„Sexualita je jako maturita. Čím víc se učíš, tím víc je ti jasné, že nic nevíš,“ říkají autorky podcastu o sexu, intimitě a duchovnu Chci to!

S Alenou a Eliškou – expertkami v Ničem, velvyslankyněmi Yoni síly na planetě Zemi a patronkami projektu Naplácám ti řízkem – jsme se sešly v kavárně, abychom si povídaly o jejich podcastu Chci to! Nejlepší kámošky začaly podcast o sexu, intimitě a duchovnu natáčet během lockdownu v Alenině posteli, kam si zvaly hostky a hosty, kteří je přitahují. Náš rozhovor si v množství výbuchů smíchu v ničem nezadal se samotnými díly podcastu. Eliška stihla Ále obdivovat prsa, Ála dostala roli od kolemjdoucího režiséra a zjistilo se, že sex je vlastně jako maturita.

Proč jste v době Pornhubu a 50 odstínů šedi měly pocit, že je potřeba udělat ještě podcast o sexu?

Alena: Asi právě kvůli Pornhubu a 50 odstínům šedi, kde vůbec nevidíme naše zkušenosti. To, jak si s holkama povídáme o sexu, jak je pro nás důležité, abychom měly kvalitní sexuální život. Chtěly jsme mluvit o skutečném sexu, a ne o tom podle mužských fantazií nebo podle fantazií nějaké paní ve středním věku, která chce, aby ji někdo mlátil a platil jí účty. Vždyť ona se nechá zmlátit za to, že on ji někam vezme vrtulníkem.

Eliška: V mediálním světě je vidět jenom to, co se v soukromém životě neděje. Nejsme vedení k tomu mluvit o sexu doopravdicky. Přestože jsme v době, kdy si bez telefonu ani neuprdneme a Pornhub je něco normálního, pro většinu lidí je nejvíc bolestivý moment, když mají mluvit o vlastní sexualitě a o tom, co se jim líbí a čeho se jim nedostává. To nám přišlo úplně upadnutý na hlavu a rozhodly jsme se tu otevřenou, zranitelnou diskuzi vést. Sexualita je přeci nedílnou součástí života a my ji vůbec nekultivujeme.

Je váš podcast prostě zábava, nebo má být osvětou či rebelií proti objektivizaci ženského těla, které ve svých profesích asi dost čelíte?

Eliška: Pro mě je to především quality time s mojí kámoškou. Jako ve všem, co já dělám and I call it a job, je pro mě důležité, že je mi v tom hezky. A protože spolu máme holčičí tábor pokaždé, když natáčíme podcast, vznikají věci, které jsou osvětové, vtipné, drzé, k nasrání i k potěše. Vyšší záměr tam rozhodně je, ale všechno to vzniká z prči, z pohody a z kámošství.

Alena: Já mám celkově vyšší záměry, zajímají mě témata týkající se ženství, sexuality, postavení ženy ve společnosti, byznysu, politice. Ženská práva pro mě začínají v posteli. Když slyším, že je moje manželská povinnost být někomu po vůli nebo že většina znásilnění se děje mezi blízkými lidmi, chci to změnit.

Jste v sexu opravdu expertky?

Alena: Měla jsem v životě asi docela dost sexu, ale třeba rok jsem ho skoro neměla. Bylo období, kdy jsem byla ovlivněná mým sexuálním traumatem, což mě hodně přimělo podívat se na moji sexualitu.

Eliška: Říkáme, že jsme expertky v ničem – tak se chráníme před tím, aby si někdo myslel, že něco opravdu víme. Podcasty většinou vznikají z pozice: já vědkyně se s vámi teď budu bavit o kávě, protože o ní vím všechno. A my říkáme: možná jsme něco zažily, měly jsme divoké období, měly jsme období sucha a všechno nás zajímá.  

Sexualita je jako když se učíš na maturitu. Máš pocit, že už to skoro umíš, a když už to máš skoro celé přečtené, najednou cítíš, že nevíš nic. Čím víc se o to téma zajímám, tím víc zjišťuju, že se potřebuju dál učit. Až náš podcast mě přivedl k tomu, že jsem přehodnotila svoje osobní vzorce a naprosto jasně vymezené hranice v oblasti sexuality, vztahovosti apod. Například jsme se ptaly i zarytě heterosexuálních lidí, jak to mají, protože nebudeme přece o někom automaticky předpokládat, že je hetero. A někteří na tu otázku překvapivě odpověděli: „No vlastně, když se tak ptáte, nedávno jsem zrovna přemýšlel nad tím, že…“ A mě tyhle rozhovory dovedly k tomu, že i já jsem začala zkoumat svoje přesvědčení o vlastní sexualitě.

