„Zkusit sex se ženou je prý potřeba,“ věřil mladý gay z Prahy, kterého kamarádi přesvědčili, aby jednal proti svým pocitům
Honzo, je vám teprve dvaadvacet. Už čtyři roky ale žijete na vlastní pěst. Jak se to stalo?
Když mi bylo osmnáct, byl jsem legálně dospělý. Ne sice mentálně, ale trochu bláhově jsem tomu věřil. A protože jsem vždycky cítil nějaký diskomfort, měl jsem potřebu utíkat, aniž bych věděl před čím. Možná čekáte nějaký dramatický příběh o rodičích, ale my vlastně nemáme vztahy ani špatné, ani dobré. Prostě normální, možná trochu chladnější, ale myslím, že je to tím, že jsem poměrně komplikovaná povaha.
Co tím myslíte? Je těžké s vámi vyjít? Nebo vám porozumět?
Ano. Upřímně – ano. Vím, že nemám moc trpělivost v komunikaci, nejsem nijak otevřený. Nerad sdílím prostor, jsem rád sám. Zároveň mi ale chybí někdo hodně blízký. Je to paradox. I když jsem vždycky toužil po svobodě a samotě, zároveň jsem prahnul po lásce. Někom, kdo mě pochopí a budeme spolu spokojení bez ohledu na povahy a situaci.
Jste hodně introvertní povahy?
Jsem. Ale zároveň si myslím, že jsem hodně citlivý. Takže když někoho mám rád nebo si ho vážím, jsem hodně zranitelný. Všechno si beru. Sice to na mně není vidět, ale přemýšlím o každém hodnocení, které na sebe slyším. Promýšlím názory ostatních a řídím se jimi asi až moc.
Mám takovou vtipnou historku: V bytě, kam jsem se nastěhoval, když jsem odešel od rodičů, je jen jedna místnost a pak takový roh, kde bývala spižírna. Já si tam chtěl udělat pracovní koutek, který jsem viděl na internetu: Chytře vyřešený prostor, sklápěcí stůl, aby se to dalo zmenšit, když se místo nepoužívá, a tak. Ale měl jsem dva kamarády, se kterými jsem na mé poměry trávil hodně času, a ti mi řekli, že je to hloupost. Že nikdy u stolu pracovat nebudu a budu stejně sedět s počítačem na gauči. A ať si tam radši dám obří kytku, která prý ten malý prostor oživí. A tak jsem zjistil, že mám alergii na pokojové rostliny. Málem jsem se upšíkal, než šla z domu. No a teď tam mám krabice s nářadím, botami a věcmi, které nevím, kam dát. A vůbec se mi ten roh nelíbí a pořád lituju toho, že tam nemám ten svůj vysněný koutek. Ale ani tak jsem se nedonutil si ho tam za čtyři roky dodělat.
Ale čím to? Tolik vás zajímá, co si o tom bude kdo myslet?
Tvrdím, že ne, ale vlastně ano. Je pro mě těžké obhájit si svůj názor. Spíš se vždycky uzavřu a přestanu na to téma mluvit nebo se obecně začnu tomu člověku vyhýbat. Vím, že bych neměl tolik utíkat, ale nemůžu si pomoct. Je to moje přirozenost. Myš, která je zvyklá předstírat smrt před predátorem, taky ze dne na den nezmění svůj přístup a nezačne bojovat proti kočce světelným mečem. Je to pro ni podobně těžká změna jako pro mě.
Čemu se věnujete pracovně? Také něčemu, co vás trochu izoluje od lidí?
Já jsem odmalička miloval počítače. Nezapadám do škatulky klasického gaye, který je vystajlovaný a krásný, ani mě nebaví to, co by asi podle lidí, co mají na gaye „svůj názor“, mě bavit mělo. Mám rád techniku. Takže jsem vlastně ještě při střední škole začal dělat technickou podporu. Teď pracuju pod jednou firmou, která mě zjednodušeně řečeno pošle tam, kde někomu něco nefunguje. Vysokou školu nemám, je mi to k ničemu. V mém oboru záleží na tom, co se sám naučím, ne na co mám papír. Lidem je jedno, jestli má jejich ajťák inženýra, anebo jestli studoval ve školce malbu vodovkami. Chtějí, aby se jim rozjelo to, co se jim zaseklo.
