Touha po dítěti je vehnala do náruče podvodníka. Partnerky varují všechny ženy toužící po miminku: „Volte raději oficiální cestu!“
Dámy, máme před sebou pro vás emocionálně náročný rozhovor. Pojďme možná začít trochu nelogicky – od konce. Zatím maminkami nejste, je to tak?
T: Nejsme. Chtěly jsme být a pořád moc chceme, ale zatím se nám to nepodařilo.
Jak dlouho jste spolu?
T: Asi čtyři roky.
J: Už to vlastně bude pět. Záleží, jak to počítáte. Jestli od doby, co jsme byly na prvním rande, anebo od chvíle, kdy bylo jasno, že spolu zůstaneme a budeme jenom spolu.
T: Pokud od prvního rande, je to pět let, ano. Zpočátku jsme se spíš vídaly. Měla jsem časově náročnou práci, přítelkyně navíc byla ještě v takovém polovztahu, kdy se neustále rozcházela a scházela se svou bývalou partnerkou. Takže jsem tehdy byla něco jako druhá volba. Převozník. (smích)
J: Ale nakonec to dopadlo tak, že jsme zjistily, že k sobě patříme. A to je hlavní.
Bydlíte spolu, jste registrované partnerky a máte dokonce kočku. Jste rodina, ale něco vám – jak říkáte – chybí. Kdy jste přišly na to, že byste chtěly miminko?
J: Kočky máme vlastně tři. Tu, kterou vidíte na obrazovce, máme nejdelší dobu. Je to takový náš mazánek. Tu máme od chvíle, co jsme se sestěhovaly. Asi od té doby jsme chtěly dítě. Nikdy jsme o tom vlastně nemluvily. Bylo to jasné od začátku. Jakmile jsme se sestěhovaly, obě jsme začaly počítat s tím, že bychom to miminko moc chtěly. Nemusely jsme se ani domlouvat. Prostě jsme to tak cítily.
Hovořily jste o tom, že jste si prošly poměrně velkou chybou a špatným odhadem na lidi. Můžete to čtenářům přiblížit?
J: Zezačátku jsme totiž vůbec nevěděly, že máme možnost umělého oplodnění. Myslely jsme si, že je to jen pro ženy v manželství. Nevím, kde se tahle naše představa vzala, ale měly jsme za to, že jedině ženy vdané za muže, kterým se nedaří otěhotnět, mohou jít na kliniku…
T: Asi jsme si to spojily kvůli tomu, že u nás nelze adoptovat. Tak jsme to hodily do jednoho pytle. Nejsme žádné právničky ani doktorky. Obě máme výuční list a pracujeme poctivě rukama.
J: Já maturitu mám!
T: No dobře, ale mělas to jako nástavbu. Chci tím říct, že já dělám pomocnou sílu ve stavební firmě. A partnerka pracuje ve skladu. Víme, že neznalost neomlouvá, ale nikdy jsme nebyly na nějaké velké študování, hledání informací, a tak. Nejde nám to. A už nás to párkrát dohnalo. Mě třeba na dluhu za zdravotní pojištění. Dělám na IČO a nějak mi to nedocvaklo. Není to tak, že bych byla neplatič. Prostě jsem nevěděla, že musím.
J: Máme na takové věci prostě smůlu. Když mi umřela maminka – to bylo dva roky zpátky –, ani jsem nevěděla, jak všechno zařídit. Nebýt tety, tak nevím.
Promiňte mi, že zacházím do nějakého osobního hodnocení, ale zdáte se mi jako velice hodný, milý pár, který je ale v některých praktických věcech tak trochu ztracený…
T: To je pravda. Neublížily bychom mouše, ale samy sobě? To jo! Vždycky na nás někde něco vybafne a nestačíme se divit!
J: Ono je to možná i tím, že já jsem jedináček a vyrůstala jsem jenom s mamkou. Ta věci dělala hodně za mě.
T: To je pravda. Nádobí poprvé myla, až když jsme se sestěhovaly!
J: No a přítelkyně zase měla čerstvě po škole, když jsme se daly oficiálně dohromady. Vyučila se, zapracovala a jakmile měla první peníze, našly jsme si nájem.
T: Jdeme do věcí po hlavě. Časem se všechno naučíme, nebojíme se toho. Jen to chce prostě víc zkušeností… Jsme mladé a ne všechno člověk umí a zná hned.
Nebojíte se přivést na svět miminko?
T: Ne. Když nám na něčem záleží, tak bychom za to dýchaly. Víme, že naše dítě by bylo nejopečovávanější dítě na světě. Žádný rodič není dokonalý. Ani my nebudeme. Ale uděláme pro to sto procent.
J: Přesně tak. Ještě to dítě ani nemáme a nečekáme a už teď je našim středobodem vesmíru. Řešíme, jak předělat prostor v bytě, šetříme, máme dokonce už i nějakou výbavičku!
Na miminko už jste se těšily před časem, co se tehdy pokazilo?
T: Uvěřily jsme špatnému člověku. Měly jsme společného známého, kterého jsme měly za kamaráda. Chodil s naší partou občas na akce, a tak. A hodně se zajímal o to, jak žijeme. Znáte to – klasická chlapská zvědavost na téma: „Jak asi žijí lesbičky?!“ Řekly jsme mu, že bychom chtěly dítě a on se nabídl, že bude otcem. Že přítelkyni nemá a že rád pomůže. Že se vlastně necítí na to, někoho vychovávat a sám táta být netouží, takže pro něj bude ideální, když bude vědět, že jeho geny někde žijí dál, ale nemusí se starat. A to pro nás bylo perfektní. Nechceme, aby nám někdo další zasahoval do výchovy…
Jak to mělo proběhnout?
T: Nejspíš se ptáte, na sex. Ano, dohodli jsme se, že u toho budeme všichni a že to nebudeme brát jako nějakou erotiku. Prostě jenom přesun.
A to se nějak nezdařilo?
T: Bylo to hodně trapné. K něčemu došlo, ale ne ke všemu. Nelíbilo se nám, jakým stylem to nakonec vzal, takže jsme z toho v polovině vycouvaly. Zjevně si chtěl jenom užít.
J: Jenom nás napálil…
Udělal něco, s čím jste nesouhlasily?
T: Naštěstí odešel hned, jak jsme řekly, že takhle teda ne. Ale i tak jsme se cítily zneužité. Hlavně když jsme pak od kamarádů slyšely, že všem vypráví, že s námi měl trojku. Pro někoho možná sranda, ale pro nás to bylo ponižující a zraňující. My chtěly prostě miminko. To je všechno.
Z toho, co se událo, jste tedy nakonec nepočala ani jedna…
T: Ne. K něčemu došlo, ale teď jsme rády, že se to nepovedlo: Ten člověk je nám od té chvíle bytostně odporný.
J: Myslely jsme si, že když si to zařídíme v soukromí, bude to nejlepší a nejpřirozenější. Nejsme v pozici někomu radit, ale pokud si to někdo vezme k srdci, tak fakt volte oficiální cestu a nedělejte stejnou chybu jako my. I my jsme teď ve fázi, že budeme postupovat přes kliniku. Je to taky stresující, protože je to takové hodně „doktorské“, ale lepší než nějaký podvodník.