Název Chci to! navádí, že to bude hodně o sexu. Ale při poslechu se pak ukáže, že mluvíte spíš o duchovnu, intimitě a sexu až pak. Byl to od začátku záměr, nebo se to tak nějak stalo?

Eliška: Ono se to mělo původně jmenovat „Zamrdáme si?“. Máme dokonalou znělku od kamaráda a praotce našeho podcastu Šimona Holého. My jsme říkaly, že by se to mělo jmenovat nějak jako „Yoni Pooja“ a on na to: „Chtělo by to nějaký hezký český název, třeba Zamrdáme si?“ Zamilovaly jsme se do toho, vytvořily znělku, vizuál…

Alena: … a potom jsme zjistily, že by nám tam nikdo nepřišel. Jedna herečka nám řekla, že do pořadu „Zamrdáme si?“ přijít nemůže, ale mohla by přijít do „Chceš to?“. Tak jsme název změnily na „Chci to!“.

Eliška: Když se bavíme o sexu, není to o technickém provedení, ale celkově o našem nastavení, o duchovní stránce. Všechno to spolu nevyhnutelně souvisí. Čím déle se bavíme o sexu, tím víc nás zajímá i tzv. manifestace – na co se soustředím, to víc vnímám a to se mi víc děje. Sexualitu beru jako takovou pastelku jedné barvy, kterou k tomu můžu používat. Ale můžu použít i meditaci, cvičení, povídání s lidmi, výlet do hor nebo orgasmus, to je jedno. To všechno jsou nástroje, jak se dostat hlouběji sám k sobě, potažmo k někomu druhému. Prcání je prostě jen jedna pastelka.   

Ruská nezávislá média spojila své síly a protestují proti systému nálepek zahraničních agentů27. 8. 2021

Musely jste se vy samy na začátku učit otevřeně na mikrofon říct některé věci ohledně sexu, které jste nikdy dřív nevyslovily nahlas?  

Alena: Proti mně už bulváry použily nějaké věci, takže jsem měla z té otevřenosti strach. Ale pak jsem si uvědomila, že jsou bulvární novináři příliš líní na to, aby poslouchali 40 minut rozhovoru. 

Eliška: A já zas nejsem slavná, takže co já řeknu, to nikoho nezajímá. Ale určitě jsme každá měla nějaké momenty, kdy jsme se musely překonat. Třeba když jsem multiinstrumentalistovi Igorovi Ochepovskému do očí říkala, že masturbuju do jeho hudby. To jsem se opravdu v tu chvíli styděla. Myslela jsem si, že je to trapný, ale on to přijal jako svůj největší umělecký achievement!  

Z poslechu Chci to! mám pocit, že ženy jsou ochotny mluvit o sexu otevřeněji. V dílech s hostkami zaznívají mnohem tvrdší věci než v dílech s hosty. Vnímáte to taky tak?

Alena: Oni nám nejdřív chlapi vůbec nechtěli do podcastu přijít! Sehnat heterosexuálního chlapa? Odmítali nás slovy: „Moje manažerka říkala, že by to teď poškodilo moje PR váženého umělce.“

Eliška: Nebo jsme se dozvěděly: „Já bych se chtěl ještě jednou vrátit k tomu, co mám vystudováno, a proto by nebylo dobrý, abych byl v takovém podcastu.“ A jednou taky: „Víš, já jsem byl nedávno v DVTV, a kdyby se moje jméno objevilo tam a hned potom ve vašem podcastu, to by nebylo dobrý.“ A celkově: „Holky, mám vás rád, hodně vám fandím, rád vás nasdílím, ale nepřijdu.“ Zpanikařili třeba i přímo v natáčecí den. Místo nich přišel dlouhý e-mail, proč nemůžou přijít.

Alena: Myslím, že u chlapů se o sexu mluví ve stylu: byl – nebyl, dobrý – špatný. Oni musí být dobří, musí mít velký péro, oni ji musí „zbombit“. Není tam prostor pro zranitelnost, ptaní se, omylnost, naciťování partnerky. Myslím si, že to je chyba výchovy kluků – učí se, že mají „dát“ hodně holek a že se o tom vůbec nemluví.

Stydí se jen vaši hosté-muži otevřeně mluvit, nebo se možná i vy stydíte jich na to úplně otevřeně zeptat?

Eliška: My se je naopak snažíme otevřít. Máme takovou metodu, že když je host ostýchavý, vyprávíme historky my, abychom mu ukázaly, že je ok o sobě taky něco říct. Mám pocit, že u heteráckých hostů je to historkiáda z naší strany. Pořád se doptáváme: „A co ty?“

Alena: Respektujeme jejich hranice, a když cítíme, že je jim to nepříjemné, tak do nich nejdeme. Fakt je, že bavit se o sexu se staršími muži je mnohem víc v pohodě, protože si jsou mnohem jistější. 

