. Rodiče na sebe samozřejmě sem tam naštvaní byli, ale v mezích normy a obecně se měli rádi.
Jako dospělý k psychologovi nešel?
Jakmile mu odbilo osmnáct, řekl, že už tam chodit nebude. Že je to k ničemu.
Říkala jste, že teď s bratrem máte dobrý vztah. Co znamená ve vašich možnostech „dobrý vztah“?
Že fungujeme úplně normálně! Voláme si, vídáme se, rozumí si i s mojí dcerou. Mám tříletou holčičku a brácha je skvělý strejda. Je s ním vždycky sranda a malá se na něj těší. I s rodičema je to v pohodě.
To zní jako obrat o sto osmdesát stupňů! Kde se to zlomilo?
Když mi bylo dvaadvacet, ukončila jsem studia. Odstěhovala jsem se k příteli, protože jsme čekali malou. Bráchovi bylo čerstvých dvacet. Sice pořád bydlel s rodiči, ale moc domů nechodil. Spíš se tak jako někdy najíst nebo vyspat, když asi neměl, kam jinam jít, ale vyhýbal se nám. Tou dobou jsem ztratila už i chuť s ním něco řešit. Přiznávám, že jsem to vzdala. Věnovala jsem se svému vztahu a svým věcem. Rodiče byli rádi, že se brácha aspoň sem tam objeví a co vím, tak mu akorát tajně projížděli věci kvůli drogám. Báli se, jestli do něčeho nespadl.
A našli někdy něco?
Nějakou trávu. Jednou i sáček s bílým práškem. Byl to nejspíš kokain. Ale naštěstí žádný pervitin nebo podobná hrůza. I ten kokain rodičům vadil a hodně se o tom pohádali, ale s trávou se smířili. To už jim za ty boje nestálo.
Brácha přísahal, že kokain je to nejhorší, co kdy zkusil a do pervitinu by nešel, tak jsme mu to zkoušeli věřit. Ale samozřejmě mi mamka říkala, že mu pořád nenápadně prohlíží ruce a vyděsila se, když se někde dočetla, že si to feťáci píchají i jinam. Bylo to pro ni hrozně těžké. S bráchou opravdu nebyla vůbec žádná řeč.
No ale k vaší otázce, kdy se to zlomilo: To bylo vlastně díky Instagramu. Jednou jsem narazila na příběh jednoho člověka, který byl s partou někde venku. Koukám, prohlížím… znáte to. Jeden za druhým. A v tomhle jsem si všimla, že tam je s nimi brácha. V pozadí na trávě se tam líbal s nějakým klukem. Tak jsem to řekla rodičům.
Bylo to pro vás překvapení? Nevěděli jste, že je bratr gay?
Bylo to velké překvapení. To nás vůbec nenapadlo. Spíš jsme se báli nějaké špatné party a těch drog, protože brácha se začal i oblíkat jinak, měl obarvené vlasy, vypadal prostě jak z filmu o náctiletých bezdomovcích. (smích) Už jsem se tak nějak i smiřovala s tím, že mám bráchu feťáka a říkala jsem si, kdy udělá nějaké náhodné chudince dítě.
Co bylo pak?
Velká rodinná porada. Vlastně jsme bráchu tak trochu odřízli od možnosti odejít z bytu. Domluvili jsme se na něj. Zní to hrozně, ale měli jsme pocit, že jinak to nepůjde. A řekli jsme mu, co jsme viděli. Než se stihl nadechnout a vztekat, mu máma řekla, že ho máme rádi a že to nevadí. A brácha začal brečet. A pak jsme já s mámou začaly brečet, a nakonec brečel i táta.
To zní jako hodně emocionální situace…
Bylo to hodně silné. Ale jsem ráda, že to proběhlo, protože od té doby jsme začali fungovat úplně krásně. Pomalu ale jistě s námi brácha začal mluvit. A teď už jsou věci úplně v pohodě. Je to už pár let a brácha je fakt od té doby jako vyměněný. Jestli můžu někomu radit, tak rozhodně komunikace, komunikace, komunikace. U nás to selhalo, i když jsme si mysleli, že komunikujeme dobře.
Vysvětlil vám bratr někdy, proč vám svou orientaci tak úzkostlivě tajil? Tolik se bál, že ho odsoudíte?
On to vždycky zamluví. Moc o tom období mluvit nechce. Zjevně se trochu stydí, je to pro něj citlivé. Začali jsme znovu. Ale z toho mála, co vím, tak byl sám se sebou dost nevyrovnaný. A asi se i bál. Nevím. Jen doufám, že věděl, že jsme ho měli vždycky rádi. Ptala jsem se a tvrdil, že jo, ale taky to hned zakecal a hodil do žertu. Vidím na něm, že nechce být znovu emocionální a vracet se do toho momentu, a tak jsme se všichni rozhodli, že to prostě necháme být. Někdy je nejjednodušší věci prostě nešťourat.