To dává smysl. A vás to nejen baví, ale i dobře uživí. Takže výhra.
Ano, přesně tak. Pracovně jsem to vyhrál.
Osobně je to horší? Jste šťastný?
Moc ne.
Proč ne?
Já jsem gay. Už jsem s tím srovnaný a vím, že to tak je. Byly ale doby, kdy jsem spíš analyzoval, který typ holky by mě asi tak zaujal. Protože mi to přišlo jako nejlepší řešení toho, že žádnou nemám a žádná mě ani moc nezaujala. A pomalými kroky jsem došel k tomu, že by mě zaujala akorát taková, která má tolik mužských vlastností, že je to vlastně kluk. (smích) Když jsem si to uvědomil, nějakou dobu jsem si to nechal pro sebe a pak jsem to řekl doma. Rodiče s tím byli v pohodě, i když měli otázky a já jejich otázky nemám moc rád. Akorát u kamarádů to bylo horší.
Mluvíme o těch dvou, co vám vnutili kytku do rohu?
Ano. (smích) Já moc kamarádů nemám a s těmihle dvěma jsem prakticky vyrůstal. Oba šli na vysokou do Prahy a bydlí spolu na koleji. Oba mají rádi to co já – tedy techniku a počítače. Takže jsme hodně hrávali hry, a to nás pojilo. Oba mají problém najít si holku, ale pořád to řeší. Nikdy jsem ani jednoho neviděl mít dlouhodobě nějakou fakt fajn přítelkyni. Spíš se pořád o někoho snaží a pak tu holku řeší zprava zleva, píšou jí, radí se o tom…
Zdá se, že je téma párování ve vaší komunikaci dost oblíbené…
Jojo, to je. Mě to moc nebavilo hlavně proto, že jsem věděl, že jim tajím, že to mám jinak. A když jsem jim to řekl, tak se sice tvářili, že v pohodě, ale bylo tam hodně vtípků. A především nátlaku na zkušenost.
Se ženou?
Ano. Oba tvrdili, že už holku měli a že to musím taky zkusit. Že prý oba taky měli období, kdy přemýšleli, jestli to nemají jinak, protože nemohli sehnat holku a nebyli šťastní, ale když si zkusili sex, tak si uvědomili, že opravdu gayové nejsou.
Tenhle názor vás hodně ovlivnil? Myslel jste si, že možnost, že jste gay, zvažujete jen proto, že si nemůžete najít dívku?
Svým způsobem to dávalo smysl, protože mě o tom oba přesvědčovali. Načetl jsem si i hodně článků, kde se píše, že téměř každý muž se nad tím někdy zamyslel, jak to má. Hlavně v mladém věku. A že se toho třeba i bojí a nechtějí o tom mluvit. A já byl přesně ten případ, který se bál a mlčel. Takže jsem začal váhat, kdo jsem.
Poslechl jste je? Jak daleko vaše váhání zašlo?
Seznámil jsem se v práci s jednou holkou. Byla moc fajn, trochu divná, ale v tom dobrém slova smyslu. V celé firmě je to jediná holka, která dělá taky práci, kterou dělám já. Líbila se mi v tom, že měla stejné zájmy, bavily ji hry… Nebyla to taková ta nalíčená holka. Byla hodná, tichá… Skamarádili jsme se a věděl jsem o ní, že nikoho nemá. Moc o těch věcech nemluvila, styděla se. A došlo mi, že asi neměla nikdy nikoho. A já to měl stejně, tak jsme se spolu cítili dobře.
Stalo se mezi vámi něco?
Měl jsem v hlavě, že zkusit sex se ženou je potřeba. Byl jsem hloupý. Vím, že jsem jí tím ublížil. Čekala, že budeme spolu, zamilovala se. Ale mně to vůbec nic neříkalo. Ani se mi nelíbila a tohle to jen prohloubilo: Naopak mě to od ní jako kamarádky odtáhlo. Teď moc v kontaktu nejsme, a i když mě to mrzí, ani nechci zase začít, protože něco uvnitř mě chce utéct před tím, co se stalo, jak se na mě teď dívá a že je to celé špatně. Neměl jsem poslechnout kluky a neměl jsem si googlit články. Kdybych dal na sebe, je mi teď líp. A opravdu mě to mrzí.