Eliška: Jsme empatické a vycítíme, když tam někdo má traumíčko, do kterého není radno zasahovat. A že kluci mají těch traumat docela dost. Někdy vnímáme, že je tam nějaké tabu, které stojí za to prodloubnout. Ale jindy vyloženě cítíš, že o tom se bavit nebudeme.

Třeba když Adam Sedlák nebyl ochoten říct, co chtěla jeho perverzní milenka, a přitom to bylo jen vojet chlapa do zadku. Hrozně trvalo, než jste to z něj vytáhly.

Alena: Nojo, ty nejseš hrdý heterosexuální muž, který vystupuje v médiích a má před sebou slibnou kariéru. Respektovaný režisér může mít 40 modelek za noc, ale žádná ho nesmí vojet do zadku připínákem.

Eliška: Nebojím se říct, že po každém rozhovoru nám host řekne, že na téhle úrovni se ještě nikdy s nikým nebavil, nebo o tomto jednom tématu, které jsme tam třeba jen naťukly, se nikomu nikdy nezmínil, nebo ho o tom nikdy nenapadlo takhle přemýšlet. I s těmi nejotevřenějšími hosty se nám fakt děje minimálně to, že řeknou: „Ježiš, to bylo hrozně příjemný, že jsem se o tom mohl takhle otevřeně bavit, to už se mi dlouho nestalo!“

Polský region zůstává „zónou bez LGBT“. Přestože riskuje ztrátu prostředků z fondů EU24. 8. 2021

Podle čeho vybíráte hosty – kromě toho, že vás přitahují? Zdá se, že si zvete především lidi, s nimiž se osobně znáte.

Eliška: Naše vize na začátku byla vybírat si lidi, kteří nás na nějaké rovině přitahují, ať už čistě fyzicky a seš blbej jak tágo, nebo jejich prací, hlasem, čímkoli. Samozřejmě srážka s realitou byla taková: „Ahoj, přijď do podcastu o sexu, který se natáčí v posteli a budeme tam dvě červenovlasý herečky.“ Reakce: „Oh my God, bojím se!“ Takže jsme neslevily z toho, že nás ten člověk musí přitahovat, ale musely jsme přistoupit na to, aby nás ten člověk znal a věděl, že ho tam nechceme přefiknout.

Prvních pár dílů byli hosty naši přátelé, pak známí a pak už lidé, které jsme vůbec neznaly a obdivovaly jsme jejich práci. To už jsme měly spousty zkušeností s odmítnutím a věděly, jak komunikovat. Že třeba není dobré najít si na ně oficiální e-mail a napsat jejich manažerovi. Hledaly jsme, kdo z našeho okolí je zná, kdo nás seznámí, prostě jako bychom je zvaly na rande. A teď se nám děje krásná věc – do druhé série, kterou připravujeme, se nám už lidi hlásí sami.

Alena: Je k nám dlouhá fronta. Naši hosté se nás přestali bát!

Jaký má podle vás dnešní společnost vztah k sexu?  

Eliška: Na tuhle otázku nedovedeme odpovědět. My dvě žijeme v bublině – hlavní město, umělecký svět. Můžeme mluvit pouze z pozice holek, které se pohybují v zábavním průmyslu, a ještě k tomu se baví s poměrně otevřenými lidmi. Kdybychom žily ve světě, kde je normální o sexualitě mluvit a mít k ní nějaký vztah, tak není náš podcast potřeba. I v té bublině, kterou jsem teď popsala, si musím velmi často obhajovat, proč Chci to! dělám. Musím si obhajovat, že tančím na podpatcích, že mi je skoro 30 a nemám dítě a neplánuju se vdávat pozítří a nejsem z toho v depresi. V této mojí mega comfy naleštěné bublině si musím obhajovat, že jsem single, mluvím o sexu, baví mě to a ráda se projevuju sexuálně otevřeně.

Máte vy dvě spolu sexuální zkušenost?

Alena: V Zrcadlech ve tmě (nový film, v němž Alena s Eliškou hrají – pozn. red.) ve scénáři nebylo, že se máme líbat. To se prostě stalo. A to jsme docela dlouho rozdejchávaly. A potom už k něčemu málem došlo, ale Eliška odjela domů. A tak naši sexuální energii posíláme do tvorby Chci to!

Eliška: Ála mi to pořád dává tak trošku sežrat, že jsem odjela. My máme slíbeno, že si ke čtyřicátinám dáme trojku i s Áliným klukem Mírou. Říká se, že sexuální energie je tvořivá energie, takže zatím místo prcání tvoříme.

 

Pro zachování jedinečné atmosféry podcastu Chci to! byl jazyk rozhovoru ponechán v jeho autentické podobě včetně nespisovných a jadrných výrazů.