Od otevřené homosexuality k zákazu a zase o krok zpět: Kdysi Číně vládli gayové, dnes se studenti učí, že jsou takoví lidé nemocní
Zajisté jste si v úvodním text všimli odkazu na „dnešní dobu“, jíž často argumentují ti, kteří chtějí upozornit na fakt, že bychom již měli být přeci pokrokoví. Nuž, přestože to je argument, ne vždycky se časem mění věci k lepšímu. Co se týká Číny, je dobré začít dávnou historií. A to opravdu hodně dávnou. Článek z ChinaDaily.com shrnuje obsah knihy Čínská homosexualita (Chinese Homosexuality od Li Yinhe), která upozorňuje na fakt, že se před mnoha staletími na stejnopohlavní styk a vztah pohlíželo jinak než nyní. A možná překvapivě – mnohem tolerantněji.
Přestože autorka hovoří o mužském propojení, lesbické vztahy se v její knize neobjevují. Nejsou pro ně prý důkazy. Gayové na druhé straně projevovali své preference po dlouhé dynastie. Nejznámějším případem je básník Qu Yuan, který měl svou lásku k monarchovi Chu přelévat do své práce, a to například v dílech Lisao nebo Longing for Beauty (Touha po kráse).
Li uvedla, že v rámci mocné dynastie Han (206 př. n. l. – 220 n. l.) měli prakticky všichni vládci milence stejného pohlaví. Vypráví se, že císař Ai, jehož celé jméno znělo Liu Xin, cítil natolik silné emoce ke svému mužskému protějšku Dongu Xianovi, že byl ochoten ustřihnout si raději rukávy na svém šatu než by spícího muže, který na látce odpočíval, vzbudil.
V dobách následujících se homosexualita plně tolerovala, pokud homosexuálové plnili své povinnosti – tedy pokud se oženili a měli děti, díky čemuž mohla jejich rodinná linie pokračovat. Nesetkávali se ani s velebením, ale ani s kritikou. Jednoduše se zdálo, že homosexualita není něčím, co by jakkoli ohrozilo rodinnou etiku a o čem by bylo potřeba vést natolik intenzivní debaty.
V dobách vládnoucí dynastie Qing (1664-1911) se s odkazem na učení Konfucia začalo hodně dbát na společenský řád a přísnou poslušnost. To také znamenalo, že manželka a manžel by měli vždy pamatovat na své korektní vztahy, čímž homosexuální tendence šly přímo proti těmto pravidlům. V roce 1740 vyšel první anti-homosexuální dekret, který zakazoval i oboustranně dobrovolný akt mezi osobami stejného pohlaví.
Nejhorší doba pro jiné než heterosexuální jedince nastala během kulturní revoluce v letech 1966-1976. Lesby a gayové byli považovaní za chuligány a měli svým jednáním narušovat veřejný pořádek. Vláda rozhodla, že homosexualita je zostuzující a jde o formu mentální poruchy. Od té doby zůstala homosexuální preference raději uschována jako kostlivec ve skříni, jelikož těm, kdo se zamilovali do partnera stejného pohlaví a svou náklonnost projevovali, hrozil trest.
V roce 1989 se Čína dočkala alespoň nějakého zlepšení, a tak se směr toku věcí pozměnil. Podmínky se trochu více přiblížily smýšlení Světové zdravotnické organizace (WHO), když se na homosexualitu přestalo oficiálně nahlížet jako na nemoc. V Šanghaji tak mohou gayové a lesby žít o něco otevřeněji, jelikož se jedná o velké město, jenž je v tomto ohledu nejspíš nejtolerantnější (záměrně nepíšeme nejpokrokovější, vzhledem k výše zmíněnému toku dějin), ovšem ne všechno je zalito sluncem. I přesto, že zákon již roku 1997 homosexualitu dekriminalizoval, i nadále jsou příslušníci LGBT+ komunity terčem šikany.
Zdroj: Giphy
South China Morning Post uvádí, že i kvůli pandemii se nyní mají gayové, lesby a další příslušníci komunity hůř. Pravidla, která mají dopadat na všechny stejně (jako například nařízení zůstat doma) se více odráží právě na těchto lidech, kteří jsou utlačováni o něco více, to vše pod rouškou „vyššího dobra“. I nadále jsou navíc známé případy léčení homosexuality. Článek upozorňuje na případ dívky, jež byla násilím rodinou donucena podstoupit pobyt v napravovacím kempu. Těmto zásahům se říká konverzní terapie a hádáte správně, pokud se domníváte, že nemají valné výsledky, přestože se nebojí zapojit šokovou terapii nebo drogy.
Tok událostí v rámci smýšlení o LGBT+ lidech v Číně se bezesporu lehce obrátil jiným směrem, avšak je zřejmé, že není příliš co slavit. Portál NYTimes.com v roce 2020 upozornil na roky dlouhé soudní tahanice ženy jménem Ou Jiayong, která se v roce 2016 dočetla ve své učebnici psychologie, že homosexualita je mentální poruchou, a to i přesto, že oficiální čínský seznam psychiatrických poruch hovoří jinak. Ani poté, že si slečna Ou stěžovala, se věci nezměnily: vydavatel učebnice to, co je natištěno, odmítl opravit. Ou, která se sama identifikuje jako lesba, se ale cítila dotčena, a tak se rozhodla boj nevzdat a soudí se dál. Nestojí proti ní však jen oficiální studijní materiály. Jeden z jejích spolužáků jí během přednášky nahlas odpověděl: „Bez ohledu na to, co říkáš o svém životě, nic to nemění na tom, že učebnice jsou správně!“
Přestože tedy homosexualita v Číně není již téměř pětadvacet let ilegální, lidé se i nadále setkávají s jasnou diskriminací a předsudky, a to jak v oblastech zaměstnávání, tak třeba v ohledech lékařské péče. Spousta lidí dle Ou svou orientaci skrývá i před vlastní rodinou. Vydavatel učebnice, s nímž se Ou soudí, odmítl jak opravit chybu, tak pronést veřejnou omluvu. Když se mladá aktivistka rozhodla prostudovat více materiálů, zjistila, že z 91 učebnic na trhu téměř polovina hlásá totéž. A tak se není čemu divit, že předsudky vůči komunitě přetrvávají, pokud se je vysokoškolští studenti učí dokonce z oficiálních materiálů, za které dle jiné studentky, jež se v roce 2015 marně pokusila o výhru v podobné soudní při s ministerstvem školství, odpovídá čínská vláda.
Je ovšem fér uvést alespoň nějakou pozitivní zprávu na závěr: V roce 2014 čínský soud uznal kompenzaci muži, který podstoupil šokovou terapii určenou k „léčbě“ homosexuality. Klinika se dle rozsudku dopustila podvodu na spotřebitele.
