
Co má vanilkový sex společného se zmrzlinou? Odpověď je zároveň důvodem jeho špatné pověsti, ta se ale poslední dobou lepší
Co to je vanilkový sex
Pojem „vanilkový sex“ pochází z angličtiny, v češtině není příliš zaveden. Pokud bychom chtěli mluvit o tom, co označuje, my Češky a Češi bychom nejspíš použili výraz „manželský sex“. Ano, vanilkový sex je označení pro konvenční, pohodlný, pravidelný sex s využitím praktik, které jsou v dané společnosti považovány za „normální“ a přijatelné.
Americká historička Hallie Lieberman, která se zabývá dějinami lidské sexuality, vypátrala pojem „vanilkový sex“ zpětně až do 70. let minulého století. Tehdy ho ve Spojených státech měla začít používat komunita queer lidí, jimž většinová společnost předhazovala, že provozují nezdravé, nenormální sexuální praktiky. Inspirace plynula z vanilkové zmrzliny, která byla považována za nejobyčejnější příchuť. Marginalizovaní queer lidé označili ten správný, čistý, normální hetero sex za vanilkový, aby se tak vysmáli jeho obyčejnosti a nezáživnosti. Zkrátka tím zaujali obrannou pozici: „Fajn, my máme svoje úchylárny, ale vy máte nudu!“ Nevinná sladká vanilka posloužila budování dvou rozdílných světů „my“ a „oni“, ale rozhodně nepřispěla k jasnému vysvětlení, co přesně se „vanilkovým sexem“ rozumí. Protože i představy o nudě máme každý trochu jiné.
Představy o normálnosti se v posteli rychle mění
Pokud jsme řekli, že vanilkový sex označuje to, co je v posteli normální, pěkně jsme si tím naběhli. Definice normality se totiž v průběhu času mění. Historička Hallie Lieberman říká, že za normální a správný byl dlouho považován jen sexuální styk, ze kterého vznikají děti. Cokoli, co nemohlo vyústit v početí, bylo označeno za abnormalitu a hřích. Ne že by se tehdy orální nebo anální sex nepraktikoval, ale neprobíhal v manželské ložnici. Muži (a i ženy) si pro něj chodili do bordelů.
Ve 20. století se hranice „normálního“ sexu rychle rozpínaly. Po 2. světové válce se začalo tvořit hnutí kožeňáků (tzv. leathers, gayové s fetišem na kožené oblečení), v druhé polovině století z queer subkultury vyšla kultura BDSM a kinksterů (lidé provozující nekonvenční sexuální praktiky nad rámec vanilkového sexu). Ještě ve 40. letech, když americký psycholog Alfred Kinsey prováděl své slavné výzkumy sexuality mužů a žen, většina respondentů/ek nikdy nepraktikovala orální sex. O půl století později už byla situace jiná. Z dotazníkového šetření, které manželé Cynthia a Samuel Janusovi uskutečnili v roce 1993, vyplynulo, že většina respondentů už považovala orál za „velmi normální“ nebo alespoň „v pořádku“. „Neobvyklý“ nebo „zvrhlý“ připadal jen 13 procentům lidí. Ve čtenářském průzkumu, který časopis Vice zveřejnil v roce 2019, orální sex 19 % lidí označilo přímo za součást „vanilkového sexu“.
S análním sexem to bude podobné. Takže zatímco v začátcích znamenal „vanilkový sex“ opravdu jen misionářskou polohu při zhasnutém světle, dnes do něj bez mrknutí oka řadíme i orál a anál. To, co do vanilky zatím neproniklo, jsou zvláštní oblečky, rimming, škrcení, nadávky apod. Pokud byste se při sexuálních hrátkách polívali vanilkovým pudinkem, „vanilkový sex“ to zatím není. Ale kdo ví, jak se věci dále vyvinou.
Zdroj: Giphy
Čím si „vanilkový sex“ zasloužil takové pohrdání?
Heterosexuální dvojice, jimž „vanilkový sex“ přisoudila queer komunita, se k němu samy moc nehlásí. V posledních letech se dříve netradiční sexuální praktiky včetně BDSM a různých „perverzí“ dostávají z okraje do hlavního proudu. Šíří se pocit, že pokud něco takového alespoň občas neprovozujete, jste ubozí a nudní. K „vanilkovému sexu“ bez extrémů se málokdo hrdě hlásí.
Podle psychoterapeutky specializované na sexuální oblast Vanessy Marin za to může skutečnost, že svůj sexuální život pořád nenápadně porovnáváme s ostatními. „Protože o sexu otevřeně a průhledně nemluvíme, spousta z nás se chytá stébla a hledá různé možnosti, jak se v sexu poměřit s jinými lidmi. Snažíme se tím sami sebe ujistit, že jsme normální, všechno je s námi v pořádku a že stačíme tempu ostatních,“ řekla sexuální terapeutka pro magazín InStyle.com. Obava, abychom nebyli „vanilkáči“, nás neustále pronásleduje a žene do experimentů, po nichž vnitřně zas tolik netoužíme. Vanessa Marin ale upozorňuje, že není žádný špatný způsob, jak mají dva lidé (nebo i více osob) na základě vzájemného souhlasu praktikovat sex. Měli bychom sami sobě dovolit mít rádi prostě to, co se nám opravdu líbí.
Intimitu a bezpečí vanilky nedokáže nic nahradit
Asi nikoho nepřekvapí, že k radosti z „vanilkového sexu“ se přiznávají zejména ženy. Vanessa Marin zdůrazňuje, že se při něm (nejen) ženy cítí pohodlně a v bezpečí. Právě tyto intimní, pomalé, něžně plynoucí prožitky s partnerem nebo partnerkou jsou pro vztah velmi důležité. S tím souvisí i často zmiňovaná výhoda misionářské pozice – partneři jsou tváří v tvář a navzájem jeden druhého drží v náručí. Proto často bývá jako „vanilkový“ označován romantický sex zamilovaných partnerů, zatímco „nevanilkový“ je tvrdší sex mezi cizími lidmi, kteří se možná jen před pár hodinami poznali a zas si každý půjdou svou cestou.
Možná tedy nazrál čas „vanilkový sex“ trochu rehabilitovat a zbavit ho jeho špatné pověsti. Koneckonců sexuální praktiky queer lidí už taky nenarážejí na tak razantní společenské odmítnutí jako kdysi. Vanilka by neměla být nástrojem dělení světa na dva protichůdné tábory, vždyť úloha vanilky v kuchyni je především spojování a zvýrazňování chuti všech ostatních přísad v receptu. Jak říká Vanessa Marin, ostatní lidi váš sexuální život zajímá mnohem méně, než si myslíte. Takže byste se neměli cítit zahanbeni svými libůstkami, ať už jsou výstřední, anebo totálně „vanilkové“.